-
-
V dřívějších dobách se v každém větším
městě konaly výroční trhy. Z jejich německého označení Jahrmarkt,
vzniklo české pojmenování jarmark. Výroční trhy bývaly čtyři do roka.
Termíny jejich konání bývaly zveřejněny v sešitových rodinných
kalendářích, kde se obvykle nacházel „Seznam trhů v Československé
Republice.“ Jak tomu bylo v našem městě máme doloženo např.
v Kalendáři k uctění nejsvětějších Srdcí Pána Ježíše a Panny Marie na
rok 1926. Zde jsou uvedena data jejich konání: 24. února, 18. května,
10. srpna a 21. září. V těchto kalendářích býval v době před rokem
1918 ještě tento seznam odděleně nazván „Výroční a ostatní trhy
v království Českém“ a „Výroční a ostatní trhy v markrabství
Moravském“. Později zjednodušeně, prostě v Čechách a na Moravě. Dny
konání trhů bývaly tehdy v kalendářích označovány jmény svatých,
jejichž svátek se slavil v den pořádání trhu. Tak např. v kalendáři
z roku 1912 čteme: „Třebová Česká (Böhmisch Trübau): 1. na sv.
Matěje, 2. v út. po na nebevstoup. Páně, 3. na sv. Vavřince, 4. na sv.
Matouše.“ Součástí kalendáře také býval „Seznam dní, dle kterých
se řídí výroční trhy.“ V něm si každý čtenář mohl příslušný den
konání trhu zjistit.
-
-
Jarmarky mívaly také své typické označení, podle toho, jaké druhy ovoce
a zeleniny se v čase jejich konání prodávaly a co v té době uzrávalo.
Např. letnímu se říkalo „okurkový“, podzimní „karlátkový“. Na jarmarku
byla obvykle k sehnání řada zboží, potřebného do chalup a domácností.
Jednalo se o různé druhy nářadí, plechové i hliněné nádobí, látky, stuhy
a pentle, potřebné pro švadleny a domácí šití šatů, zboží kožešnické,
práce obuvníků apod. Obdobné trhy, tzv. „Týdenní“ byly specializované
spíše na prodej potravinářského zboží. Což ovšem neznamená, že na
jarmarku nebylo možné nic z potravinářského sortimentu sehnat. Ovoce,
zeleniny, ale i různých pochutin, tam byla nabízena celá řada. Jeden
nebo dva dny před jarmarkem se také konaly trhy na dobytek. Místem, kde
se tyto trhy v našem městě konaly bylo již od dob c. k. monarchie dnešní
Staré náměstí, tehdy nazývané „Tržiště“ a v meziválečném období nesoucí
název „Masarykovo náměstí“. Jarmark býval v minulosti velikou událostí
pro celé město. Vše, co hospodyně potřebovala obstarat do domácnosti se
nechávalo až na jarmark. Náměstí se již v časných ranních hodinách
zaplnilo množstvím stánků, jen tak, z latěk sbitých a potažených
pytlovinou. Nescházely zde ani obrovské deštníky, tzv. „paraplata“,
ukrývající stánky místních zelinářů. Prodejců bývalo tolik, že náměstí
obvykle nestačilo a zaplnily se jimi také přilehlé části ulic Nádražní,
Moravská a Hýblova. Od rány mířily k náměstí koňské povozy, ruční
vozíky, ale i trakaře se zbožím. Vozy prodejců bývaly zaparkovány v rohu
náměstí, u domu čp. 33. Při podzimním „karlátkovém“ jarmarku stávala na
dolní straně náměstí řada prodejců švestek. Kluci chodili od jednoho
prodejce k druhému, všude si vzali jednu „na košt“ a přinesli mamince
zadarmo na knedlíky. Bývalo prý až šedesát švestek za krejcar. Velice
známé bývalo Gzílovo zelinářské paraple. Pod ním prodávala paní Anna
Gzílová, matka známého společníka firmy Gzíl & Krása. Jednou se po
Třebové roznesla novinka, že paní Gzílová na náměstí „dojí“ kokosový
ořech. Nikdo ve Třebové ořech a z něho vytékající mléko do té doby
neviděl. Jednou kdosi paní Gzílovou nařkl, že zboží prodává příliš
draze. Obchodnice se hájila: „Cože, draze? Vždyť mám na zboží 1 %. Za
krejcar koupím, za dva prodám!“Dalšími prodejci ovoce a zeleniny
zde bývali Beranovi (před domem knihkupce Chládka čp. 47), Nožkovi (na
podsíni domu čp. 44) a moji předci, Matouškovi a Šillerovi (na podloubí
domu čp. 42). K prodeji brambor, cibule a dalšího zboží se zde používaly
plechové násypky, v nichž se zboží zvážilo a nasypalo zákazníkovi přímo
do tašky. Poslední ve Třebové bývaly v používání v zelenině u Matoušků,
v Hýblově ulici.
