AUSTRÁLIE: Covidování v Klokanystánu |
Píše Marta Pelikánová - viz NEVIDITELNÝ PES Minulý týden jsem četla českou knížku Listopád, autorka Alena Mornštajnová. Kniha je fikce, jak by třeba vypadala situace v ČSSR, kdyby v listopadu 1989 vyhráli komunisté. S prvními stránkami se mně dělalo mdlo z pomyšlení, kterak jsem taky mohla dopadnout za své názory a postávání a výkřiky na náměstí. Jenže při popisu fiktivních příběhů s odstupem pěti, deseti a více let jsem si najednou v hrůze uvědomila: „Do prkýnka, ona přesně popisuje to, v čem já žiju tady a teď!“ Proto si opět vylévám srdce klávesnici. Donedávna jsem australskému a speciálně queenslandskému vedení fandila v domnění, že nás covidovýma opatřeníma ochránili. Ale já už vám nějak nevím..
Od prvního května
máme uzákoněno, že každá provozovna musí vládě poskytnout informace o
každém, kdo tam jen strčí nos. Na dveřích všech obchodů, kadeřnictví, kin,
prádelen... prostě venku na každých dveřích (v případě třeba tábořišť tak
na stromě nebo ceduli) jsou čtverečkové QR kódy. Ten musíme před
vstupem oskenovat chytrým telefonem, v kterém musíme mít staženou vládní
aplikaci. Apka přes ten kód zajistí, že někde nahoře budou vědět, kdy jsme
kam vlezli a kontaktní údaje o nás. - Do sousedního státu
nebo teritoria potřebuju „víza“. Říkají tomu pass neboli propustka,
povolení ke vstupu. Mění se za pochodu, takže když si ho svědomitě
vytisknete den předem, ráno už nemusí být aktuální. Toho jsme teď
ušetřeni, protože hranice jsou stejně zavřené, jsou tam zátarasy a policie
v roli pohraničníků. Psi nejsou potřeba, všudypřítomné kamery je skvěle
nahradí a bez nároku na Pedigree.
- Roušky jsou
povinné všude, mimo sport a podobně, to znáte sami z loňska, jenom tady se
to dodržuje a hlídá. A to tak, že když jsem si ji jednou ve stařecké
roztržitosti zapomněla nasadit a vkročila na posvátnou půdu obchodu bez
ní, ječela na mě ochranka, prodavači, ale i zákazníci. Připadala jsem si
jako hlavní aktérka v honu na čarodějnice, takže jsem se do toho kšeftu už
nevrátila a večeři jsem vyčarovala z domácích zásob. -
Očkování tady probíhá, jako kdyby ho logisticky zaštiťovala chytrá
horákyně. Očkuje se a neočkuje se. Zatím mělo oba dva píchance jen 13 %
Australanů. Vláda sice chvályhodně hned zpočátku nakoupila dostatečné
množství AstraZeneca, ale množí se případy úmrtí na krevní sraženiny,
takže moc důvěry nedává. Všeobecně se obviňuje očkovací látka, ale podle
naší zdravotnice, která nám zajišťuje veškeré zdravotní opíchání, je
problém jinde. Po zabodnutí jehly se má nejdřív trošičku nasát, aby bylo
jasné, že neteče nic růžového a není napíchnutá žádná cévka, a pak teprve
zatlačit a vpustit očkovací látku do pacienta. Jenže všechno se dělá šup
lup nebo ještě spíš hrk frk a na tohle se zapomíná. - Pokuty za nedodržení čehokoliv se vesele rozdávají a pohybují se od stovek do tisíců dolarů. Jen nedávný příklad, kdy mladý muž přijel z Nového Jižního Walsu a v propustce nepřiznal, že byl v Sydney, která byla už tehdy horká tečka. Napařili mu flastr 10 000 dolarů australských. Koho by ta pálka zajímala v kačkách, kurs se obvykle pohybuje okolo 16 až 17 korun za klokaní dolar. Já jsem si zpočátku myslela: Haha, jak ty pokuty a platby za karantény z lidí dostanou? Jenže dluhy, které máte vůči státu, jsou všude ve světě na úplně nejprvnějším místě ze všech prvních. - Kamarád z rodné hroudy
mně chtěl poslat časopis Puchejř, jako už ho posílá celá léta a je to moje
vzácná spojka s domovem. Na pražské poště mu bylo sděleno, že Austrálie
nepřijímá žádné zásilky, aby náhodou nebyly nakažený. - Ano, český tisk má
tentokrát pravdu, do ulic Sydney vyrazila armáda a bude pomáhat
policii s dodržováním všech opatření. Budou chodit dům od domu, klepat na
dveře a zjišťovat, jestli všichni obyvatelé sedí doma na zadku. Opravdu si
nevymýšlím, na tuto strategii byli vážení občané upozorněni i v televizi.
