ROZŠÍŘENÝ ROZHOVOR K ŽIVOTNÍMU JUBILEUBLANKY KOSTŘICOVÉ A POZVÁNKANA AUTORSKÉ ČTENÍ |
|
V dubnu letošního roku oslavila své kulaté narozeniny spisovatelka, literární vědkyně a scenáristka PhDr. Blanka Kostřicová, Ph.D.
Jmenuje se Dobré umění není proti životu, s podtitulem Recenze, kritiky, stati. (Název je parafrází výroku literárního kritika Bedřicha Fučíka – „jenom špatné umění je proti životu“, s nímž se plně identifikuji.) Jde o výbor mých odborných textů psaných v uplynulém zhruba čtvrtstoletí pro literární a literárněvědné časopisy a sborníky – z těch literárních to byly např. Host, Tvar, Souvislosti, Proglas, Listy, v 90. letech též Literární noviny i – ne už literární – Lidové noviny; z literárněvědných především Bohemica Olomucensia, Bohemica litteraria, Studia Bohemica. Hlavní pozornost je přitom zaměřena na českou prózu; více textů se zabývá dílem Jiřího Kratochvila, Jana Balabána, Bohumila Hrabala, Egona Hostovského, Milady Součkové, Jakuba Demla; mnoha dalším autorům (bezmála sedmdesáti) je pak věnována alespoň jedna recenze. Ediční přípravu knihy jsem dělala průběžně po celý loňský rok; a jsem moc ráda, že se nakonec vše podařilo, i fyzická podoba knihy je přesně podle mých představ. Jsou vaše knihy také recenzovány v literárních časopisech? A jaký je eventuální další jejich ohlas? Nějaké recenze se zpravidla objeví v časopise Tvar, někdy v Reflexu, v Mladé frontě, v Hostu… V posledně jmenovaném časopise vyšla před časem velmi příznivá recenze mé odborné knihy Románový cyklus Jiřího Kratochvila, z pera profesora estetiky na kostnické univerzitě Květoslava Chvatíka. Profesor slavistiky na newyorské univerzitě Milan Fryščák (stejně jako K. Chvatík českého původu) tuto knihu též velmi ocenil a dokonce se pokusil prosadit její překlad do angličtiny a následně vydání v univerzitním nakladatelství. Univerzita však tehdy procházela výraznou finanční krizí; záměr se proto nepodařilo uskutečnit. A ještě jednoho poněkud kuriózního zahraničního ohlasu se mé knížky dočkaly: před časem jsem věnovala dvě z nich spisovatelce Markétě Pilátové, která tehdy učila v Buenos Aires potomky českých krajanů češtinu. Mé knížky použila k výuce a na mladé Argentince učinily takový dojem, že jim je tam musela nechat a po návratu do Česka mi psala, zda bych jí je nemohla poslat znovu… Čím vším se v literární oblasti zabýváte? Kromě vlastní tvorby se stále dost intenzivně věnuji recenzování i psaní literárněvědných statí. Přednášela jsem v rámci Literárněvědné společnosti na FF v Brně, v Olomouci a v Pardubicích, na PdF v Hradci Králové. Příležitostně se účastním mezinárodních literárněvědných konferencí na FF UP v Olomouci. Připravila jsem na dvě desítky scénářů pro Český rozhlas; tři byly z mých knih, ostatní z knih jiných autorů – pro četbu na pokračování. Občas také rediguji knihy pro různá nakladatelství. No a samozřejmě – dvakrát ročně jsem mívala autorské čtení v českotřebovské knihovně; nebýt koronavirové pohromy, bylo by letos na jaře rovněž jubilejní – čtyřicáté. A když jsem se pokusila spočítat svá čtení mimotřebovská (v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Chocni…), došla jsem k témuž číslu.