-
Na
jarmarku bývaly také k dostání kvašené okurky, tzv. „močáky“. Bývaly
jich tu plné sudy, za krejcar byl největší, velký jako volský roh a
zadarmo napít láku. Značný zájem byl také o horké párky,
tzv.“cerguláty“, které zde ohřívané v začouzených plechových kotlících
prodával starý pan Kubias. Děti lákalo zboří cukrářů, pernikářů a
pochopitelně turecký med, sekaný sekyrou z velkého špalku. Nescházeli
zde pláteníci, kloboučníci, čepičáři, hrnčíři, prodejci skleněného
zboží, punčoch, podvlékaček a domácího nářadí. Prodejci koženého zboží
zde nabízeli peněženky zvoláním: „Tady máte koženou, do tý se vám
poženou!“ Obdobného vyvolávání bylo plné náměstí.
-
-
Jarmarky v meziválečném období si velmi dobře pamatovala moje babička,
Jiřina Šebelová, rozená Šillerová, která mi vyprávěla: „Na jarmark
jsme se s bratrem Honzou Šillerem vždy těšili. Naši a teta Anna
Matoušková prodávali na podloubí zeleninu, maminka spolu s mojí tetou,
Hermínou Matouškovou ještě drůbež a zvěřinu. Pro husy k nám chodila na
trhu také třeba paní Rybičková se služkou, nebo naše domácí, paní
Egertová, manželka nájemce Nádražní restaurace. Na malém řeznickém
špalku maminka drůbež porcovala a teta hbitě prodávala. Lidé se jen tak
zastavovali a dívali, jakou rychlostí ty husy porcuje. Před jarmarkem
jsme také u babičky Terezie Matouškové, v chalupě v čísle 10 v Klácelově
ulici nakládali sudy močáků. V den jarmarku nám maminka dala s bratrem
každému padesátník, aby měla od nás chvíli pokoj a poslala nás na
náměstí. Teď nastalo dilema, co si za padesátník koupit. Byl za to
gumový had, turecký med, mejdlíčko nebo veliký pišingr. Když se
padesátník utratil, letěli jsme zpět za maminkou, aby nám dala další.
Moc nechtěla, ale ještě na jeden jsme jí obvykle přemluvili. Pamatuji si
také různé prodejce z trhu. V Nádražní ulici, u nás pod oknem prodávali
tzv. planety. Postarší žena, oděná do kostýmu harémové tanečnice se
svíjela při zvuku starého gramofonu a vedle stojící muž volal na
kolemjdoucí: ‚Pojďte k nám! Princezna Lamprďónka vám řekne váš osud!’ V Hýblově
ulici míval své místo prodejce zlomkové čokolády z továrny v Kolíně.
Velice se mi líbilo, jak volal na kolemjdoucí zákazníky: ‚Já jsem Franta
z Kolína, kdo si na mě vzpomíná? Byl jsem tady loni, žrali jste jak
sloni! Láda, láda, čokoláda, každá holka ji má ráda!’Na jarmarku, u
Matouškova stánku, také můj tatínek, pocházející z Dolní Sloupnice
poznal maminku a zamiloval se do ní. Každý jarmark ji hledal a snažil se
dostat do její blízkosti. Jí bylo 29 let a ještě se vdávat nechtěla.
Tatínka se bála, měl prý uhrančivé oči. Tak to vyřešil po svém. Jednou
večer, po trhu zaklepal na dveře Matouškovy chalupy. Nechal si zavolat
slečnu Lojzičku a řekl jí, že ji má rád a chce si ji vzít. Ona ho
odmítla. Tak jí řekl, že teď půjde a sedne si u fary na schody a bude
tam sedět celou noc a čekat na ni. Když za ním do rána nepřijde, tak se
tam, na těch schodech zastřelí. Nikdy však neměl žádnou zbraň. Maminka
prý celou noc nespala, ráno otevřela dveře a viděla, že tam sedí.
Popadla vlňák na záda a běžela za ním. Tam si k němu přisedla, hodnou
chvíli spolu hovořili a vše skončilo v Litomyšli svatbou. Bylo to v roce
1919.“
-
K jarmarku pařilo také loutkové divadlo, vystoupení kumštyřů a
jarmarečních zpěváků. Jak babička vzpomínala, její maminka jí vyprávěla,
že když jí bylo devět, v roce 1899, byla v Polné zavražděna Anežka
Hrůzová. O té „hrozné vraždě“ se zpívalo i ve Třebové na jarmarku.
-
-
Na trhu také mnohdy došlo k větším
obchodům. Ty se na výročním trhu domlouvaly obvykle v nějaké v hospodě
a zde se také zapily, čemuž se říkalo litkup či aldamáš.
-
Na
českotřebovské výroční trhy nám zanechali písemné vzpomínky také jejich
pamětníci, českotřebovští občané, učitel Bohuslav Štangler, pekař
Josef Lašek nebo ing. Eduard Stříbrný. Z jeho vzpomínek vyjímáme krátký
úryvek: „Na obrácené nůši seděla bába ve vlňáku. Při řeči ji přes
pysk přetékal poslední zub a šťouchal ji do nosu. Prodávala pražené
mandle a lákala: ‚Kdo mandličky papá – pusinka mu klapá’.“
-
Martin Šebela
-
Fotografie z archivu Martina
Šebely
|