V úterý  30. listopadu 2021 se v našem městě rozšířila smutná zpráva, že ve věku třiadevadesáti let, zemřela českotřebovská rodačka, patriotka a bývalá divadelní ochotnice, paní Blanka Krejčí, rozená Muchková.

Blanka Krejčí se narodila 26. listopadu 1928 v Tejnorově domku čp. 908 v Kozlovské ulici (dnes Faltusův). Její maminka, Anna, rozená Hýblerová, pocházela z Mostu. Anička v dětství ztratila maminku a tatínek, Josef Hýbler, padl v prvních dnech první světové války. Osiřelá Anička, tehdy ještě Hýblerová, přišla v této době  do našeho města. Pobývala v kovárně Skalických čp. 400 v Litomyšlské ulici, neboť manželka kováře Františka Skalického, Anežka, byla tetou Aničky, sestrou její zesnulé maminky. U Skalických bylo šest dětí a Anička s nimi vyrůstala jako vlastní, tedy sedmé dítě. Nejvíce si oblíbila Skalických dceru, Albínu, která se stala manželkou místního koláře, Františka Jandery. Jakmile se Albína provdala a odešla za  manželem  do chalupy čp. 333 v Hýblově ulici, kde bylo kolářské řemeslo provozováno, odstěhovala se tam Anička s ní. Když Anička povyrostla, odešla do služby. Nastoupila jako služebná a opatrovnice dvou  dětí v rodině strojvedoucího Františka Muchky, v domě čp. 28 v Nádražní ulici. Bratr Františka Muchky, Václav, povoláním rovněž strojvedoucí, byl majitelem patrového domu čp. 638 v Sadové ulici, k němuž náležela velká  okrasná zahrada. Manželka Františka Muchky byla vážně nemocná a když opustila tento svět, Anička se za ovdovělého, přibližně o tři desítky let staršího, Františka Muchku provdala. Jeho syn, který se stal v Praze  právníkem a dcera, manželka profesora zdejší reálky, Karla Pazderky, byli starší než Anička. Po svatbě s Aničkou František Muchka dům čp. 28 prodal a peníze rozdělil svým dvěma dětem. Spolu se svou mladou manželkou pobývali v domku Schneiderových čp 916 v Litomyšlské ulici, s nimiž byli v příbuzenském vztahu. V tomto domě tehdy sídlila cukrárna Jana Umy. Odsud se manželé Muchkovi přestěhovali do Tejnorova domku čp. 908, kde se jim narodila právě dcera Blanka. Zde Blanka Muchková prožila část svého dětství a získala zde množství kamarádů z řad svých vrstevníků. Později Muchkovi přesídlili do vlastního nově postaveného domku v Litomyšlské ulici, v blízkosti bývalého pivovaru.

Park Javorka se stal místem her malé Blanky, kde dováděla ve společnosti  dalších javoreckých dětí – Mileny Reindlové, později Asmanové, známé herečky, Libora Blodíka, pozdějšího lékaře, Věry Frančákové – Šašinkové, dcery hodináře a zlatníka, Ireny Brázdové,  dcery akademického sochaře Viléma Brázdy, děvčat Prokopcových  a především své celoživotní kamarádky, Lidky Huráňové – Šlemrové, která byla její spolužačkou jak  ve škole obecné, tak i na gymnáziu. Zde Blanka  maturovala v roce 1948. Jejími spolužáky byli např. Libor Blodík, Jindřich Chudý, Radko Jasanský, Jiří Kinský, Jana Unzeitigová – Schrommová nebo Stanislav Vosyka, zakladatel zdejšího Velkého swingového orchestru. Po ukončení gymnázia Blanka Muchková nastoupila tříleté studium na Škole pro vedoucí sociální pracovníky, v Praze na Vinohradech. Školu založila dr. Alice Masaryková podle amerického vzoru, později byla  komunisty zrušena. Školu Blanka opustila jako diplomovaná pracovnice sociální a zdravotní péče. Své vzdělání později uplatnila ve zdejším železničním internátě na Skalce, kde pracovala jako  zdravotní sestra.

