 Ve své práci pro Pardubický kraj pokračuje již 21. rokem i Roman
Línek, zvolený za Koalici pro Pardubický kraj. V novém volebním období
je ve funkci náměstka hejtmana a na starosti má stále investice kraje a
kulturu. Tentokrát však se svými plány vstupuje do značně
nepředvídatelných časů, kdy financí v krajském rozpočtu bude méně než
v minulých letech.
Chce se kraj stejně jako
stát proinvestovat z krize?
Kraj v posledních letech připravil rekordní množství investic ve
všech oblastech od dopravy přes zdravotnictví, kulturu, školství až po
sociální věci. Přestože jsou všechny tyto investice potřebné a
smysluplné, situace s koronavirem a jeho dopady do příjmů krajského
rozpočtu nás samozřejmě ovlivnila. Je možné, že v některých případech
zpomalí náběh nových investic, ale to bude záviset na tom, jak se podaří
ekonomika znovu nastartovat. Neznamená to nyní žádné rušení plánů,
z krize se opravdu chceme proinvestovat, na tom je politická shoda, ale
musíme také zohlednit reálné možnosti krajského rozpočtu. Jenom letos
bychom měli proinvestovat téměř jednu miliardu korun.
Teď je například v běhu výběrové řízení na největší investici
historii kraje do centrálního urgentního příjmu v Pardubicích, což bude
dohromady s technologiemi představovat částku kolem dvou miliard korun.
Zaměřujeme se především na projekty, které jsou vázány na evropské fondy
a kde ve většině případů získáváme až 85 procent nákladů. Také usilujeme
o využití fondu REACT, který by nově měl umožnit získat prostředky pro
zdravotnictví. To by nám uvolnilo ruce pro jiné, také potřebné
investice.
 Kulturní investice nejdou
v posledních letech žádnou popelkou, kam jdou vaše další plány?
Velké evropské projekty máme vedle dopravy naplánovány i v kultuře.
Je to zejména v rámci programu ITI Hradecko-pardubické aglomerace,
protože tuto oblast Evropská unie nyní přednostně podporuje. U nás se
jedná o rekonstrukci společenské části zámku podle návrhu architektky
Evy Jiřičné a vybudování návštěvnického centra podle návrhu architekta
Petra Všetečky, dohromady za více než 200 milionů korun. Tím by se
pardubický zámek, který je ve vlastnictví Pardubického kraje a sídlí zde
naše krajské muzeum, rozehrál ve svém fungování, a to do maxima nejen v
té části výstavní a pernštejnské, ale také v té části společenské.
Poptávka je po tom velká a pro kraj to jsou takové malé Hradčany.
Stále ještě není dokončený také areál depozitářů v Ohrazenicích.
K současnému velkému množství nově realizovaných dopravních staveb,
včetně dálnice D35, se pojí také archeologické průzkumy. Jejich nálezy
jsme ze zákona povinni uchovávat, ovšem musíme je mít kam dát. Projekčně
máme v Ohrazenicích připravenou budovu Archeodepozitáře za přibližně 45
milionů korun. V něm by měly být deponovány archeologické nálezy
z celého Pardubického kraje.
 Dalším výhledovým tématem je přebudování bývalé zemědělské školy ve
Vysokém Mýtě pro potřeby krajského technického muzea. Tento projekt je
rozdělený na několik etap, které mohou vznikat samostatně a postupně.
Předpokládám, že letos na podzim vypíšeme veřejnou soutěž na dodavatele
a nejdéle v roce 2002 bychom uskutečnili první etapu. Ta by umožnila
muzeu přestěhovat rozměrné exponáty jako autobusy, přívěsy a podobně
z pronajatých prostor.
Efekt některých
rozhodnutí se projeví až po letech, což je u politiků volených na
čtyřletá období trochu obtížné. Jak se díváte na potřebu určitého
vizionářství, která se nemusí na počátku setkat s kladnou odezvou?
Osobně považuji za důležité, aby lidé ve veřejných funkcích a
v politice neuvažovali jen v čtyřletých volebních cyklech. Na většinu
velkých významných projektů je potřeba delší časový horizont, a pokud je
záměr kvalitní, přežije i personální změny. Třeba projekt mlýnů a
přestěhování Východočeské galerie vznikl v minulém volebním období,
první část se bude stavět v tomto období, ale přemýšlíme i o
rekonstrukci navazující části budovy, jejíž realizace připadá v úvahu až
po roce 2024. To je třeba 12 let práce, kde musí být jasná vize,
strategie. Dalšími podobnými projekty jsou oživování hradu Rychmburk a
zámku Bystré, odkud odcházejí sociální služby, nebo dokončení
depozitárního areálu v Ohrazenicích. To nejde udělat z roku na rok, ale
pokud se to podaří, bude to dobře sloužit mnoha dalším generacím.
Inspirací nám může být třeba urbanistická koncepce sousedního Hradce
Králové od Josefa Gočára, která byla už od období 1. republiky dobře
vymyšlená a navazovali na ni Němci, komunisti a navazují na ni i
současní urbanisté. Škoda, že tehdejší radní nepozvali Gočára k těmto
záležitostem i do Pardubic, ušetřilo by nám to dnes hodně starostí a
financí.
 Výběrová řízení veřejné
instituce poněkud svazují, a to nejlevnější řešení nemusí být vždy
nejlepší. Jak se s tím vyrovnáváte?
Svobodu, která k nám zaplaťpánbůh devadesátých letech vtrhla, si
bohužel mnozí vysvětlili tak, že to je zlatokopectví, a že se dá různými
způsoby i zneužívat při správě veřejných zakázek. Proto se legislativa
spojená s veřejnými zakázkami tak zpřísnila, až podle mě popřela to, že
veřejné subjekty jsou také garantem kvality architektury. Když se
rozhlédnete po světe, tak právě ve veřejné sféře vznikaly a vznikají
často velice hodnotné architektonické objekty. A není zde rozhodující,
jestli to bylo nejlevnější nebo nejdražší, ale prostě ty objekty mají
svoji kvalitu a přitažlivost. Takže bych se rád dostal k tomu, aby při
poctivém dodržení veškerých procesů bylo možno povolávat ty nejlepší,
anebo aspoň ty lepší architekty a projektanty.
My jdeme cestou spolupráce s odbornými poradci, jako jsou
architekti Ladislav Lábus, Josef Pleskot, Petr Všetečka, Eva Jiřičná
nebo v případě některých památek profesor Václav Girsa. Někdy je přímo
najímáme na konkrétní architektonické studie, podle kterých má za
povinnost vysoutěžený projektant postupovat při realizačním projektu.
Je to trochu složité, ale myslím, že se to vyplatí. Je pěkné, když si
přečtete v mezinárodním časopisu, že Eva Jiřičná má zakázku
v Pardubicích. Všichni pak přemýšlí, co tam bude a to dělá výsledně
této lokalitě a tomuto regionu dobré jméno.
|