Třebovské čtení – teprve tedy osmatřicáté – se nakonec plánuje na 28. června na 18 hodin do Javorky, do otevřeného Bennewitzova pavilonu – budeme venku, ale pod střechou, kde bude sedět i publikum, na pohodlných židlích. Tímto také všechny své čtenáře, posluchače, příznivce a ostatní zájemce srdečně zvu. Na čtení stručně uvedu zmíněnou knihu, a poté bude následovat průřez celou mou tvorbou, čtení ze všech dosud vydaných knížek, z nichž vyberu takové povídky a pasáže, které v České Třebové ještě nezazněly. Před šesti lety jsem také začala zvát do třebovské knihovny na čtení ty žijící autory, jejichž knihy jsem recenzovala. Dosud zde byli Bohumil Doležal, Romana Křenková, Tereza Boučková, Tereza Límanová, Vladimír Mikeš; domluveno již bylo čtení Sylvie Richterové, a také společné vystoupení dvou „foglarologů“, Pavla Hoška a Tomáše Vučky – tato čtení se však kvůli koronaviru nemohla uskutečnit. V plánu jsem měla i mnohá další… Připravila jste také výstavu obrazů Terezy Límanové v Kulturním centru… I v tomto jsem chtěla pokračovat. Ještě před zmíněnou koronavirovou pohromou byla domluvena na loňské jaro výstava Daniela Balabána, na podzim pak Anežky a Miroslava Kovalových, měla jsem i plány další.
Přihlásila jste se ale na železniční průmyslovku… Někdy ve dvanácti letech jsem se začala hodně zajímat o elektrotechniku, která mě ovšem zaujala především velice poetickým, romantickým způsobem. Ono to v sobě skutečně silný poetický náboj má. Fascinovaly mě především věci, v nichž je patrný určitý jednoduchý důmysl, bezmála genialita. Takový je třeba princip Wagnerova kladívka, na němž funguje elektrický zvonek či bzučák, ve složitější podobě relé. Nádherný kus poezie. A když člověk něco sestrojí a ono to skutečně funguje… A v těch jedenácti či dvanácti jsem také viděla životopisný film o Edisonovi, který mi úplně učaroval. Na normalizované průmyslovce 70. let však po technické romantice nebylo ani stopy. Záhy jsem přišla na to, že onu poezii, která mě vlastně přitahovala víc než elektrotechnika, bude třeba hledat spíš někde jinde. Z průmyslovky jsem tedy zamířila na Filosofickou fakultu UP, kde jsem studovala češtinu a angličtinu, potkala celoživotní přátele, poznala několik vynikajících učitelů. A zároveň jsem té době velmi intenzivně trénovala a závodila v běhu na lyžích. Obojí obsahovalo poezie vrchovatě – tedy samozřejmě pokud člověk byl schopen ji uvidět a prožít a uchránit… Za studií jsem od počátku inklinovala k české próze a posléze napsala i diplomovou práci o díle Bohumila Hrabala. Přesto jste po absolvování nastoupila do Ústavu pro jazyk český tehdejší Československé akademie věd – tedy na pracoviště lingvistické, nikoli literárněvědné. Chtěla jsem zůstat u bohemistiky – oboru, s nímž jsem se na fakultě tak nádherně potkala. V roce 1985, kdy jsem absolvovala, bylo však pro mě zcela nemyslitelné se jakýmkoli způsobem zabývat tehdy oficiálně povolenou, „osekanou“ podobou (současné) české literatury, a tak jsem zvolila lingvistiku, která mě během studia též velmi zaujala. K literární vědě jsem se vrátila v 90. letech. Uvedla jste, že Vaše rané povídky měly sportovní tematiku. Ta se často vyskytuje i ve Vašich knížkách. Mluvila jste i o běhu na lyžích… Můžete říci něco víc o Vašem vztahu ke sportu?
Nepřehlédnutelným prvkem Vašich próz je také českotřebovská tematika; dvě z Vašich knížek mají Třebovou přímo v názvu, objevuje se i v jiných… A na obálce Třebovských povídek jsem uvedena jako „českotřebovská rodačka a patriotka“. Na jednom ostravském čtení jsem byla dotázána: „A co v České Třebové?“ – „Všechno,“ odvětila jsem. Třebová je pro mě místem mytickým až magickým. A milovaným. Domovem. Pocházím z jednoho z nejstarších místních rodů, z rodu Honlů, žiju v téměř staletém domě, který postavili pradědeček s prababičkou, živá paměť rodu – tedy konkrétní osoby, jejichž osudy byly uchovány ve vyprávění – sahá na přelom 18. a 19. století; dle matriky se tu náš rod usadil za třicetileté války, podle ústní tradice o dvě stě let dříve… A kromě historické minulosti tady mám i svou živou přítomnost, k níž mj. patří též mnoho dobrých kamarádů a dobrých známých. A také nádherné přírodní okolí města.
|
Nedávno
vyšla vaše rovněž „jubilejní“ kniha – desátá. Mohla byste o ní něco říci?
