Vernisáž výstavy s výše uvedeným názvem proběhla
v Městském muzeu ve čtvrtek 20.
září 2018
Vernisážové vystoupení
Radima Duška, ředitele okresního státního archivu Ústí n.O.
Vážený pane starosto, vážená paní ředitelko
muzea, vážené dámy, vážení pánové,
dovolte mi, abych Vás pozdravil jménem
Státního oblastního archivu v Zámrsku a jeho oddělení - Státního
okresního archivu Ústí nad Orlicí i jménem svým. Archiv je poctěn
skutečností, že mohl s českotřebovským muzeem spolupracovat na dnes
zahajované výstavě. A prosím, není to pouhé formální konstatování.
Významným důvodem, proč
se projektu účastníme, jsou obyčejné dlouhodobé přátelské vztahy
mezi zdejším muzeem a archivem a skutečnost, že v celorepublikovém a
leckdy již úsměvném slavení vzniku nového státu se zdejší muzeum
velmi racionálně rozhodlo připomenout si události v historických
souvislostech od roku 1914 a v jejich odrazu do každodenního života
v České Třebové.
A jsem si jistý, že na
území lanškrounského okresu a v jeho okolí se nenajde v roce 1918
podobné pro českou státnost nadšené a hrdé město bránící si své
místo, postavení a svoji budoucnost.
Dovolte mi
připomenout dva ojedinělé českotřebovské příběhy.
V červnu
1918 se objevily první zprávy o vzájemných aktivitách lanškrounských
Němců a ústeckých patriotů. Moc se jim tehdy nevěřilo. Když ale
19. září uviděl náhodně na vlastní oči českotřebovský velkoobchodník
Přibyl v Rudolticích, jak tam přijeli zástupci Ústí nad Orlicí - Dr.
Vicena, starosta okresního výboru Kučera, továrník Jandera a majitel
cihelny Holásek - jak je Lanškrounští čekali a údajně nejlíbeznější
češtinou vítali, další diskuse a činy nabraly radikálnější směr.
Porada se týkala přeložení železniční
třebovsko-olomoucké trati ze Žichlínku k Lanškrounu a odtud přes
vesnice Ostrov a Dobrouče k Ústí nad Orlicí. K tomu jako doplněk nejen
lanškrounský rodák Ing. Müller navrhoval spojení tratě Prostějov -
Třebovice. Německý Lanškroun by tak získal velké nádraží, skladiště a
zázemí, co s tím souvisí.
28. září, v den našeho zemského patrona sv.
Václava, přijela do Vídně do ministerstva železnic deputace, v níž
Ústí zastupoval Holásek a Jandera. A tak se začalo říkat, že: „Ústečtí
prodali za mísu čočovice vlastního prospěchu národní zájmy celého
kraje.“ Ztropili národní ostudu.
Pokud by totiž z České Třebové byly navíc dle
plánu přeloženy do Pardubic velké nádražní dílny, Česká Třebová by
klesla na obyčejnou průjezdní stanici, jako byl například Zámrsk a
zmařila by se tím také projektovaná 18 milionová stavba nového
českotřebovského nádraží. Důsledkem by bylo hospodářské zničení České
Třebové. Jednalo se tedy o životní otázce města.
Zazněla rozhodná slova: „Nepřipustíme, aby se
věc ututlala, nýbrž předáme ji všem národním korporacím k rozhodnutí a
vypovídáme městu Ústí nad Orlicí boj, ale boj rozhodný a nepolezeme do
Vídně čistiti kliky v ministerských kancelářích, jako to učinili
Ústečtí“.
Městská rada České Třebové se rozhodla a na
čtvrtek 10. října 1918 svolala do zdejší Sokolovny protestní schůzi
všech vrstev místního obyvatelstva, kde vystoupili Dr. Bazínek,
Přibyl, starosta města Rybička, pokladník Záložny Tykač a radní
Hendrych. Posluchačstvo vyslechlo s napjatou pozorností zprávy řečníků
a provázelo je četnými projevy nevole nad jednáním Ústeckých tzv.
vlastenců.
