Z vernisáže výstavy Jaroslava Plocka   v litomyšlské Galerii Pakosta
 
Vernisážová řeč Stanislava Vosyky
na zahájení výstavy "Vítejte na vernisáži"v pátek dne 6. srpna 2021
 
Dobré pozdní odpoledne, dámy a pánové
(doufám, že nikoho z Vás toto oslovení neurazilo, byť některé velké letecké společnosti je na palubách letadel zakázaly, protože prý není genderově citlivé – věřím však, že Litomyšli se toto šílenství zatím vyhýbá).
Vítejte na vernisáži výstavy fotografií Jaroslava Plocka nazvané – Vítejte na vernisáži!
Jardu Plocka, jenž se narodil v roce 1968 v Litomyšli, ale od příjezdu z porodnice žije v České Třebové, znám od dětství. Nejprve jako zapáleného fotbalistu (samozřejmě slávistu), zručného elektrikáře, který se však živil např. i prodejem aut, či účastníka tanečních soutěží. Zhruba před 20 lety zcela propadl fotografování – několikrát vystavoval (kupř. roku 2016 v Senátu Parlamentu ČR), v roce 2010 vydal s významným brněnským básníkem Miroslavem Fišmeisterem dnes už rozebranou knihu Šel jsem tím městem… Česká Třebová očima fotografa a básníka, jejíž podoba je dílem nám všem známého Jirky Lammela. V posledních deseti letech Jarda fotograficky dokumentuje také litomyšlské vernisáže, koncerty a další kulturní podniky. Jednak pro svou potěchu, jednak na objednávku pořadatelů. V prvním případě jde o momentky, které zachycují často i neobvyklé situace, k nimž na těchto akcích dochází. A právě výběr takovýchto snímků z vernisáží, opatřených kratičkými komentáři, někdy inspirovanými třeba Shakespearovým dílem či názvy slavných filmů, zde autor představuje (nutno však dodat, že některé fotografie zveřejnit nelze). Myslím, že Jarda svými snímky prokazuje jistý instinkt paparazziho, on totiž doslova „číhá“ – 10. července jsem byl svědkem toho, jak při nástupu sopranistky Zuzany Kopřivové a její doprovázející harfistky na malé pódium vybudované v Klášterních zahradách na vodní ploše doslova očima tlačil tyto umělkyně, oblečené v nádherných dlouhých šatech, k chybnému krůčku znamenajícímu nechtěné, tedy pro fotografa zajímavé vykoupání. Tentokrát se nedočkal!
Milí přátelé,
asi Vás příliš nepřekvapí můj postřeh, že o výtvarné umění jde na vernisážích až v poslední řadě. Výstižně to před 9 lety v kulturním měsíčníku Artikl popsala mladá fotografka a publicistka Bára Alex Kašparová: Vernisáž probíhá podle vzorového scénáře. A častokrát nechybí ani hlavní postava dramatu – umělec. Na vernisáži se primárně nezajímám jen o osobní životy návštěvníků show, ale i o názor na její obsah. Brzy se ale zase navrátíme k původnímu „Proč se s tebou Petr rozešel?“ a umění nám tvoří jen kulisu k rozhovoru s vínem v ruce. Ve stoje. A to je asi ten zásadní rozdíl mezi kavárnou a vernisáží. Ve stoje. A taky zdi nedekoruje IKEA. Jinak obsahy hovorů bývají identické. Umělcova role začíná textem kurátora, který má nanejvýš jednu stránku a častokrát končí už přípitkem. Jeho konfrontace s divákem je tak u konce po pěti minutách. Divákova konfrontace s vernisáží skončí po dopití všech zásob vína. Na prvním místě je obohacující sociální konfrontace. A kvalitní víno. Umělec je v roli spíše hostitele a umění konzumní záležitostí.
Vážení hosté,
Litomyšl je nejen městem hudby, ale i výstav. Ta první se zde konala v roce 1894 a od té doby jich proběhly stovky. Jelikož je naše dnešní setkání vedeno v uvolněnějším duchu, dovolím si v závěru svého proslovu seznámit Vás s alespoň několika úsměvnými pochybeními jejich pořadatelů. Roku 1929 zařadil editor katalogu litomyšlské Krajinské výstavy východních Čech, ředitel zdejšího gymnázia a literární historik František Autrata, přehled prezentovaných výtvarných prací za seznam vystavených prasat, navíc v popisu legionářské výstavky zaměnil prsť ze slavných bojišť za prst. V roce 1944 byla ve Smetanově domě mezi dvěma výtvarnými výstavami k vidění výstava odpadků. Roku 1950 si Litomyšlané uvědomili, že v roce předešlém zapomněli připomenout 50. výročí úmrtí litomyšlského rodáka Julia Mařáka, jednoho z nejvýznamnějších českých malířů, a tak dodatečně připravili výstavu Julius Mařák a jeho škola – byla na ní zastoupena také malířova manželka Ida užívající umělecký pseudonym Hans Idar, jemuž se však v popisce a katalogu dostalo podoby Haus Idar. V roce 1989 se v domě U Rytířů konal 3. ročník salónu Výtvarná Litomyšl a Bohdana Kopeckého velmi urazila instalace jeho cyklu kreseb Nízké Tatry na chodbě (požadoval čestné místo v rytířském sále). Dokonce si chtěl díla ještě před vernisáží odnést a organizátorům nikdy neodpustil, neboť další ročníky již neobeslal. Na úplný závěr zde chci ventilovat jednu svoji kacířskou myšlenku: tak jako je nesmyslem Mozartův výtvarný Salcburk či Wagnerův výtvarný Bayreuth, tak stejně nesmyslný je dle mého názoru název Smetanova výtvarná Litomyšl, zvláště když se přímo nabízí již zmíněný Julius Mařák, ve svém rodném městě stále jaksi opomíjený.
Děkuji Vám za pozornost a prosím Vás, abyste si při návštěvě jakékoliv výtvarné expozice vzpomněli na slova slavného francouzského spisovatele Julese de Goncourta: Nejvíc nesmyslů, ba idiotismů slyší obraz na výstavě.