Narodila
jsem se do intelektuální, filologické rodiny – mí rodiče se poznali jako
spolužáci v ročníku na filosofické fakultě; otec se později stal významným
a ve světě uznávaným literárním vědcem a univerzitním profesorem. Oba
rodiče byli též znalci a ctiteli klasické hudby a výtvarného umění.
K rodině neodmyslitelně přináležela moje duchovně založená babička, která
se mj. sama naučila anglicky, aby mohla číst díla svého oblíbeného
filosofa v originále; a také prababička, rovněž čtenářka (a vypravěčka).
V raném dětství mi v rodině, kde každý ustavičně cosi četl, velice vadilo,
že já sama to neumím. Naučila jsem se to – či přesněji: rodiče mě, na mé
naléhání, naučili –, když mi bylo tři a půl roku; ve čtyřech letech jsem
přečetla první knížku, v sedmi napsala sbírku pohádek, v devíti si začala
vést deník. Kolem jedenáctého roku vznikly první povídky, převážně se
sportovní tematikou, mezi třináctým a čtrnáctým rokem dvě detektivní
novely, a také několik dalších povídek, ke kterým bych se hlásila i dnes.
Z té doby také pochází soubor básní na naše oblíbené učitele z „červenky“.
Od 80. let jsem začala psát převážně povídky, z nichž některé se později
staly součástí mých knížek.
Sport
mě provází celý život. V dětství jsme vedle různých dětských pohybových
her provozovali na volejbalovém hřišti mezi domy (je obrovská škoda –
řekla bych i chyba! –, že tato hřiště dnes již téměř úplně zanikla) mnoho
sportů – fotbal, volejbal, nohejbal, ale i tenis či cyklistickou jízdu
zručnosti; v zimě s hřiště nastříkalo vodou a vzniklo kluziště… Bruslit
jsme chodili i na řeku a na rybníčky do Křivolíku. V šesti letech jsem
dostala své první lyže – dřevěné, s vázáním typu Kandahar; a už tehdy se
stal sportem mého srdce běh na lyžích. Byla jsem však dítě křehké a často
nemocné, a tak moje cesta k závodnímu sportování nebyla krátká ani snadná.
Nejprve jsem hrála tenis; na lyžích jsem začala závodit až v dospělém věku
a prožila několik nádherných sezon. Pak však přišla jedenáctiletá
zdravotní pauza, doslova boj o život. (V té době jsem také musela z tohoto
důvodu opustit Ústav pro jazyk český.) Nakonec jsem se ale směla ke sportu
vrátit – dodnes se věnuji běhu na lyžích, běhu v přírodě, cyklistice;
účastním se běžeckých závodů, zejména seriálu Iscarexu, dvakrát jsem se
zúčastnila i Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu. Nebýt zmíněné
náročné „pauzy“, vypadaly by mé běžecké výkony dosti jinak, ale já jsem
vděčna doslova za každý běžecký krok a mám velmi ráda atmosféru a celkový
prožitek závodů. Sport pro mě však nikdy nebyl pouze fyzickou záležitostí,
je to součást nejen mého životního stylu, ale i životní filosofie a –
troufnu si tvrdit – duchovní cesty.
Vedle
běhu a běhu na lyžích je pro mě „královskou disciplínou“ vysokohorská
turistika – vystoupila jsem na Elbrus, Mont Blanc, mnoho alpských vrcholů,
prošla himálajský trek pod Mount Everestem… To už je však minulost, byť
nepříliš dávná. Ještě pořád bych se cítila na ty výstupy, ne už ale na
vláčení obrovitého těžkého batohu – což je bohužel podmínka. Nyní bych si
velmi přála moci ještě mnoho let jezdit do milovaných Vysokých Tater –
doufejme, že se takovéto možnosti do našich životů ještě vrátí…