Dne 20. srpna 2021 by slavil své 100. narozeniny Ing. Zdeněk Preisler, prostřední z trojice  synů slavného kapelníka a ředitele kůru u sv. Jakuba v České Třebové.

Ten přišel do České Třebové z Poličky v roce 1907 jako ředitel kůru a záhy se stal městským kapelníkem a organizátorem veškerého hudebního života ve městě. Založil hudební školní ústav, z něhož vycházely celé generace dobrých hudebníků pro vojenské hudby, divadla i pro naše město. Založil zde orchestrální spolek „Smetana“, jehož byl dirigentem až do své smrti. O stále stoupající úrovni hudby pečoval všude, kde vystoupil.... Zemřel však velmi brzy v roce 1945. Preislerovi měli tři syny Františka, Zdeňka a Jiřího.

Ostatní dva z jeho bratrů jsou na veřejnosti  zřejmě známější. Nejstarší František Preisler (nar. 1915) proslul především jako  šéf opery v Opavě a v Olomouci, také výborný doprovázeč, kulturní činovník, který na Českou Třebovou nikdy nezapomněl, zajišťoval hostování muzikantů z Olomouce, byl velkým propagátorem opery zejména v 50. letech, kdy se navzdory tehdy tvrdému režimu pod vedením p Obdržálka zde docela slušně rozvíjela činnost Osvětové besedy, Orchestrálního sdružení Smetana, pěveckého sboru Bendl a také činnost divadelních ochotníků. Těch premiér jako tehdy si nyní nedovedeme ani představit! 

Nejmladší Ing. Jiří Preisler (*1925) byl také kulturním činovníkem, aktivním předsedou Orchestrálního sdružení Smetana a jako strojař také ředitelem střední průmyslové školy pro studující při zaměstnání.

Prostřední Ing. Zdeněk Preisler byl ekonom, komerční inženýr. Vystudoval vysokou školu obchodní v Praze působil také na ekonomických oborech průmyslovky pro pracující a k hudbě samozřejmě také nemohl mít daleko. Svědčí o tom také jeho sepsaná historie rodu Preislerů, kterou publikujeme. Na veřejnosti se však přece jenom příliš nepohyboval a tak dnes marně sháníme kdekoliv na internetu jeho fotografii. Narodil se 22. srpna 1921 jako druhý syn svých rodičů  Ve svých 31 letech se v roce 1952 oženil s Olgou Unzeitigovou, dcerou pekaře Čeňka Unzeitiga (svatební fotografii dále uvádim) se kterou má  dceru Dagmar (nar. 1953, provdanou Vodičkovou) a syna Zdeňka (*1955). Ten vystudoval vysokou školu leteckou v Košicích a působil jako vojenský pilot a pilot Československých aerolinií.

Ing. Zdeněk Preisler jako absolvent vysoké školy nastoupil v České Třebové do zdejšího podniku Vitka, potom pracoval v pobočce Státní banky československé, která byla dočasně v padesátých letech zřízena v budově českotřebovské městské spořitelny. Po zrušení zdejší pobočky (v roce 1958), kdy se banka soustředila na jedno pracoviště v okresním městě, pracoval Zdeněk Preisler jako ekonom ve Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí nad Orlicí. V šedesátých letech pak nastoupil na místo učitele ekonomických předmětů na střední odborné škole pro pracující v České Třebové, tedy večerní průmyslovce. Učilo se ovšem tehdy také v dalších okolních městech, Ústí, Letohradě, Litomyšli, Poličce, Svitavách, Moravské Třebové nebo i v Lanškrouně, byly zde obory strojařské, stavební ekonomické, dopravní, třídy se otevíraly podle požadavků podniků z regionu tak aby na určená místa (např. mistrů v dílenských provozech, ale i referentů v kancelářích) přišli lidé s maturitou. Zde Zdenek Prfeisler pracoval až do důchodového věku.  Zdraví mu však příliš nesloužilo a ta zemřel ve věku relativně mladého důchodce v roce 1986.Třetí uvedená fotografie Zdeňka Preislera je právě z posledních měsíců jeho života.

