Spořitelna města Česká Třebová          


Martin Šebela, leden 2021

Dlouhých pětadevadesát let jsme chodili do spořitelny, sídlící v její honosné budově v Hýblově ulici. Zdálo se, že to bude trvat na věčné časy. Až prosinec  2020 ukázal, že všechno může být jinak. Naše českotřebovská pobočka České spořitelny, sídlící dosud v domě čp. 72, který se nachází v soukromém vlastnictví,  změnila své působiště a počátkem prosince letošního roku přesídlila do pronajatých prostor v domě čp. 33 na Starém náměstí, kde v meziválečném období sídlila úřadovna Živnostenské záložny. Tato skutečnost  je zdejšími občany velmi těžce přijata a na novinku si řada z nás nemůže zvyknout. Je třeba ovšem přidat, že dnešní finanční ústav s názvem "Česká spořitelna" je od roku 2000 součástí silné středoevropské Skupiny Erste a má s původní "Spořitelnou města Česká Třebová" společné jen to, že je snad jejím historickým nástupcem.

Dovolte mi tedy zavzpomínat na naši „starou“ spořitelnu, tak jak jsme ji znali a jak nám všem utkvěla v paměti. Cílem tohoto článku není  její kompletní historie,  přináší jen několik vzpomínek, které mi utkvěly v paměti, nebo jsem je slýchával vyprávět pamětníky. V roce 1904 zde byla otevřena Spořitelna města Česká Třebová. O její  založení se přičinil  zdejší lékárník, Ph.Mr. Adolf Jan Zapský, rytíř ze Zap, majitel lékárny v domě čp. 48 na Starém náměstí (na vedlejší fotografii).

Své první sídlo spořitelna nalezla v přízemí budovy dívčích škol na Starém náměstí (dnes budova MěÚ). Nápis SPOŘITELNA je zachycen na řadě místních pohlednic náměstí. Rytíř Zapský se stal po jejím založení předsedou ředitelství. V čele ústavu v dalších letech stáli postupně již ředitelé. Těmi zde byli: Václav Král, Antonín V. Pišta, Jaroslav Auterský a  František Mrkvička, který se později stal vedoucím českotřebovské pobočky již zestátněné spořitelny. Jeho vystřídali Zdeněk Marek a poté Alena Smolová.

V roce 1924 se začala psát novodobá historie ústavu. Byl vykoupen  Hruškův dům čp. 72 v Hýblově ulici, který byl zbořen. Na jeho místě a také tam, kde bývala rozlehlá zahrada domu a přilehlé objekty obchodu uhlím Otakara Hrušky, byl postaven vlastní palác spořitelny, zřízena nová ulice, nazvaná U Spořitelny a část parcely byla  prodána na stavbu Horákovy knihtiskárny. O novostavbě spořitelny máme dochované svědectví v ročence spořitelny z roku 1925. Z textu je jasné, co spořitelní budova pro město a jeho občany znamenala. Z textu vyjímáme: „Nemůžeme nevzpomenouti důležitého okamžiku pro náš ústav, že v tomto roce přestěhuje se spořitelna do vlastního stánku – nového representačního domu – postaveného z vlastních prostředků, t. j. fondů, které jsou za  21 let činnosti nastřádány a majetkem spořitelny, aby v něm dále plnila svůj úkol jako ústav všeobecně prospěšný, sloužící všemu občanstvu ve městě i okolí. Doufáme, že v novém vlastním působišti, kterého tak nutně k rozkvětu našeho ústavu  potřebujeme, budeme ve šlechetných snahách plně podporováni každým, kdo má zájem na hospodářském povznesení našeho města i okolí a nemáme jiného přání, než pokračovati v poctivé práci, sloužící zájmům všech vrstev obyvatelstva bez ohledu na stavovskou příslušnost jako dosud.“

Ve vzpomenuté ročence je v seznamu zaměstnanců ústavu uveden tehdejší úředník a pozdější ředitel ústavu,  František Mrkvička (* 17. 2. 1904 Holice, † 5. 8. 1997 Ústí nad Orlicí) - na vedlejším obrázku, kterého jsem osobně znal, jelikož byl naším sousedem na sídlišti Křib. Pan Mrkvička, znamenitý lyžař a dlouholetý člen Sokola, mi často  o spořitelně vyprávěl. V paměti zůstalo několik útržků těchto vzpomínek: „Nalevo od vstupních dveří spořitelny bývala výkladní skříň, kde byla ve dne i v noci, aniž by ji někdo ukradl, vystavena sbírka zlatých mincí ve dvojím provedení, rub a líc. A bez jakéhokoliv alarmu. Do spořitelny jednou za rok docházel zdejší knihař, aby zde svázal tzv. Zlatou knihu spořitelny, v kůži vázanou a kaligraficky vedenou, do níž byly zapisovány významné události z dějin ústavu. Nesměla opustit ústav, proto knihař docházel sem. Kde tyto věci skončili, ví dnes snad jen Bůh.“

