-
Komplex
domů čp. 74, 79 a 80, rozprostírající se mezi ulicemi Hýblova a
Klácelova, náležel do čtyřicátých let 20. století rodině Rybičkově.
Někdejším majitelem byl kupec Jan Rybička st., který zde provozoval také
výrobu likérů studenou cestou. Nemovitosti, včetně obou živností, tedy
koloniálního a železářského obchodu a vzpomenuté výroby lihovin, převzal
Janův syn, Otto Rybička, v letech první světové války starosta města. Ten
zde již před rokem 1900, v patovém domě čp. 80 (dnes sídlo městského
muzea), provozoval ruční tkalcovnu plátna a bavlněného zboží. Otto
Rybička zde žil spolu s manželkou Eugenií Zorou Rybičkovou, rozenou
Hausmannovou, dcerou hudebního skladatele V. V. Hausmanna a třemi dětmi,
dcerou Eugenií ml. a syny Ottou (zemřel sedmiletý na záškrt) a Janem ml.,
vynikajícím hudebníkem. Rybičkovi byli nejváženější rodinou ve Třebové. To
dokládá i jejich rodinná hrobka na zdejším hřbitově, hned vlevo, za
vstupní branou.
- K Rybičkovým poměrně často docházel Rudolf Hampl, majitel hostince čp. 564
v Litomyšlské ulici, aby si zde osobně objednal likéry, potřebné pro chod
své živnosti. Likérů od Rybičků odebíral veliké množství, býval tedy
jedním z jejich největších odběratelů. Podle vzpomínek jeho vnučky, prý
Rudolf Hampl, ve svém hostinci rozlil a prodal více 20% kořalky, tzv.
„čisté“, než-li v Nádražní restauraci piva. Rudolf Hampl od Rybičků
odebíral velké litrové lahve a ty si nechával do hostince dodavatelem
dovážet. Když se Rudolf Hampl vydal k Rybičkovým kořalku objednat,
obvykle s sebou brával i svou malou dcerku Boženku. Bývala prý velice
hezké dítě, světlé vlásky a buclatá, jako andělíček. Paní E. Z. Rybičková,
která byla obvykle obchodním jednáním přítomna, si dívenku oblíbila. Ve
Třebové byla tehdy známá skutečnost, že paní Rybičková byla často zvána za
kmotru při křtu novorozeného dítěte. Nikdy prý nepřišla s prázdnou a
děťátku donesla cenný dárek. A stejně tak tomu bylo i v případě malé
Boženky Hamplové. Nebyla ji sice při křtu za kmotru, ale při jedné
návštěvě ji obdarovala malinkou, porcelánovou myškou, vysokou i
s podložkou 12 mm. Při dalších návštěvách zase Boženka dostala od
milostivé paní Rybičkové miniaturní kávový servis pro dvě osoby. Byly to
dva malinké šálky s talířky, které Božence dala při dvou návštěvách.
Boženka hrnečky donesla domů, ukázala mamince a ta řekla: „To ti ta
paní Rybičková něco dala! To jsou hrníčky jak pro panenky!“ A jak
řekla, tak se také stalo. Hrnečky si Boženka brala s sebou ven na dvorek
a na pískovišti, v nich spolu s kamarádkami, vařila panence kávu. Není
tedy divu, že z celé sady zůstal pouze jeden hrneček. O mnoho let později,
to už byla Boženka větší, si doma zbylý hrneček podrobně prohlíželi a
zjistili zajímavou věc. Že má na svém dně značku zkřížených mečů, jednalo
se tedy o miniatury míšeňského porcelánu. Této skutečnosti si v době, kdy
Boženka hrnečky dostala, nikdo nevšiml. Tak panenky na pískovišti u
Hamplů dostávaly kávu z pravé Míšně. Hrneček vzal v průběhu let za své.
Myška přežila do dnešních dnů a je v rodině svých majitelů pečlivě
opatrována. Cenná je tím, že je známa její historie.
-
Paní E. Z. Rybičková měla asi v hrnečcích zálibu. Měla jich prý plný
skleník. O tom jsem na vlastní uši slyšel vyprávět neznámého a dnes již
nežijícího muže. Bylo to někdy v roce 1983 a stál jsme jako školák
s babičkou a s košíky rybízu ve frontě u výkupny ovoce v bývalém
Rybičkově domě čp. 80 v Klácelově ulici. Výkupna byla ve sklepní
místnosti, právě tam, kde měl v minulosti Otto Rybička výrobnu likérů.
Fronta moc rychle neubíhala a já byl k smrti otráven. V tom žena před
námi, bývalá švadlena Marie Pospíšilová, začala vyprávět, že ten dům
patřil Rybičkovým. Já v tu chvíli ožil, neboť jsem o Rybičkových slyšel
vyprávěl právě od své babičky, které je osobně znala. Před námi stojící,
tehdy již starý muž, se do řeči přidal a začal vyprávět: „Paní, já se
učil elektrikářem. A když jsem se učil prvním rokem, bylo mi patnáct, tak
si paní Rybičkové u mého šéfa objednala opravu lampy, nesvítila jí totiž
žárovka. Šéf tam poslal mě, usoudil, že už se učím dost dlouho na to,
abych to zvládl. Tak jsem se tam s brašnou vydal. Ten byt, to jste nikdy
neviděli! Ten nábytek! Takových obrazů, skříně plné skla a porcelánu!
Nádhera jako na zámku. Lampu jsem skutečně opravil a poroučel se
milostpaní, že zase půjdu. Paní Rybičková mi řekla, že účet mému šéfovi
zaplatí. Já přikývl a otočil se, jako, že jdu. Ona na mě zavolala: ‚Počkal
ještě chvilku!’ Měla ve zvyku všem onikat. Já se otočil zpět, ona kousek
poodešla, otevřela skleník, vyndala z něj jeden krásný hrneček a podala mi
jej se slovy:‚Vzal si ho zato, že tak rychle přišel!’ Já uctivě poděkoval
a s hrnečkem v ruce odcházel.“ Muž své vyprávění zakončil slovy:
„Paní a dodnes ho mám schovaný.“ Já poslouchal jako přikovaný a že
stojím ve frontě, která vůbec neubývá, jsem již zcela nevnímal. Dodnes
lituji, že mi bylo třináct a tehdy jsem netušil, že se jednou budu věnovat
historii města a nějakému psaní. Kdybych to věděl, zeptal bych se muže na
jméno. Ten již dnes spí svůj věčný sen a hrneček určitě s celou jeho
domácností skončil dědici na skládce. Ti určitě nevěděli nic o jeho
historii. A tak posílám tam nahoru, neznámému muži, srdečné díky za
zajímavé vyprávění, o které jsem se nyní podělil také se čtenáři
zpravodaje.
Martin
Šebela
|