Máme ještě jednu fotografii, zajímavou, ale hodně dávnou. Je na ní celá rodina Preislerova ve dvacátých letech 19. století a Zdeněk Preisler je zde v námořnickém obleku uprostřed mezi svými bratry:

Tatínek, ředitel kůru  a kapelník František Preisler brzy zemřel 6.června 1945 raněn mozkovou mrtvicí ve Smetanově ulici při návratu z pohřbu ve Svinné. Po jeho smrti administrativně vedla Preislerovu hudební činnost jeho manželka Anna, která zemřela 30.srpna 1959. A synové pomáhali.....K hudbě měli vždy blízko všichni Preislerovi, s hudbou vyrůstali Vnímal to tak i Zdeněk, který se stal později kronikářem rodu. Jeho  skizzu "Můj domov", který ukazuje také na řadu zajímavých vztahů, které bychom, dnes bez jeho textu asi nedali dohromady.  Text "Můj domov" proto přidávám jako bonus ke zprávě o nedožitém jubileu Zdeňka Preislera.  Jeho zdraví přestalo definitivně sloužit v roce 1986, tedy před 35 lety. Je to strašně dávno, od té doby se v našem městě i ve společnosti udála spousta věcí, ze kterých by  měl jistě radost.   Milan Mikolecký

„Můj domov“

historie Preislerova rodu dle zápisu Ing.Zdeňka Preislera 

Dům Preislerů v Poličce v ulici Komenského, později přejmenované na ulici Šaffovu, čp. 106 koupil 11.8.1893 František Preisler od Ferdinanda Štefky za 3 000 zlatých. V přízemí byla velká místnost s přilehlou komorou. Obě sloužily jako učebna hudby a zkušební místnost pro chrámový sbor, popř. pro dechovou hudbu či orchestr. Proti přes chodbu byla menší místnost, kde bydlel domovník p. Holas. Nahoře byl byt Františka Preislera, skládající se z kuchyně, ložnice a obývacího pokoje. U kupu byl přítomen tchán, František Berger, Krenner s chotí a František Preisler s manželkou Florou.

Za zakladatele rodu se považoval František, který zastával funkci dvorního kapelníka ve Vídni. Vynikal dirigentskými a hudebně interpretačními schopnostmi a hrou na varhany. V době násilné germanisace bylo mu pod záminkou povýšení do šlechtického stavu nabídnuta změna příjmení původního českého jména Velebický, na doslovný překlad německého příjmení Preisler. O tom jaké vážnosti a pověsti požíval dokazuje skutečnost, že jeho nejstaršímu synovi Fabiánovi, byla poskytnuta služba u hraběte Lobkowice v Křimicích u Plzně, jako varhaník. Od této doby je již evidován pod jménem Preisler. Zde se seznámil se svoji budoucí chotí Terezií, rozenou Kymákovou z Plzence u Rokycan. Odtud byl povolán jako ředitel kůru do poutního chrámu v Křtinách u Brna, kam se odstěhoval se svou rodinou. Zde se r. 1862 narodil syn František, který vystudoval učitelství a od svého dětství vynikal ve hře na varhany.

Do Křtin u Brna chodívali Poličané rok co rok procesím pěšky. Takováto pouť trvala několik dní a během této cesty měli i svá místa ve stodolách chalup k přenocování; chodívali s celými svými rodinami.

Jedné takovéto pouti se zúčastnila i rodina ředitele školy a  kůru Františka Bergera.  Pro jejich dceru Floru se stala tato pouť osudovou. Zamilovala se do mladičkého učitele a varhaníka Františka Preislera a stala se jeho manželkou.