Takže mohou očekávat, že se jim za dveřmi zjeví dva chlapi v dlouhých
kožených kabátech... pardon ve slušivých uniformách, vyžádají si doklady a
přepočítají přítomné. - Před dvěma měsíci, v
blaženém čase, kdy byl od viru pokoj, se kamarád vydal na svoji dlouho
plánovanou a stále odkládanou cestu do Západní Austrálie. Po deseti dnech
putování a ujetí tří a půl tisíce kilometrů se dohrabali k hranicím státu
v době, kdy někde zase někdo prsknul, a hranice zavřeli. Přišla nám od
něho SMS: „Tak nás na západ nepustili.“ - Na objednání k zubaři manžel čeká už rok a půl, protože se průběžně zavírají, otvírají, omezují a tak pořád dokola. - K dnešnímu dni má stát Queensland 66 pozitivních případů a tři a půl miliónu lidí (celá jihovýchodní část) je v domácím vězení. Veškerá hřiště jsou zavřená, na tom dětském jsou pro jistotu houpačky zauzlované. - Z mimocovidového soudku: Volby jsou v Austrálii povinné už hóóódně roků. Pokud se nedostavíš k volbám, ulehčíš svému účtu o něco přes 100 dolarů. Napadá mě několik dalších nevirových podobností s různými režimy, ale to už bych se nemohla podepsat ani křestním jménem :-) V sobotu jsme měly dámskou jízdu s českýma kamarádkama. Každá navařeno, napečeno, já chlebíčky v lednici. Ráno v 10 hodin byl nečekaně vyhlášen tvrdý lockdown od čtvrté hodiny odpoledne. Nerady porušujeme nařízení, ale tohle nešlo překousnout. Takže pár odvážných členek naší disidentské skupiny muselo dorazit na místo před čtvrtou, musely parkovat za rohem, ještě před přípitkem jsme pozavíraly dveře a okna, při odchodu se holky nesměly vřele a hlasitě loučit na ulici. A heslo pro celou akci bylo: Havel na Hrad. Na demonstranty zatím nestřílí, ale vodní děla už očekávám. A zavřít nás můžou, až zezelenáme (je čím dál těžší najít politicky korektní barvu). Připojuji fotku svého australského manžela s jeho osobně vylepšenou rouškou. Ještě mu musím ukázat, jak krásně se dá zvonit klíčema. P.S. Vysvětlení podpisu pro ty, kteří nepamatují: 1) Nemysli! A já se opravdu nechci divit ještě víc, než se divím teď. Z klokaního Alcatrazu zdraví Marta Anonym 4.8.2021
P.S. Doplněk: Policie kontroluje a pokutuje lidi a řidiče, jestli jsou venku opravdu nutně, jestli míří tím směrem, kam řekli, ze jedou a jestli nepřekročili povolenou vzdálenost vodítka od místa bydliště. Kamarádka, které už ruply nervy, prodala dům a odstěhovala se trvale zpět na Slovensko, musela vládu požádat o milostivé propuštění. Přitom vlastně nehrozilo, že by sem po návratu přitáhla nějaký virus. Ať se taky zasmějete. Když jsme byli poprve s manželem v Čechách, museli jsme vymést všechny letecké show, protože letadla jsou jeho láska. Davidovi lezli oči z důlků až na ranvej, když viděl, jak si tam čeští chlapi vykračuji s pivama v ruce docela veřejně, neskrytě a navíc to nebyly usmolený třetinky, které tady musíte mít tajně v neprůhledném pytlíku, ale pěkně půllitry. Prohlásil, že se konečně dostal do svobodné země, a jak pivo nepije, tak si koupil jeden půllitr. V tom příšerným vedru chodil celý den s tím jedním voskovaným kelímkem piva prostě jen kvůli tomu, aby si užil ten pocit ŽE MŮŽE. |