Zde musím přiznat, že mě osobně dost pobavila
jejich tehdejší charakteristika:
„Že většina tzv. předáků v sousedním našem
městě Ústí nad Orlicí nevynikala nikdy žádnou obzvláštní chvalnou
vlastností, jest přec dávno známa, nějakou pak národní uvědomělostí,
národní prací neb podobnou vlohou, nikdy se neskvěla. Jest tam několik
rodin, které mají vše v rukou a to dědičně. Zavandruješ-li mezi ně, tu
buď musíš nadobro kývati jejich hloupým vtipům, když brečí - brečeti
s nimi, anebo zle, raději se vystěhuj.“
O čtyři dny později, v pondělí 14. října 1918,
se dopoledne na náměstí sešel „Hlas lidu, hlas boží“ - tábor lidu
nejen třebovského, ale i z okolních vesnic. Tři řečníci promluvili o
tom, co činit v hodině dvanácté, která udeřila, o tom, jak dbát pokynů
národních institucí a nic nedat na falešná hesla.
|
Druhý
českotřebovský ojedinělý příběh se začal psát 27. listopadu 1918
- To
bylo
když z Vysokého Mýta bylo údajně na rozkaz Národního výboru v Praze
vysláno vojsko - asi 500 mužů - do Lanškrouna. Jako záminka posloužil
vývoz výrobků z tabákové továrny do Králík a odtud podloudně do
Německa. K vysokomýtským vojákům se tehdy připojili členové
českotřebovského Národního výboru. Obklíčili město, obsadili tabákovou
továrnu, hejtmanství, poštu a redakci štvavého listu Grenzwacht. Při
zásahu se vyznamenal rázností českotřebovský občan dr. Šurý. Spisovna
úřadu nenáviděného lanškrounského okresního hejtmana Hlavy byla
Českotřebovskými zapečetěna. Svým způsobem český převrat regionálního
významu v německém prostředí za českotřebovské iniciativy.
-
-
Sto let od událostí roku 1918 přineslo
nebývalé utrpení v podobě nacistické a komunistické zvrácenosti.
- Základ té druhé jmenované už v roce 1918
místní tisk trefně charakterizoval: „Pokud víme, držejí se ještě někde
v evropském Rusku bolševici, jako nejhorší odrůda barbarů skládající
se z nejposlednějších vrstev živlů štítících se práce ovládnutá
židovstvem, kterémuž podařilo se na čas tyto masy nejzvrhlejších
demagogů ze stok ulic získati. Celý ten bolševismus, za něž se celá
světová demokracie stydí, až na Šmeralovce, jest výron vředu carské
hrůzo a blbovlády z několika století.“
- Žel, další dobový odhad vývoje se v průběhu
20. století ukázal pro náš stát naprosto chybným: „Bohudík nebude míti
bolševismus na Rusko ani na svět žádných škodlivých následků.“ „Toliko
škoda těch tisíců drahých, krásných lidských životů a co kulturního
rota ta zničí.“
- Nový československý stát bořil staré,
navazoval na husitskou tradici, měl však i nové hrdiny - legionáře -
vládce velké části Ruska a Sibiře. Měl také své keťasy a šmelináře,
své oligarchy, kteří si naivně mysleli, že si za peníze mohou koupit a
dovolit téměř vše.
-
Češství roku 1918 vzpomínalo na hromadu hnoje,
Bořitu z Martinic, Slavatu z Chlumu a Filipa Fabricia, kteří na něm
skončili 23. května 1618 a spustili tak 30ti letou válku, Češství
nezapomnělo na následné vyhnání nekatolíků z Českého království.
- Snad po tři sta letech ospravedlnění zboření
staroměstského mariánského sloupu - symbolu cizáctví a katolictví.
Mimochodem, českotřebovský mariánský sloup se naštěstí podařilo přes
snahy o jeho odstranění z náměstí uchránit.
- Snad také ospravedlnění velké zlodějiny
počátku nové republiky v podobě první pozemkové reformy, konce po
několik set let hledaného a budovaného vztahu člověka ke kulturní
krajině.
- Lidskost a solidarita, i když s nadávkami,
tehdy naštěstí ve společnosti zůstala, podobně jako za Velké války
v pomoci uprchlíkům z frontových oblastí italských a haličských - a
opět i v České Třebové. Nový stát přijal vlnu utíkajících před
bolševickým terorem z Ruska a Ukrajiny, aby následně pomohl sbírkami
proti tamnímu děsivému hladomoru v roce 1921. Solidarita byla našim
občanům mnohokrát vrácena po roce 1938, 1948 a 1968.
- Dnes, po sto letech převratných státotvorných
událostí, bychom asi nejvíce měli s pokorou děkovat za dar, který nám
byl dán, že můžeme už téměř 30 let žít v nebývalém blahobytu, v
nebývale svobodné, možná až přespříliš svobodné, společnosti. Našim
prarodičům a rodičům tato výsada umožněna v této délce nikdy nebyla!
- Kéž by pravda vítězila, prvorepubliková
noblesa prezidentskému úřadu se navrátila a hnůj Pražského hradu
patřil jen té třetí pražské defenestraci.
|
(Fotografie z výstavy)
|