Tento František Preisler, narozený 1862 ve Křtinách u Brna. Nejprve byl učitelem         a ředitelem kůru v Bystřici, Štěpánově a po sňatku s Florou v Poličce. Ihned po svém sňatku se vrhl    do organizování hudebního života v Poličce. Od r. 1880 se stal městským kapelníkem. Zřídil si soukromý hudební ústav a v něm vychovával hudebníky. Jak veliká, usilovná práce musela být vynaložena v době, kdy nebylo žádného vhodného  hudebního materiálu ani hudebníků, kteří museli být vybíráni z řad dělníků, chudých zemědělců a řemeslníků. Pro ně vytvořil učební osnovu z roku 1882, napsal školy pro dechové i smyčcové hudební nástroje a používal prvních audiovizuálních školních pomůcek, různých tabulí pro výuku hudební teorie atd. Tak již 10.září 1889 pro svůj věhlas byl vyzván okresním hejtmanstvím v Litomyšli, aby se zúčastnil se svoji hudbou u přivítání Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa v Litomyšli.Podle osobních záznamů: „.....s hudbou vyšli o 1/2 6 ráno z Poličky. Zúčastnili se tito hudebníci v počtu 24 a to : Stodola, Kastner, Radiměřský starší i mladší, Skula z Bystřice, Hlavsa, Pazler st., Andrlík st., Völfel, Vlk, Pazler ml., Prokop, Preisler. Hudba hrála při defilování všech spolků pod moji taktovkou. Po skončení se císařský komoří vyjádřil s největší pochvalou a poděkováním naší hudbě i dirigentu.Potom v 5.hod jsme vytáhli z Litomyšle....“.

František Preisler r. 1894 provedl scénickou hudbu k Zákrejsově hře „Anežka“. Dále zavedl každoroční tradici promenádních koncertů na náměstí před radnicí. Nebylo jednoho pohřbu, divadla, kostelních obřadů, při nichž by nehrála hudba pod taktovkou a spolupráce Františka Preislera. Polička si této záslužné činnosti byla vědoma a tak 9. října 1893 byl prohlášen za čestného měšťana Poličky.

Když však ochuravěl jeho tchán František Berger, který dosud zastával ředitele kůru byl v pátek 1.února 1901 jednomyslně zvolen za ředitele kůru sv. Jakuba v Poličce, za starosty Filipiho, zeť František Preisler. Nastudoval řadu chrámových skladeb, jichž byl většinou i autorem. Nastudoval i Blodkovu operu „V studni“ a pokusil se i o složení opery „Ďáblův podíl“.

Domovem naší rodiny je dům čp. 3 v Klácelově ulici v České Třebové. Odtud vycházely všechny dcery v doprovodu svých otců a sem se vracely celé rodiny synů.

Náš rodný dům je jednopatrový dům o 4 oknech s jednoduchou fasádou.  Na tomto místě stál dům již v první polovině XVI. století, který 30.října 1636 při velkém požáru města České Třebové vyhořel a byl zcela zničen. Obnovený, opět jednopatrový dům byl jedním ze tří, které při dalším velkém požáru města, dne 6. srpna 1745 byly zachráněny. Tento dům s podsíní byl r. 1850 zbořen   a nynější dům byl jeho tehdejším majitelem Františkem Wenclem pro své 3 syny opět postaven.

Jeho majiteli byli roku 1566 Štiasney, 1586 Petr Beran, r. 1597 Václav Hudeczek. 1601 Jan Krumlovský, 1608 Jiří Drtina, 1637 Martin Rada, švec, 1658 Matěj Swoboda, 1661 Martin Trawniczek, tkadlec, 1676 Martin Czaslawsky, tkadlec, Josef Hauser jej zdědil od tchána, r. 1753 Hynek Bartoň, tkadlec, jej také zdědil od tchána, r. 1767 Jan Cally, tkadlec, 1780 Andělín Roller, tkadlec, 1780 Martin Hübl, tkadlec, 1801 Josef Kausalius, tkadlec, 1820 František Kausalius a od něho ho koupil a od základu postavil František Wencl. Po něm dědictvím přešel na syna Emanuela Vencla a od něho dědictvím přešel na dceru Annu, provdanou Preislerovou. František Kausalius (zvaný Kausálek) měl ještě dřevěné stavení. Vpravo byly obytné místnosti - vlevo výměnek. Uprostřed byla prostorná žumpa s kalem. Kausálek byl po celý život podivínem. Byl sice dobrý, ale trochu potrhlý. Žil se sestrou, ale nechtělo se mu pracovat a tak celé jmění utratil. U něho se nemetlo    i on sám se nemyl a tak byl pokryt špínou. Když jeho sestra zemřela, stal se z něho ještě větší podivín, takže sloužil dětem za terč posměchu. Po jeho smrti dům odkoupil František Vencl, pro své tři syny: Františka, Emanuela a Alexandra. V přízemí po obou stranách chodby byly krámy do cesty, vzadu byty do zahrady. Vpravo měl Emanuel kupectví a železářství, vlevo měl jeho bratr František krupařství. Krupařství bylo do konce minulého století výhodným obchodem.Selky z okolních vesnic, zejména z německých vesnic přinášely své produkty jako máslo, tvaroh, vejce a za stržené peníze nakupovaly vařivo, které pro domácnost potřebovaly. Zmíněné produkty posílali krupaři z Třebové dvakrát týdně do Prahy a okolních měst. Každou sobotu jezdili krupaři do Litomyšle, kde zase nakupovali obilí. A tak celé fůry pšenice, ječmene a žita přijížděly do Třebové, kde ve zdejších mlýnech se semlívaly.

