Českotřebovské kalendárium na květen 2021                     
Miloš Dušek - nedožitých 95 let  (*20.5 1926, + srpen 2012 )
Jako skutečně velmi mladý se zapojil do odbojové činnosti ve skupině Mladý východ, jedné ze skupin, které zde na Českotřebovsku pracovaly.  Podávaly např. informace o  vojenských transportech. O ně měli veliký zájem také naši spojenci, a to prostřednictvím našich zahraničních odbojových center na západě, (Velká Británie) ale i na východě (SSSR) a to prostřednictvím krátkovlnných vysílaček, které v naší okupované vlasti používal\ některé odbojové skupiny. Při vyzrazení ilegální práce pak Miloše Duška stejně jako další členy skupin čekalo zatčení a nucené práce, koncentrační tábor. Pro Miloše Duška  dopadla tato životní kapitola dobře, vrátil se domů a nastoupil do práce do parnické textilky, pracoval v přádelně.  Byl členem posledním žijícím členem odbojářem z II. sv. války v našem městě

Jako památku na tuto odbojovou činnost a na dobu války měl Miloš Dušek doma ve své knihovně vystavené pamětní medaile, čestná oznaky a uznání, vlaječky, a další artefakty,  měl dokonalý přehled o  jednotlivých leteckých perutích anglického královského letectva a jejich rozlišovacích znacích a dovedl o nich poutavě vyprávět.  Tato záliba jej zavedla do skupiny českotřebovských (a  orlickoústeckých) leteckých modelářů.  Zde Miloš Dušek dobře zapadl do kolektivu, který dosáhl pro Českou  Třebovou řadu úspěchů i na mezinárodních soutěží včetně Mistrovství světa. V rámci  kolektivu modelářů byli plastikoví, kteří tvořili co nejvěrnější kopie leteckých strojů používaných v armádách či civilním sektoru.   Miloš Dušek byl i jedním z iniciátorů  odhalení pamětní desky českotřebovským letcům na pomníku padlých  na Tyršově náměstí. Celoživotní práci Miloše Duška ocenilo Město Česká Třebová před pěti lety udělením Ceny starosty. Krátce na to Miloš Dušek zemřel.

Lubomír Hýbl - 85 let  (*18.5.1936)
Divadlo. Ve svém rodném listu má datum narození 18. května 1936 a jméno, které se shoduje se jménem  divadelního souboru. Ten shodou náhod nese stejný název, podle českého spisovatele Jana Hýbla, který se v České Třebové narodil v roce 1786, tedy 150 let před Lubošem Hýblem, naším  květnovým jubilantem.
První zmínka v análech o divadelní roli Luboše Hýbla je   spojena v Schillerovou hrou Don Carlos, kterou v roce 1956 režíroval Bohuslav Routek. V pamětnických záznamech DS Hýbl  jsou i názvy dalších her, ve kterých Luboš účinkoval. Padesátá léta byla  v České Třebové zlatou érou ochotnického divadla, byla řada režisérů:  Karel Tomeš, O. Bittl, M. Blodíková, Jaroslav Hosnedl. A pokračovala i v letech šedesátých, např. díky M. Dočkalovi či Sašovi Gregarovi. Mezi režiséry souboru ovšem najdeme také Lubomíra Hýbla, osobně vzpomínám např.  na "Generálku" Jiřího Hubače - z roku 1990, kde si zahrál také skvělého Napoleona. 
L. Hýbl se pustil do režírování divadelních her ovšem již dříve:  W. Hildesheimer - Dobývání princezny Turandot (1969); G. B. Shaw - Pekelník (1974); J. B. Priestley - Poklad (1976) a další. Za režii Pokladu získal na krajské přehlídce v Týništi nad Orlicí cenu za nejlepší režii. Připomenu ještě režii William Shakespeare - Večer Tříkrálový aneb Cokoli chcete (2000). Lubomír Hýbl obětoval divadlu  opravdu celý život a po právu je jedním z mála nositelů zlatého odznaku J. K. Tyla
Veřejné působení.  Velkou předností  Luboše Hýbla byla jeho čistá dikce a skvělé řečnické umění. Toto jeho umění se také projevilo a jemu jistě pomohlo v jeho práci na radnici, kdy byl zvolen po ing. Zdeňku Langovi starostou města. Na radnici ovšem zavedl Luboše Hýbla především jeho patriotismus. Již po samotové revoluci  se objevil mezi spolupracovníky Občanského fóra, aktivně připravoval první svobodné volby a po vzniku Občanské demokratické strany  byl jedním jejich prvních členů v České Třebové a jejím nadšeným propagátorem. Proti současné době měl Lubomír Hýbl tu smůlu, že finanční prostředky města byly dosti omezené na současně na Českou Třebovou plně doléhala neutěšená situace spojená s přeměnami dříve zanedbaného města. připomeňme tehdejší telefonizaci t.j. kabelizaci většiny ulic, přestavbu náměstí spojenou s přesunem sousoší Sbratření k nádraží a postavením kašny.  Nebyly dotace (natož evropské), neprodával se městský majetek, naopak město muselo odkupovat např. dříve vybudované podnikové mateřské školy. Jako starosta odmítl nabídku na drahé odkoupení Národního domu od ČD, získal ale (bezplatně) Malou scénu. Měl velkou snahu pomáhat v tom, aby se město prezentovalo důsledně i na kulturním poli. Připomeňme  např. péči o vytvoření a schválení městské vlajky v heraldické komisi Parlamentu a čestné občanství udělené Mistru Eduardu Hakenovi. Především patriotismus vedl Luboše  Hýbl i k tomu, že přijal kandidaturu do voleb do Senátu v r. 1998.
Ke květnové pětaosmdesátce přejeme hlavně hodně zdraví, další spoustu nápadů a osobní spokojenost.   (RE)
 
