Před 90 lety:

Českotřebovští "Šotci" v roce 1931 na Jamboree v Praze.

Památce profesora a skauta Antonína Litochleba  a jeho dcery Vlasty

Antonín Litochleb byl letos v červnu oslavil 135 let .
Narodil se  6.6.1886 v Markovicích u Žlebu, zemřel 17.12.1970. Středoškolský profesor, autor zprávy z oboru knihovnictví, překlady z ruštiny, dopisovatel čtrnáctideníku Náš kraj. V pěti letech ztratil otce. Měl dva sourozence, matka byla zemědělskou dělnicí na knížecím velkostatku. V Čáslavi vystudoval gymnázium a v Praze na univerzitě češtinu a francouzštinu. Prvním učitelským místem byla Chrudim, kde v žákyni učitelského ústavu našel i svou budoucí ženu. Následovala Česká Třebová (od r. 1919 do r. 1934), Hradec Králové a Praha. V našem městě pracoval ve skautském hnutí, ČsČK, byl členem Volné myšlenky, společnosti Francie a předsedou Osvětového sboru. Podílel se také na redigování čtrnáctideníku Náš kraj.
Vlasta Litochlebová - Macková,  (* 5.5. 1920, + 18.4.2017), byla i čestnou náčelní skautek, nositelka Řádu stříbrného trojlístku a bronzové medaile WAGGGS (2001). Je dcerou Antonína Litochleba a Józy Litochlebové, kteří byli u zrodu skautingu v České Třebové.  Rodina se potom přestěhovala do Hradce Králové a  nakonec do Prahy. V letech 1968 - 70 a 1990 - 92 zastávala funkci náčelní DK Junáka. Nyní je čestnou náčelní. Na Českou Třebovou nikdy nezapomněla.
 