Krupař Vencl měl svůj mlýn v Javorce, čp. 590  (Hurtův a dnes již zbořený). Ve dne byl  v krámě a v noci chodil mlíti do mlýna .  Je pochopitelné, že takováto práce zcela vyčerpávala.

Jeho syn František byl učitelem a patřil k pokrokovým občanům, kteří se scházeli u Fanči Hondlové, průkopnice socialistických myšlenek a pokrokových sociálních snah. Byl také dobrým přítelem spisovatele F. V. Krejčího a dalších. F.V.Krejčí ho zvěčnil ve svém románě „Červenec“. František Vencl, učitel, se se svou rodinou rozešel, protože vystoupil z katolické církve. Předčasně zemřel a jeho pohřeb vypravila ze svého domu Fanča Hondlová.  F. Vencl byl prvním třebovským občanem, který byl pohřben žehem v saském městě Žitava.

Emanuel Vencl si vzal za manželku Terezii Dvořákovou z Parníku, s níž měl 3 děti: synka a dvě dcery - Marii a Annu. Synek, ještě jako dítko, zemřel. Marie se provdala za Oldřicha Tykače, ředitele Občanské záložny a půjčovny, kterou spolu s MUDr. Františkem Rybičkou, v roce  1862 Emanuel Vencl, založil. (Marie zemřela 26.8.1866) Prvá léta po založení občanské záložny  Emanuel, jako výborný finančník vedl, a také prvé patro domu bylo  stavebně pro záložnu, t. j. prvé patro vpravo, upraveno. Teprve v r. 1921 byla přestěhována do vlastního domu na starém náměstí (dnes obchod s dámským prádlem - hotel Korado?). Důkazem o jeho neobyčejné schopnosti a znalostí je skutečnost, že dokázal svůj peněžní ústav převést bez potíží přes léta, kdy občanské záložny byly nuceny ohlašovat finanční úpadky.Třebovská občanská záložna nikdy žádný úpadek neohlásila. Byl také jednatelem banky Slávie. Ve Třebové nebylo ekonomického úseku, v němž by Emanuel úspěšně nepracoval. Je tedy možno jej považovat za prvého finančníka našeho města v moderním pojetí. V r. 1914 zanechal svého obchodování a z dolejších krámů vznikly po úpravě byty. Zemřel 13.10.1920.

Třetí bratr Alexandr se odstěhoval v 17 letech do Ameriky, kde se věnoval řeznickému řemeslu a začal záhy obchodovat s dobytkem. Podařilo se mu zakoupit pozemky u farmy, kde pracoval, ve státě Oklahoma. Když chtěl obdělat zakoupenou půdu, vytryskly ropné prameny a tím hodnota jeho pozemků úžasně stoupla. Americká vláda chtěla od něho odkoupit tyto pozemky, což odmítl. Stal se velikým boháčem neboť vlastnil vedle několika domů v Oklahoma City, aut a celých sbírek,  zlata, drahokamů atd. Děti neměl, manželka pocházela z početné americké rodiny. Zemřel roku 1949 ve věku 90 let.

