ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  ŘÍJEN  2016                             70 let Františka BEČKY, narozeného 2.10. 1951 Je znám jako umělecký kovář, kamenosochař, malíř a také hudebník několika hudebních seskupení. Hraje na kontrabas, banjo a kytaru. Pocházel z českotřebovské učitelské rodiny. Bydleli v Chorinově ulici, jeho otec učil na železniční průmyslové škole. František Bečka má i nyní trvalé bydliště v České Třebové, ve své kovárně na Lhotce, i když žije v Ústí nad Orlicí, kde prožil většinu života. Opravená kovárna a ateliér na staré Lhotce je jeho chloubou a přijímá zde spoustu návštěv a přátel. Pracoval v ústecké Perle jako údržbář, v roce 1991 se dal na dráhu uměleckého kováře. Tomuto rozhodnutí předcházela cesta na zkušenou do Řecka. V Athénách pobyl dva měsíce, pracoval u několika uměleckých kovářů. Dnes si František Bečka sám vymýšlí a kreslí návrhy, které posléze realizuje. Zhotovuje kované plastiky, sochy, mříže, zábradlí, svícny, lustry, historické zbraně i šperky. Ústecký region je doslova poset jeho pracemi. Jmenujme alespoň některé – hřbitovní brána v Jamném nad Orlicí, dvě nové brány na hřbitově v Semaníně, zábradlí na schodech před sopotnickým kostelem, mříže pro zámecká okna v Žamberku, nový kříž pro kostel v Libchavách, pro kostel v Knapovci restauroval Krista ve zlatě a vykoval lampy. Pro Dlouhou Třebovou obnovil pomník svobody, když doplnil ztracený kalich a reliéfy Jana Husa, Jana Žižky a T.G. Masaryka. Jeho životním dílem je sousoší Vzkříšení Ježíše Krista pro obecní hřbitov v Řetové. Tuto vesnici zdobí i jeho sluneční hodiny. Pro historický areál ve Vraclavi vytvořil sochu poustevníka Františka. Bečkovy práce najdeme i v České Třebové. Dotvořil zde sochu vodníka v Javorce, je autorem zábradlí v gymnáziu a také kolem javoreckého rybníčka a nedalekého potoka. V parku Javorka znovuobnovil reliéf M. J. Husa a zrestauroval plastiku Andílka smutku. Lesklou podobu dostaly i obě busty T.G. Masaryka a litinová socha Krista na kříži na českotřebovském hřbitově. Když nepracuje v kovárně, maluje převážně v gotickém stylu obrazy. Jsou na nich náboženské výjevy, portréty i nějaký akt. Své práce vystavoval v Praze, Brně, Pardubicích, Žamberku, Ústí nad Orlicí, České Třebové, Břeclavi, Litomyšli, Lanškrouně, Rychnově nad Kněžnou, Prostějově, Miláně, Athénách, Londýně, Stuttgartu, New Yorku, Paříži, Wroclavi, Varšavě, Vídni, Bratislavě …. Jeho díla jsou zastoupena v mnoha galeriích, muzeích, kostelech, v soukromých sbírkách a na hradech a zámcích jak u nás, tak v zahraničí. Repliky zbraní jsou také nejčastějšími zakázkami nejrůznějších skupin historického šermu. V současné době má František Bečka rozpracovanou zakázku na novou bránu pro lhotecký hřbitov a připravuje se na dvě velké zakázky. Pro město Brno postavil již třetí sluneční hodiny, první z nich stojí v Řetové, druhé v italském městě Massa Martana. velmi zajímavým dílem Františka Bečky pak byla socha sv. Prokopa, patrona obce Dlouhá Třebová a tamního kostela, který byl odhalen jv roce 2017. V roce 2018 byla Františku Bečkovi udělena Cena města Česká Třebová Kohout.      220 let od postavení děkanského kostela sv. Jakuba Většího Kostel byl postaven ve slohu doznívajícího klasicismu v letech 1794 až 1801. Stalo se tak po požáru starého kostela, který vyhořel 28. července 1793. Zbytky ohořelých zdí byly strženy 22. června 1794 a již 1. července bylo vyměřeno místo a 6. července na to se začalo s kopáním základů. Základní kámen na stavbu kostela byl položen po levé straně hlavních dveří 14. července 1794. Plány zhotovil architekt knížete Lichtenštejna Josef Hardtmuth z Vídně. Stavební kámen se dovážel ze semanínských lomů. Střecha měla být měděná, položena však byla pouze šindelová a na okrajích byla čtyři stopy lemována měděným pásem. Klenutí bylo dokončeno 16. července 1798 a roku 1801 byla dokončena celá stavba i s výzdobou. Prostavělo se 19 500 rýnských zlatých. Po