Ze vzpomínek českotřebovské skautky  Marty Kubiasové - (sovičky)
Českotřebovský skaut, pan profesor Antonín Litochleb a jeho žena Józa se v prvých poválečných létech I. světové války věnovali obětavě, nezištně i na úkor rodinného života, výchově mládeže ve skautingu. Dbali, aby sport šel ruku v ruce se vzděláním. V roce 1929 jednoho teplého tmavého večera při vesele plápolajícím a jiskřivém táboráky jsem složila šotkovský slib: "Slibuji na svou čest jak dovedu nejlépe milovati vlast svou republiku Československou a sloužiti ji věrně v každé době. Tělem i duší býti hotova pomáhati bližnímu" a zvedla dva prsty. Řídím se tím celý život.
Ve městě byly poměry skromné, žádný Dům dětí ani klubovna. Jako "šotci"  (dnešní Světlušky) jsme se scházely v kuchyni naší vůdkyně - sestry Józy na Farářství č. l  v prvém patře. Schůzky jsme mívaly pravidelně každou středu odpoledne. Hrávaly jsme různé hry, zpívaly národní písně, předváděly výstupy z časopisu Červeného kříže Zdraví lidu - učily se základy hygieny i ochrany zdraví. Když se v r. 1930 blížily přijímací zkoušky do gymnázia - primy - psávaly jsme až do června 1931 krkolomné diktáty z českého jazyka: U malé vily psi vyli a víly věnce vily. Paní Bílá dceru bila že nebyla tak bílá jako ona kdysi byla" a dále i vyňatá slova, vypočítávaly i dnes pro mne těžké početní příklady. O nedělích jsme chodívaly za pěkného počasí do přírody „Učily jsme se znát stromy, keře, rostliny i živočichy a správný postoj k naší přírodě. Hledaly  "poklad " - schovaný kousek piškotové bábovky, koláče (upečené naší sestrou), nebo ovoce. Neutrácely jsme nikdy zbytečně peníze za zmrzlinu, cucavé "pendreky" ani lákavé kostičky " Žu - Žu". Rohlík - to byla pro nás již velká pochoutka. Koncem června r. 1931 8 šotků z našeho oddílu odjelo do Prahy na Všeslovanský sjezd skatu a skautek - Jamboree. Prahu jsme uviděly poprvé. Historické stavby, široké ulice, mosty a rozloha města nám otevřely širší pohled na svět. U nás ve Třebové vedle starých dřevěných chalup na Trávníku a kolem Kostelíčka bylo velkých budov jen málo (kostel s farou, gymnázium, Farářství, Spořitelna, nové nádraží ČSD a pár širších ulic). Ubytovány jsme byly ve škole na Letné, spaly jsme na zemi na slamnících - spacáky se tenkrát neznaly.
Měly jsme velkou výhodu protože nedaleko byla Stromovka . Tam měli své vzorové tábory , kde přechodně žili, slovanští skauti. Stany bez podsad i s podsadami různě zdobenými s malovanými postavičkami skauti i skautek. Všude bylo velmi čisto, žádný papírek nebo jiný odpad.Naši hosté si vážily propůjčené Stromovky, stromů, keři, rostlin i květin a všeho, co v parku žilo.V těchto národních táborech nás malé vřele uvítali, navazovaly jsme tam vzácná přátelství a na to máme i doklady - fotografie , které zhotovil náš pan profesor: na př. kruh polských skautek jak obědvají z "ešusů", jihoslovanské skautky, jak nás vítaly před stany s namalovanými podsadami ze života skautek, pak pohledné "velké," Jihoslovany. S jedním si i jedna z nás vyměnila slibový odznak, největší cennost skautského kroje. Naše stověžatá Praha byla plná skautských krojů, skauti i skautky obdivovali naše hlavní město. Setkání všech vyvrcholilo 22. června mohutným průvodem. V čele kráčeli naši slovanští hosté a průvod uzavírali skauti a skautky z Československa. My šotci v průvodu jsme byly možná nejmenší a nejmladší. Před námi byli bratři z Hradce Králové s pokřiky: Hradečtí otroci zdraví Prahu a nebo: Hradečtí otroci Praze zdar. Celá trasa průvodu byla lemována nadšenými Pražany, zněly pokřiky a pozdravy i radost z míru a očekávání klidného života á světového pokroku. V průvodu jsme často našim bratřím nestačily, Když se průvod na chvilku zastavil, tak jsme se posadily na obrubu chodníku a hodní Pražané nám přinesli vodu s citronem (žádné Kokakoly nebo nápoje v PET lahvích neexistovaly). Bylo velké horko, oblečeny jsme byly ve skautském kroji šotků : khaki šaty s dlouhými sepnutými rukávy, kožený hnědý pásek s. dvěma karabinami uzavřený skautským znakem a heslem: "Buď připraven" domovenkou, poznávací oddílový šátek tmavěmodrý s šedou paspulkou vepředu sepnutý kovovým prstencem s kouzelnou hlavičkou indiána. Na hlavě přesto, že bylo horko k padnutí jsme měly podle předpisu radiovku s odznakem Šotka. Slunce zářilo, Pražané i skauti celou cestu jásali až jsme došli na třetí hradní nádvoří Hradčan. Nastalo velké řazení a my - šotečkové - jsme měly velké štěstí, asi se nad námi smilovali pořadatelé a určili nám místo přímo doprostřed pod vlajkami ozdobeným balkónem. Po utišení vyšel na balkon náš první pan prezident. V ten okamžik nastal na nádvoří takový srdečný jásot, jaký jsem již nikdy v životě nezažila. Všechny skautské široké americké klobouky vyletěly nad hlavy přítomných, všechny skautské hole klepaly na hradním nádvoří.Trvalo dlouho, než nastal klid. Pan prezident byl v černém obleku s kloboukem a položil si na okraj zábradlí bílé rukavičky. Jasně tuto maličkost vidím dodnes. V projevu pan prezident akceptoval skautský program, program národnosti a lidskosti. Ke konci projevu nám Československým skautům připomenul, že v naši historii máme řadu mužů, kteří ve své době a svým způsobem hleděli uskutečnit skautské ideály a jednoho jmenoval : lidového krále Jiříka, který držel ideál věčného míru. Pro velký jásot se již dál na nic nepamatuji. Přesný projev nám do našeho deníku zapsala naše vůdkyně - Sestra Józa. Tento projev by měl časopis JUNÁK při některém výročí TGM otisknout. Jamboree skautů a skautek ze slovanských zemí skončilo. My jsme se ještě zajely podívat na hrad Karlštejn poklonit se císaři Římskému a králi českému Karlu IV., Mistru Theodorikovi a všem neznámým, kteří hrad vystavěli tak pevně, že ještě do dnešního dne vévodí kraji a dokládá naši bohatou historii. 

Marta Kubiasová "Sovička" (fotografie z archivu autorky)

Kam dál ?   Čestná náčelní Junáka píše třebovským skautům k výročí   (najdete ZDE)