Druhá dcera Emanuela Vencla Anna se provdala za Františka Preislera a stala se po smrti svého otce majitelkou domu.

František Preisler se narodil 5. května 1886, jako syn Františka a Flory Preislerových   v Poličce. Pocházel z hudebnické a divadelní rodiny. Po absolvování pražské konzervatoře, kde byl žákem Antonína Dvořáka, J.Steckera, J. Křičky a K. Hofmeistra, se stal ředitelem kůru v Nových Dvorech u Kutné Hory a v r. 1907 přešel do České Třebové jako ředitel kůru a záhy se stal městským kapelníkem a organizátorem veškerého hudebního života ve městě. Založil hudební školní ústav, z něhož vycházely celé generace dobrých hudebníků pro vojenské hudby, divadla i pro naše město. Založil zde orchestrální spolek „Smetama“, jehož byl dirigentem až do své smrti. O stále stoupající úrovni hudby pečoval všude, kde vystoupil, tak na kůru prováděl vrcholná kantátová díla jako Haydnovo oratorium „Sedm slov“, Hausmanovu „Golgotu“, mše - Dvořákovu, Fibichovu, Lisztovo „Libera me“, atd. Na scéně ochotnického divadla Sukovu hudbu ke hře „Radúz a Mahulena“, G.Roba pantomimu „Dítě“ atd.

Byl neúnavným doprovazečem pěvců, sólistů při nejrůznějších příležitostech. Byl také oblíbeným kapelníkem dechové hudby, pro niž rozepisoval notový materiál od smutečních pochodů až po soudobé písně. Založil a až do své smrti řídil taneční orchestr „Frantů“, později vystupující jako „Melody band“. Byl také pilným a uznávaným skladatelem. Složil balety,hudbu pro sokolská  cvičení - podle jeho hudby cvičili Sokolové na Strahově v Praze, atd. Složil také mnoho církevních skladeb: Requiem, Mše, a jiné příležitostné skladby. Prováděl četné zdařilé úpravy a směsi z národních písní, oper i operet, které se zpívaly mezi lidem nejen ve městě, ale i v dalekém okolí. Byl obětavým a nezištným kulturním pracovníkem, klavírním a varhaním virtuozem a ovládal hru na všechny hudební nástroje. Pro žáky napsal na tyto hudební nástroje školy. Zemřel 6.června 1945 raněn mozkovou mrtvicí ve Smetanově ulici při návratu z pohřbu ve Svinné.

Po jeho smrti administrativně vedla tuto hudební činnost jeho manželka Anna, která zemřela 30.srpna 1959.

Z tohoto manželství se narodili 3 syni: František, Zdeněk a Jiří. Nejstarší jeho syn se narodil 29.ledna 1915. Po absolvování pražské konzervatoře, kde v oddělení varhanickém byl žákem prof. Wiedermana, prof. Douši, dirigování u prof. Dědečka a dále prof. J.B.Foerstera, atd. Stal se dirigentem Východočeského divadla v Pardubicích, Městského divadla na Kladně a Městského divadla v Plzni. Od 1.8.1946 působil jako šéf opery Slezského divadla v Opavě a konečně byl dirigentem Státního divadla v Olomouci. Za svoji činnost byl vyznamenán státním řádem „Za vynikající práci“. Byl také jako dirigent vyslán do Polska, do NDR,  Jugoslávie atd. Svatbu měl 14.9.1940.....

Text je dopsán do osmdesátých let. Pisatel Ing. Zdeněk Preisler se soustředil na osudy osob z období "Polička a Česká Třebová", nic nepíše o divadelní kariéře manželky dirigenta Františka Preislera ani dalším velmi významné osudu další generace rodu Preislerů, tedy svého synovce operního režiséra doc. Františka Preislera, jeho manželky sopranistky Vlasty  Preislerové  a zejména pak jejich syna dirigenta Františka Preislera..... Text však považuji za významný studijní materiál  určený pro všechny, kteří budou studovat historii a význam rodu Preislerů.