Převratná léta 2014 - 18 na Českotřebovsku
Vernisáž výstavy  s výše uvedeným názvem proběhla v Městském muzeu ve čtvrtek 20. září 2018
Vernisážové vystoupení Radima Duška, ředitele okresního státního archivu Ústí n.O.
Vážený pane starosto, vážená paní ředitelko muzea, vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi, abych Vás pozdravil jménem Státního oblastního archivu v Zámrsku a jeho oddělení - Státního okresního archivu Ústí nad Orlicí i jménem svým. Archiv je poctěn skutečností, že mohl s českotřebovským muzeem spolupracovat na dnes zahajované výstavě. A prosím, není to pouhé formální konstatování.
 
Významným důvodem, proč se projektu účastníme, jsou obyčejné dlouhodobé přátelské vztahy mezi zdejším muzeem a archivem a skutečnost, že v celorepublikovém a leckdy již úsměvném slavení vzniku nového státu se zdejší muzeum velmi racionálně rozhodlo připomenout si události v historických souvislostech od roku 1914 a v jejich odrazu do každodenního života v České Třebové.
 
A jsem si jistý, že na území lanškrounského okresu a v jeho okolí se nenajde v roce 1918 podobné pro českou státnost nadšené a hrdé město bránící si své místo, postavení a svoji budoucnost.

 

Dovolte mi připomenout dva ojedinělé českotřebovské příběhy.

V červnu 1918 se objevily první zprávy o vzájemných aktivitách lanškrounských Němců a ústeckých patriotů. Moc se jim tehdy nevěřilo. Když ale 19. září uviděl náhodně na vlastní oči českotřebovský velkoobchodník Přibyl v Rudolticích, jak tam přijeli zástupci Ústí nad Orlicí - Dr. Vicena, starosta okresního výboru Kučera, továrník Jandera a majitel cihelny Holásek - jak je Lanškrounští čekali a údajně nejlíbeznější češtinou vítali, další diskuse a činy nabraly radikálnější směr.
Porada se týkala přeložení železniční třebovsko-olomoucké trati ze Žichlínku k Lanškrounu a odtud přes vesnice Ostrov a Dobrouče k Ústí nad Orlicí. K tomu jako doplněk nejen lanškrounský rodák Ing. Müller navrhoval spojení tratě Prostějov - Třebovice. Německý Lanškroun by tak získal velké nádraží, skladiště a zázemí, co s tím souvisí.
28. září, v den našeho zemského patrona sv. Václava, přijela do Vídně do ministerstva železnic deputace, v níž Ústí zastupoval Holásek a Jandera. A tak se začalo říkat, že: „Ústečtí prodali za mísu čočovice vlastního prospěchu národní zájmy celého kraje.“ Ztropili národní ostudu.
Pokud by totiž z České Třebové byly navíc dle plánu přeloženy do Pardubic velké nádražní dílny, Česká Třebová by klesla na obyčejnou průjezdní stanici, jako byl například Zámrsk a zmařila by se tím také projektovaná 18 milionová stavba nového českotřebovského nádraží. Důsledkem by bylo hospodářské zničení České Třebové. Jednalo se tedy o životní otázce města.
Zazněla rozhodná slova: „Nepřipustíme, aby se věc ututlala, nýbrž předáme ji všem národním korporacím k rozhodnutí a vypovídáme městu Ústí nad Orlicí boj, ale boj rozhodný a nepolezeme do Vídně čistiti kliky v ministerských kancelářích, jako to učinili Ústečtí“.
Městská rada České Třebové se rozhodla a na čtvrtek 10. října 1918 svolala do zdejší Sokolovny protestní schůzi všech vrstev místního obyvatelstva, kde vystoupili Dr. Bazínek, Přibyl, starosta města Rybička, pokladník Záložny Tykač a radní Hendrych. Posluchačstvo vyslechlo s napjatou pozorností zprávy řečníků a provázelo je četnými projevy nevole nad jednáním Ústeckých tzv. vlastenců.
Zde musím přiznat, že mě osobně dost pobavila jejich tehdejší charakteristika:
„Že většina tzv. předáků v sousedním našem městě Ústí nad Orlicí nevynikala nikdy žádnou obzvláštní chvalnou vlastností, jest přec dávno známa, nějakou pak národní uvědomělostí, národní prací neb podobnou vlohou, nikdy se neskvěla. Jest tam několik rodin, které mají vše v rukou a to dědičně. Zavandruješ-li mezi ně, tu buď musíš nadobro kývati jejich hloupým vtipům, když brečí - brečeti s nimi, anebo zle, raději se vystěhuj.“
O čtyři dny později, v pondělí 14. října 1918, se dopoledne na náměstí sešel „Hlas lidu, hlas boží“  - tábor lidu nejen třebovského, ale i z okolních vesnic. Tři řečníci promluvili o tom, co činit v hodině dvanácté, která udeřila, o tom, jak dbát pokynů národních institucí a nic nedat na falešná hesla.

