Ve středu 24. března 2021 zemřela ve věku devětasedmdesáti let známá dlouholetá českotřebovská prodavačka a vedoucí prodejen, paní Emilie Machačová.

Do našeho města přišla v roce 1965 z Chrudimi, kde pracovala v zelenině. V České Třebové, po mateřské dovolené, nalezla zaměstnání nejprve v Perle,  poté nastoupila do závodu  Potraviny, jako prodavačka do  samoobsluhy v Kubelkově ulici pod Jelenicí. Odtud přešla jako vedoucí do bývalé mlékárny na Novém náměstí. Závodu Potraviny, Česká Třebová, zůstala věrná i v dalších letech, když nastoupila jako vedoucí prodejny do samoobsluhy  v Sadové ulici, pod nádražím, kde pracovala několik let. Později nastoupila jako vedoucí do samoobsluhy Křib. Tato samoobsluha byla prodejnou učňovskou, kde  mívali svoji praxi žáci zdejšího učňovského střediska v Chorinově ulici. Z Potravin odešla pracovat do Oděvů a to do prodejny kožichů, která se tehdy nacházela v domě čp. 14 na Starém náměstí. Odtud prodejna přesídlila do domu čp. 71 v Hýblově ulici.  V roce 1991 si tuto prodejnu  vzala,  spolu se synem a dcerou, do soukromých rukou. Zde vypomáhala i když už v obchodě poslední roky být nemohla.  

Paní Machačovou jsem znal od svého dětství. Tehdy, na počátku 70. let 20. století  jsem se často pohyboval u své babičky, žijící v domě čp. 498 v Sadové (tehdy však Jeremenkově) ulici, u Jirsů. A tak v dobách, kdy mě babička hlídala, jsem s ní pravidelně absolvoval nákupy v nedaleké samoobsluze závodu Potraviny (č. 005 -11). Babička, která také sama řadu let v Pramenu, později Potravinách, prodávala, znala tehdy řadu pracovníků obchodu. A tak jsem měl možnost v prodejně v Sadové ulici poznat mnoho zdejších vedoucích, od Františka Kapouna počínaje.  A právě, tak jak se zde vedoucí střídali, objevila se zde jednou nová vedoucí, kterou babička oslovovala „paní Machačová“. Sněhobílý plášť, tehdy nezbytná čelenka ve vlasech a vždy milý úsměv na tváři. Tak si paní Machačovou pamatuji ze svých dětských let. Roky ubíhaly, paní Machačová z prodejny odešla, v lednu  1985 mi zemřela babička a já už do ulice nepřišel tak často. V září téhož roku jsem se začal učit prodavačem a mým prvním působištěm, kde jsem vykonával praxi, se stala samoobsluha Křib. A právě zde, jako vedoucí působila Emilie Machačová. Stala se tedy mojí první vedoucí. A tak jsme se zde pravidelně potkávali, do doby, kdy z prodejny odešla do podniku Oděvy. Po celá další léta, pokud jsme se náhodně potkali, ve městě, či v prodejně kožichů, kam jsem zavítal s maminkou, se vždy ke mně hlásila. Byl jsem  oslovován  přátelsky „Martine“. A vždy se zeptala: „Kdepak teď jsi?“ Čímž myslela, kde pracuji, ve které prodejně. Občas jsme se také viděli v mém současném zaměstnání, když k nám zavítala v doprovodu dcery Evy na nákup. Naposledy jsem se s paní Machačovou setkal v prosinci 2019,  když jsem ji do své připravované knížky o historii Jabkancové pouti požádal o krátkou vzpomínku na malíře Karla Tomše, kterého znala z doby působení v prodejně Křib. Ochotně mi vyhověla a řekla několik vět. Vzpomínky tak budou v knize zachyceny.