Myška od Rybičků                                 

Komplex domů  čp. 74, 79 a 80, rozprostírající se mezi ulicemi Hýblova  a Klácelova, náležel do čtyřicátých let 20. století rodině Rybičkově. Někdejším majitelem byl kupec Jan Rybička st., který zde provozoval také výrobu likérů studenou cestou. Nemovitosti, včetně obou živností, tedy koloniálního a železářského obchodu a vzpomenuté výroby lihovin,  převzal Janův syn, Otto Rybička, v letech první světové války starosta města. Ten zde již před rokem 1900, v patovém domě čp. 80 (dnes sídlo městského muzea), provozoval ruční tkalcovnu plátna a bavlněného zboží.  Otto Rybička zde žil  spolu s manželkou Eugenií Zorou Rybičkovou, rozenou Hausmannovou, dcerou hudebního skladatele V. V. Hausmanna a třemi dětmi,  dcerou Eugenií ml. a syny Ottou (zemřel sedmiletý na záškrt) a Janem ml., vynikajícím hudebníkem. Rybičkovi byli nejváženější rodinou ve Třebové. To dokládá i jejich rodinná hrobka na zdejším hřbitově, hned vlevo, za vstupní branou.

K Rybičkovým poměrně často docházel Rudolf Hampl, majitel hostince čp. 564 v Litomyšlské ulici, aby si zde osobně objednal likéry, potřebné pro chod své živnosti. Likérů od Rybičků odebíral veliké množství, býval tedy jedním z jejich největších odběratelů. Podle vzpomínek jeho vnučky, prý Rudolf Hampl,  ve svém hostinci  rozlil a prodal více  20% kořalky, tzv. „čisté“, než-li v Nádražní restauraci piva. Rudolf Hampl od Rybičků odebíral velké litrové lahve a ty si nechával do hostince dodavatelem dovážet. Když se Rudolf Hampl vydal k Rybičkovým  kořalku objednat, obvykle s sebou brával i svou malou dcerku Boženku. Bývala prý  velice hezké dítě, světlé vlásky a buclatá, jako andělíček. Paní E. Z. Rybičková, která byla obvykle obchodním jednáním přítomna, si dívenku oblíbila. Ve Třebové byla tehdy známá skutečnost, že paní Rybičková byla často zvána za kmotru při křtu novorozeného dítěte. Nikdy prý nepřišla s prázdnou a děťátku donesla cenný dárek. A stejně tak tomu  bylo i v případě malé Boženky Hamplové. Nebyla ji sice při křtu za kmotru, ale při jedné návštěvě ji obdarovala malinkou, porcelánovou myškou, vysokou i s podložkou 12 mm. Při dalších návštěvách zase Boženka dostala od milostivé paní Rybičkové  miniaturní kávový servis pro dvě osoby. Byly to dva malinké šálky s talířky, které Božence dala při dvou návštěvách. Boženka hrnečky donesla domů, ukázala mamince a ta řekla: „To ti ta paní Rybičková něco dala! To jsou hrníčky jak pro panenky!“ A jak řekla, tak se také stalo. Hrnečky si Boženka  brala s sebou ven na dvorek a na pískovišti, v nich spolu s kamarádkami, vařila panence kávu. Není tedy divu, že z celé sady zůstal pouze jeden hrneček. O mnoho let později, to už byla Boženka větší, si doma zbylý hrneček podrobně prohlíželi a zjistili zajímavou věc. Že má na svém dně značku zkřížených mečů, jednalo se tedy o miniatury míšeňského porcelánu. Této skutečnosti si v době, kdy Boženka hrnečky dostala, nikdo nevšiml. Tak panenky na pískovišti  u Hamplů dostávaly kávu  z pravé Míšně. Hrneček vzal v průběhu let za své. Myška přežila do dnešních dnů a je v rodině svých majitelů pečlivě opatrována. Cenná je tím, že je známa její historie.

Paní E. Z. Rybičková měla asi v hrnečcích zálibu. Měla jich prý plný skleník. O tom jsem na vlastní uši slyšel vyprávět neznámého a dnes již nežijícího muže. Bylo to někdy v roce 1983 a stál jsme jako školák s babičkou a s košíky rybízu  ve frontě u výkupny ovoce v bývalém Rybičkově domě čp. 80 v Klácelově ulici. Výkupna byla ve sklepní místnosti, právě tam, kde měl v minulosti Otto Rybička výrobnu likérů. Fronta moc rychle neubíhala a já byl k smrti otráven. V tom žena  před námi, bývalá švadlena Marie Pospíšilová,  začala vyprávět, že ten dům patřil Rybičkovým. Já v tu chvíli ožil, neboť jsem o Rybičkových slyšel vyprávěl právě od své babičky, které je osobně znala. Před námi stojící, tehdy již starý muž,  se do řeči přidal a začal vyprávět: „Paní, já se učil elektrikářem. A když jsem se učil prvním rokem, bylo mi patnáct, tak si paní Rybičkové u mého šéfa objednala opravu lampy, nesvítila jí totiž žárovka. Šéf tam poslal mě, usoudil,  že už se učím dost dlouho na to, abych to zvládl. Tak jsem se tam s brašnou vydal. Ten  byt, to jste nikdy neviděli! Ten nábytek! Takových obrazů, skříně plné skla a porcelánu! Nádhera jako na zámku. Lampu jsem skutečně opravil a poroučel se milostpaní, že zase půjdu. Paní Rybičková mi řekla, že účet mému šéfovi zaplatí. Já přikývl a otočil se, jako, že jdu. Ona na mě zavolala: ‚Počkal ještě chvilku!’ Měla  ve zvyku všem onikat. Já se otočil zpět, ona kousek poodešla, otevřela skleník, vyndala z něj jeden krásný hrneček a podala mi jej se slovy:‚Vzal si ho zato, že tak rychle přišel!’ Já uctivě poděkoval a s hrnečkem v ruce odcházel.“ Muž své vyprávění zakončil slovy: „Paní a dodnes ho mám schovaný.“  Já poslouchal jako přikovaný a že stojím ve frontě, která vůbec neubývá, jsem již zcela nevnímal. Dodnes lituji, že mi bylo třináct a tehdy jsem netušil, že se jednou budu věnovat historii města a nějakému psaní. Kdybych to věděl, zeptal bych se muže na jméno. Ten již dnes spí svůj věčný sen a hrneček určitě s celou jeho domácností skončil dědici na skládce. Ti určitě nevěděli nic o jeho historii. A tak posílám tam nahoru, neznámému muži, srdečné díky za zajímavé vyprávění,  o které jsem se nyní podělil také se čtenáři zpravodaje.

Martin Šebela