Mé vzpomínky na „HABEŠ“

V padesátých letech minulého století se chodilo v hojném počtu s rodiči na vycházky po našem krásném okolí. A mezi ně patřila i Habeš, bylo to kouzelné místo na vrcholu kopce v Brázdově. Byla zde malá výletní restaurace s přilehlým kuželníkem, venkovním tanečním parketem a množstvím stolků s lavičkami. Dominantou ale byl osvícený vysoký smrk, který byl viditelný i ve dne až z Parníka! Byl to na tu dobu ojedinělý poutač, který byl velice obdivovaný! Po krásném dni a obklopení lesem, který byl jako balzám na duši, se mnoho rodin s dětmi rozcházelo k domovu. Ještě pod Habeší jsme se všichni zastavovali u domu pana Beránka (hadaře), který měl v zahradě betonový bazén plný hadů, které v lese odchytával, a proto ten název hadař!

V pozdějších letech se na Habeši konaly podnikové porady, různé srazy, ale hlavně oblíbené vycházky s tancem! Největší dík ale patřil v mém věku panu Rybkovi, který restauraci po zaměstnání provozoval. Byl to otec Hanky Vraspírové, která ještě dneska provozuje cestovní agenturu. Pan Rybka byl moc obětavý a vstřícný člověk. Pracoval dole v Brázdově v Armaturce a po práci se vydával každý den s baťohem a proviantem na zádech do kopce na Habeš!

Dělal výborné bramboráky, a když se společnost trochu rozjela, vytáhl svůj oblíbený „vozembouch“, aby bylo veselo. Byl tak důvěřivý, že i neznámým lidem počkal s proplacením účtu i několik dní. Dneska nevídáno, neslýcháno!  Byl jsem osobně svědkem, že tam u něho měli montéři plný hrnek účtenek i hodinek! Vše ale v pořádku zaplatili. Léta plynula a ani si nepamatuji, kdy provoz Habeše začal upadat? Někdy v roce 1963 jsme opět na vycházce poznali již Habeš uzavřenou a bez života! Nevím, co bylo příčinou? Později, někdy v roce 1965, jsem přijel z vojny na opušťák a dozvěděl jsem se, že Habeš opět funguje! S radostí jsem ji šel navštívit a opravdu opět žila milou atmosférou. Bylo tam plno a pan Rybka tam čile obsluhoval. Místní mne hned přemluvili, abych jim nakreslil nějaké vtipy, které hned špendlili na dřevěné obležení. Často na to ještě dneska vzpomíná Honza Válek, který měl chatičku nedaleko nad Habeší. Dokonce jsme tam v roce 1969 měli sraz třídy po deseti letech. To tam již ale nebyl pan Rybka, ale provozní pan Jakubec. Ještě si pamatuji krátce pana Lukese, a tím život na Habeši skončil. Osvětlený strom přestal svítit a vrcholem, hlavně pro obyvatele Brázdova, bylo, když jim opilí noční návštěvníci vhazovali do oken kameny! A to byl asi poslední řebíček do rakve? Místním se ulevilo, ale na nové obnovení jsou asi skeptičtí.

Pavel Langhans