Spořitelna měla několik dominant. Ty jsem jako kluk, vždy když jsem tam spolu s rodiči zavítal, obdivoval. Byly to především svítící pouliční hodiny, které i v noci ukazovaly přesný čas. Umístěny byly nade dveřmi budovy. Druhé hodiny, tzv. orloj, stával ve vestibulu ústavu, hned vpravo za vstupními dveřmi, v tmavé, prosklené skříni. Dnes se nachází v soukromém vlastnictví. Pastvou pro oči byla samotná hala. Původní dřevěné přepážky s leptanými a zabrušovanými skly,   na sloupech v obložení umístěné psací pultíky s zásuvkou na tužky, určené pro klienty, měly také své kouzlo. Kožená sedací souprava určená pro klienty byla také velkou dekorací. Vše doplňovala sbírka obrazů – originálů, umístěných jak v hale samotné, tak i v ředitelně. Nejzajímavějšími byly obrazy Starého náměstí (autor K. J. Sigmund) a obraz rolníka s kosou. Jako žák asi třetí třídy ZDŠ Tyršovo  náměstí  jsem se mohl spolu se třídou také zúčastnit exkurze do spořitelny, kterou zajistila zde pracující maminka mé spolužačky Jany. Tehdy jsme navštívili také trezor v přízemí budovy.

Spořitelna snad od dob svého založení vedla ke střádání také děti. Bylo běžným jevem, že dítko dostalo od kmotra či rodičů při narození vkusně provedenou dárkovou vkladní knížku, vytištěnou, stejně, jako zmíněné ročenky v knihtiskárně našeho strýce, Josefa Štusáka. Jeden exemplář dostal i můj tatínek od svého strýce, Jana Šillera. Dodnes ji mám schovanou. Později spořitelna dávala  dětem  ke střádání kovové pokladničky s názvem ústavu a dvěma otvory, na mince a bankovky. Ke střádání ale byly dětem rodiči dávány také další  pokladničky.  

Na to v prosinci 2020 zavzpomínala paní Magda Poldaufová: „Jako holka jsem měla pokladničku a do ní spořila drobné mince. Tenkrát mívala spořitelna asi jednou za rok otevřeno v neděli. Dodnes si vzpomínám jak jsem tam s pokladničkou v doprovodu maminky přišla.  Chvíli jsem čekala a pak mě ten pán za „pultem" vyzval, abych přistoupila k přepážce. Byl to pan ředitel Mrkvička.  Nebyla to obyčejná přepážka. Ta úplně vlevo v rohu byla výjimečná. Měla ještě vnitřní ohraničený prostor tvořený pultem a třemi stěnami členěnými na vysoké obdélníky, které byly dole z tmavého dřeva a nahoře ze skla se zabroušenými okraji. Bylo to prostě nádherné. Byl tam velký psací stůl a nějaké skříňky. Víc jsem neviděla, protože moje hlava byla těsně nad pultem přepážky. Dodnes si vybavuji ten slavnostní pocit, když ten pán malým klíčkem odemkl moji hliníkovou  pokladničku, vysypal mince a něco málo bankovek a s vážným výrazem začal beze spěchu řadit mince podle hodnoty. Připadala jsem si nesmírně důležitá. Byly to moje roční úspory. Nakonec byl pult posetý poslušně seřazenými mincemi, pán je spočítal a naposled přičetl hodnotu bankovek. Výslednou cifru zapsal plnicím perem do vkladní knížky. Desky měla  z bílého atlasu a písmena byla zlatá.  Pamatuji se, že jsem tam měla 111,33 Kčs. Tehdy platily ještě i haléře. Návštěva spořitelny byla pro mě svátkem. Příště už jsem tam chodila výhradně sama.“

 

Za mého dětství jsem chodil do spořitelny „fasovat“ k okénku dětem určené propagační materiály, jako karty s obrázky ptáků, ryb,  stromů, obrázky kluka Spořínka, záložky do knih   a rozvrhy hodin. Další reklamy ze spořitelny mi vozila teta Eva, maminčina sestra, zaměstnaná ve spořitelně v Napajedlích. Za přispění českotřebovské spořitelny bylo také vybudováno bývalé zdejší městské koupaliště v Křivolíku.

Ve spořitelně vzniklo také několik bytů., Do roku 1971 zde  žil spolu s manželkou František Mrkvička, v dalším bytě žila vdova po bývalém řediteli, Růžena Auterská, která se znala s mojí babičkou. Dále zde žil úředník spořitelny Hugo Šrámek s manželkou Martou, rozenou Bartoškovou, Dagmar Fajfrová a další nájemníci.    Připomeňme ještě, že na boční straně budovy spořitelny, vedle vrat,  bývalo v minulosti sídlo poštovního úřadu. Pamětníci si ještě dodnes pamatují, jak zde stávaly poštovní vozy s koňmi. To bylo velkým lákadlem pro kolemjdoucí děti.

Spořitelna města Česká Třebová již od dob svého založení, tedy od roku 1904 používala vlastní vkladní knížky, vázané obvykle do desek červené barvy. Klientům byly rozdávány také obaly na vkladní knížky s fotografií ústavu a záložky knih. Své účty zde mívala řada třebovských podnikatelů. Budova spořitelny, jako jedna z dominant města se v meziválečných letech objevovala na zdejších pohlednicích.

Taková bývala spořitelna v dobách našeho dětství a mládí. Nyní můžeme již jenom vzpomínat.

Martin Šebela  ( Fotografie z archivu Martina Šebely a Městského muzea v České Třebové )