Druhý českotřebovský ojedinělý příběh se začal psát 27. listopadu 1918

To bylo když z Vysokého Mýta bylo údajně na rozkaz Národního výboru v Praze vysláno vojsko - asi 500 mužů - do Lanškrouna. Jako záminka posloužil vývoz výrobků z tabákové továrny do Králík a odtud podloudně do Německa. K vysokomýtským vojákům se tehdy připojili členové českotřebovského Národního výboru. Obklíčili město, obsadili tabákovou továrnu, hejtmanství, poštu a redakci štvavého listu Grenzwacht. Při zásahu se vyznamenal rázností českotřebovský občan dr. Šurý. Spisovna úřadu nenáviděného lanškrounského okresního hejtmana Hlavy byla Českotřebovskými zapečetěna.  Svým způsobem český převrat regionálního významu v německém prostředí za českotřebovské iniciativy.
 
Sto let od událostí roku 1918 přineslo nebývalé utrpení v podobě nacistické a komunistické zvrácenosti.
Základ té druhé jmenované už v roce 1918 místní tisk trefně charakterizoval: „Pokud víme, držejí se ještě někde v evropském Rusku bolševici, jako nejhorší odrůda barbarů skládající se z nejposlednějších vrstev živlů štítících se práce ovládnutá židovstvem, kterémuž podařilo se na čas tyto masy nejzvrhlejších demagogů ze stok ulic získati. Celý ten bolševismus, za něž se celá světová demokracie stydí, až na Šmeralovce, jest výron vředu carské hrůzo a blbovlády z několika století.“
Žel, další dobový odhad vývoje se v průběhu 20. století ukázal pro náš stát naprosto chybným: „Bohudík nebude míti bolševismus na Rusko ani na svět žádných škodlivých následků.“ „Toliko škoda těch tisíců drahých, krásných lidských životů a co kulturního rota ta zničí.“
Nový československý stát bořil staré, navazoval na husitskou tradici, měl však i nové hrdiny - legionáře - vládce velké části Ruska a Sibiře. Měl také své keťasy a šmelináře, své oligarchy, kteří si naivně mysleli, že si za peníze mohou koupit a dovolit téměř vše.
Češství roku 1918 vzpomínalo na hromadu hnoje, Bořitu z Martinic, Slavatu z Chlumu a Filipa Fabricia, kteří na něm skončili 23. května 1618 a spustili tak 30ti letou válku, Češství nezapomnělo na následné vyhnání nekatolíků z Českého království.
Snad po tři sta letech ospravedlnění zboření staroměstského mariánského sloupu - symbolu cizáctví a katolictví. Mimochodem, českotřebovský mariánský sloup se naštěstí podařilo přes snahy o jeho odstranění z náměstí uchránit.
Snad také ospravedlnění velké zlodějiny počátku nové republiky v podobě první pozemkové reformy, konce po několik set let hledaného a budovaného vztahu člověka ke kulturní krajině.
Lidskost a solidarita, i když s nadávkami, tehdy naštěstí ve společnosti zůstala, podobně jako za Velké války v pomoci uprchlíkům z frontových oblastí italských a haličských - a opět i v České Třebové. Nový stát přijal vlnu utíkajících před bolševickým terorem z Ruska a Ukrajiny, aby následně pomohl sbírkami proti tamnímu děsivému hladomoru v roce 1921. Solidarita byla našim občanům mnohokrát vrácena po roce 1938, 1948 a 1968.
Dnes, po sto letech převratných státotvorných událostí, bychom asi nejvíce měli s pokorou děkovat za dar, který nám byl dán, že můžeme už téměř 30 let žít v nebývalém blahobytu, v nebývale svobodné, možná až přespříliš svobodné, společnosti. Našim prarodičům a rodičům tato výsada umožněna v této délce nikdy nebyla!
Kéž by pravda vítězila, prvorepubliková noblesa prezidentskému úřadu se navrátila a hnůj Pražského hradu patřil jen té třetí pražské defenestraci.

(Fotografie z výstavy)