-
 Zpráva,
že už mezi námi nikdy nebude Milena Asmanová, že už nikdy se jí
nepodívám do očí, neuslyším její zvonivý smích a neuvidím její uvážlivé
gesto, jsem musel nakonec přijmout jako surovou realitu.
-
Časová osa našich vzájemných setkání,
někdy zcela náhodných, někdy k předem domluvenému tématu, trvala plných
74 roků.
-
Psal se rok – tuším – 1942 nebo 1943 a
já jsem se velice zajímal o divadlo. Také jsem už měl za sebou několik
„štěků“! Najednou si mě zavolala paní učitelka Kučerová a svěřila mi
roli Ríši v dětské hře „Pamela“. Přesný název už neznám ale jejím
autorem byl p. Míla Kolář (1905 – 1979), který měl příbuzné v České
Třebové. V Praze tato hra o dětech měla velký úspěch. Zrovna tak i
v našem městě. Hrál jsem Ríšu, Hana Kučerová Pamelu.
-
O několik měsíců později se v Národním
domě hrála další dětská hra, ve které jsem hrál Kuchtíka. A právě mojí
partnerkou byla o rok starší Milena Reindlová. Toto byla její první role
(nikoliv, jak je uváděno na internetu, 2.3.1947 ve Sněhové královně).
Zrovna tak musím opravit údaj v její filmografii. Jejím prvním filmem
bylo účinkování v r. 1956 v Dobrém vojáku Švejkovi (nikoliv až v r. 1958
v Sequensově Útěku ze stínu).
-
Ten den, kdy dostala scénář, jsme se
setkali. Měla neobyčejnou radost, že s p. Hrušínským prohovoří několik
vět. Byla to poctivá radost! A měla na ni právo! Své studium brala
nadmíru vážně a při své píli už tehdy byla nad mnohými spolužáky.
-
Zase náhoda! Svou dvouletou presenční
službu (1952 – 54) jsem si odbýval v Mostě. První angažmá (roční) Mileny
bylo též v Mostě u ředitele Buchvaldka. Pak teprve přešla do Pardubic
(1954 – 1960) a pak už na svoji hlavní dlouhodobou „štaci“ do Národního
divadla Moravskoslezského v Ostravě.
-
V tu dobu jsme se neviděli i několik
let. Sledoval jsem její herecký růst hlavně v televizních pořadech, nebo
když v Praze hostovala.
-
Kdy jsem si ujasnil, že Milena je velká
herečka, se vším všudy, byla role Karoliny v televizním seriálu Kamenný
řád. Byla to pro ni velká příležitost, kterou do posledního písmene a
gesta, plně využila.
-
Po přestěhování do Prahy už bylo více
příležitostí se sejít i s panem manželem a mou paní Ivankou. Bylo nám už
tolik, že se objevil i nějaký ten zdravotní neduh a moje žena mohla
Mileně pomoci nejenom radou, ale i skutkem. Byli jsme důchodci a tak
jsme měli čas… Sice Milena ještě pohostinsky hrála v Realistickém
divadle (velice úspěšně), ale volného času přibývalo.
-
Byl jsem velice rád, že přijala mé
pozvání na vernisáž výstavy fotografií. Ještě jednou Ti, Mileno,
děkuji. Měl jsem také příležitost se setkat i s jejími přáteli. Hlavně
vzpomínám na paní Věru Liškovou (1930 – 2002), druhou manželku Raoula
Schránila a pana Jiřího Čapku, bývalého předního herce v Ostravě.
-
Moje poslední setkání s Milenou bylo
v domově důchodců v Praze – Ďáblicích. Co mi zbývá? Jedině poděkovat za
nezištné obohacení mého duševního života. Bohužel, už Ti to nemohu říci
z očí do očí…
-
PhDr Josef Zavřel
|