celou dobu stavby se bohoslužby konaly v dřevěné boudě na náměstí. Velkou událostí, která provázela stavbu, byla návštěva stavebníka, knížete Aloise z Lichtenštejna. Ta se uskutečnila 22. července 1797. Kníže nejprve navštívil vrchnostenský dvůr na Parníku, odkud se v kočáře vydal do středu města. Před rozestavěným kostelem jej přivítali měšťané, školní mládež, muzikanti …. Kostel je vybaven pěti oltáři, vnitřní půdorys má tvar rovnoramenného kříže. Hlavní oltář sochařsky vyzdobil brněnský umělec Ondřej Schweigl (1735 až 1812) se synem Karlem. Od stejného mistra je i kazatelna z umělého kamene. Postranní oltáře zhotovil Jan Pírko, truhlář z Litomyšle, za spolupráce nejmenovaného sochaře ze Svitav. Obrázky pro vnitřní výzdobu namalovali dva Janové – vídeňský malíř Dallinger (1741 až 1806) a malíř z Kyšperka Umlauf ( 1825 až 1916). Budově kostela se nevyhýbalo neštěstí ani později, když neopatrností klempířů vznikl 28. srpna 1884 oheň, který zničil střechu i věž. Oprava vzniklých škod trvala čtyři roky. Z té doby jsou také přemalby některých kostelních obrazů ( i oltářního obrazu od J. Dallingera), provedené Janem Umlaufem. Svoji dnešní podobu  dostal kostel v roce 1913. Při této přestavbě byla výška kostelní věže zvýšena na 37 m. Podle některých znalců nevhodně. Opravu provedla firma Rőssler a Kudlík. Z průběhu této rekonstrukce se zachovaly mnohé dokumenty, které byly uloženy v zaletovaných schránkách v báni kostelní věže. Obsah těchto schránek bylo možné zjistit při poslední rekonstrukci kostelní věže a celého kostela, která proběhla v letech 1989 až 1992. Slavnostní otevření těchto schránek proběhlo na městském úřadě 31. července 1991 za účasti p. Vikáře Františka Kettnera a starosty města Ing. Zdeňka Langa. (viz fotografie, listiny čte Jiří Pištora) 60 let od úmrtí Antonína JASANSKÉHO (12.5. 1902 – 12.10. 1961), truhlářského mistra, veřejného činitele a člena odboje Narodil se v chalupě čp. 97 na Parníku v dnešní Ústecké ulici. Vyrůstal ještě s dalšími deseti sourozenci. Po základní škole navštěvoval nedělní pokračovací školu a u otce se vyučil truhlářskému  řemeslu. Když otec zemřel, převzal dvacetiletý Antonín nejen chalupu s hospodářstvím, ale i truhlářskou živnost. Musel se také postarat o maminku, nezaopatřené tři sestry, čtrnáctiletého bratra a tři tovaryše. Protože byl velice pracovitý, cílevědomý a podnikavý, začal v roce 1923 truhlářství rozšiřovat. Přistavěl dílnu a byt, později pilu. Postupně také vybavoval dílny strojním zařízením. Se svým bratrem, se kterým podnikal, zaměstnával až dvacet zaměstnanců. Stejně jako jeho otec, který byl několik let starostou Parníka a zakladatelem místní sokolské jednoty, pracoval veřejně i Antonín. Zastával funkci v obecním zastupitelstvu, v obecní radě, byl místostarostou Sokola, jednatelem hasičského sboru, členem Okrašlovacího spolku, nájemcem honitby a mysliveckým hospodářem. Za války působil v protifašistickém odboji. Když se po roce 1948 museli drobní truhláři spojit (Lidové družstvo dřevozpracující se sídlem v České Třebové), vedl je jeden z nejschopnějších – Antonín. Tehdy veškeré materiálové zásoby i strojní vybavení, které s bratrem vlastnili, odprodali družstvu. Byl to jeho první bolestivější okamžik, ale druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho synovi Radkovi bylo přerušeno studium na uměleckoprůmyslové škole a v říjnu 1951 narukoval jako vojín k technickému praporu PTP a přes dva roky strávil v ostravských dolech. Místo vedoucího družstva truhlářů zastával Antonín až do roku 1958. Z funkce odstoupil po prodělané mozkové příhodě na doporučení lékaře. Byl mu však přiznán pouze částečný invalidní důchod. Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil po lednu 1960, kdy došlo k vyvlastnění těžce vybudovaného domu čp. 97. Krátce na to zemřel na infarkt myokardu. Po tzv. sametové revoluci se vyvlastněný majetek opět vrátil do rodiny.                         Jan Skalický