V roce  1954 se Blanka Muchková provdala za Oldřicha Krejčího, který byl synem Františka Krejčího, stavebního úředníka a Boženy, roz. Padevětové, spolumajitelů hotelu Padevět.  Blanka, tehdy ještě Muchková, v  mladém věku propadla kouzlu ochotnického divadla.  Na toto své působení v  srpnu 2019 zavzpomínala, jako nejstarší žijící členka někdejšího divadelního souboru, Dramatického odboru Sokola, který působil v sokolovně Na Skále: „Duší a zakladatelem divadelního souboru Sokola byl zdejší zvěrolékař, pan Čeněk  Kesler. Na divadlo mám ještě jednu dětskou vzpomínku. V roce 1935, kdy mi bylo sedm let šli moji rodiče na asi nejznámější operetu, kterou hráli v sokolovně. Byla to opereta  Na tý louce zelený. Neměli mě kam dát, tak jsem šla  s nimi a celé představení jsem seděla mamince na klíně. Dodnes znám většinu písniček z této operety. Asi v roce 1946 se Čeněk Kesler rozhodl, že při zdejším Sokole, jehož jsme byli všichni členové, já asi  od šesti let, založit tzv. Dramatický odbor Sokola. A tehdy začal shánět herce a nějakým způsobem přišel i na mě. Se mnou tam hrál Karel Tomeš, můj častý herecký  partner, Bohuslav Routek, Karel Podvala, paní Burešová, jejíž manžel působil jako stavitel na místní radnici, Květoslav Karger a Milan Gregar. Byli tam i další.  Co se inscenací souboru týče asi nejčastěji jsem hrála s Bohuslavem Routkem. Dvě z nich mi utkvěly v paměti, protože se s nimi celý náš soubor proslavil. První z nich byla nejznámnější detektivka Agaty Christie „Deset malých černoušků“. Druhou z her byl „Pygmalion“ od G. B. Shawa. Hrála jsem tam hlavní roli – Lízu Doolittelovou, pouliční květinářku. Profesora Hygginse ztvárnil právě Bohouš Routek. Starého Doolittla, hrál samozřejmě Karel Tomeš. Ten si tuto roli později ještě zopakoval v DS Hýbl. Po premiéře za mnou přišla moje spolužačka a celoživotní kamarádka, známá třebovská divadelnice, Lidka Šlemrová a řekla mi o mé roli Lízy: ‚Sama se před tebou skláním, takhle bych to já nezahrála.’  V roce 1948 přišli k moci komunisti, zakázali junáka i sokol a tak náš soubor skončil. Někteří z nás přešli do DS Hýbl. Já také. Tam jsem se  objevila např. ve hrách Lucerna, kde jsem hrála Haničku, tu jsem hrála dvakrát v životě, potom ve  Zkrocení zlé ženy a ve hře Don Carlos. S divadlem jsem skončila asi v roce 1955. Rok před tím jsem se vdala za Oldřicha Krejčího, který byl synem bývalých majitelů hotelu Padevět a on mým hraním moc nadšený nebyl.  

Blanka Krejčí byla dlouholetou kamarádkou mé babičky, Jiřiny Šebelové. Jejich přátelství vzniklo v době, kdy se obě ženy poznaly při práci na internátě. Blanka k nám každoročně chodívala popřát babičce v den jejich svátků a narozenin a babička zase na oplátku chodívala přát Blance. Často jsem býval jejich návštěvám, jako chlapec,  přítomen. Blanka Krejčí dokonce babičce a mým rodičům napsala veršované blahopřání k mému narození. Dodnes jej mám uschované. Blanka Krejčí byla ukázkovou studnicí informací ze staré Třebové. Její vzpomínky byly  důležité v dnešní době, neboť pamatovala to, co naši současníci nepoznali. Před časem jsem se Blankou Krejčí setkal v domově důchodců v Ústí nad Orlicí, kde po úraze pobývala. Spolu s Milanem Mikoleckým jsme pořídili kamerový záznam jejího vyprávění, kdy nám zavzpomínala na své dětství a  rodiče, rodinu Padevětovu, kamarády a příbuzné Lidky Šlemrové, rodinu Kargerovu z Moravské ulice a její prarodiče, starostu města Václava Touška s manželkou. Důvěrně, tak jako od dětství, mi tykala a oslovovala mě přátelsky Martine. Velice si jejího přátelství vážím. Nikdo z nás tehdy netušil, že se vidíme naposledy.

Čest její památce!     Martin Šebela (2. fotografie Karel Voleský, ostatní archiv autora)