95 let od úmrtí Antonína BENNEWITZE (26.3. 1833 – 29.5. 1926),
významného houslisty, pedagoga a ředitele pražské konzervatoře
Pocházel z nedaleké vesničky Přívrat. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera. Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Pod jeho vedením vzkvétala škola umělecky i organizačně. Do profesorského kolektivu konzervatoře získal takové osobnosti jako byl Antonín Dvořák, Otakar Ševčík, Hanuš Wihan nebo Otakar Hostinský. Znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky a tím dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Sám vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Karel Hoffmann … Výrazně se také uplatnil v roli dirigenta ústavního orchestru, jemuž se soustavně věnoval od roku 1881. Jeho hluboký zájem o komorní hudbu podnítil založení slavného Českého kvarteta (1891), ve kterém byli tři jeho žáci. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel. V posledních osmnácti letech si Českotřebovští jméno Antonína Bennewitze připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.
 
40 let od úmrtí a 95 let od narození RNDr. Vladimíra HLADÍKA, CSc. (9.9. 1921 – 21.5. 1981)
Celý svůj život usiloval o pokrok v textilním a vláknařském průmyslu a podílel se zásadně na rozvoji odborného školství v této oblasti. Narodil se v Poličce v rodině učitele. Vystudoval reálné gymnázium, Státní průmyslovou školu chemickotextilní ve Dvoře Králové n.L. a Karlovu univerzitu v Praze (obor chemie, fyzika). Zde také pod vedením laureáta Nobelovy ceny Prof. Jaroslava Heyrovského v roce 1948 obhájil doktorát přírodních věd. Své znalosti později ještě doplnil dálkovým studiem na Vysoké škole elektrotechnické v Praze. Po studiích pracoval v n.p. Perla Česká Třebová, Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí n.O. a od roku 1965 v Ústavu pro zpracování chemických vláken v České Třebové, kde prošel řadou vedoucích funkcí. V letech 1960 až 1965 byl zaměstnán na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích jako vedoucí katedry chemické technologie textilu.
Po těchto letech zde působil jako externí odborník. Byl autorem řady publikací, vysokoškolských učebnic i encyklopedických pomůcek pro textiláky a chemiky. Jednou z posledních jeho větších prací byla publikace Základy teorie barvení (1968). Přispíval také do mnoha odborných časopisů. Zemřel v České Třebové, kde je i pochován.
 
135 let od narození Františka PREISLERA (5.5. 1886 – 6.6. 1945),
ředitele kůru, kapelníka, hudebního skladatele a pedagoga
Pocházel ze známé hudební rodiny Preislerů, kde byl již třetím Františkem v pořadí. Narodil se v Poličce v rodině místního kapelníka a ředitele kůru. Prostředí, ve kterém vyrůstal podpořilo talent malého Františka, takže již jako žák měšťanské školy ovládal nejen hru na varhany, ale i klavír, smyčcové a některé dechové nástroje. Měl také za sebou několik úspěšných skladatelských pokusů. Po absolvování pražské konzervatoře krátce působil v Poličce. V roce 1906 se stal ředitelem kůru v Nových Dvorech u Kutné Hory s tím, že po tříleté praxi bude přijat jako ředitel kůru do chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Osud ale chtěl jinak. Matka dlouhodobě onemocněla a otec si přál, aby František působil blíže k Poličce. Ještě v témže roce (1906) se uvolnilo místo v České Třebové. Jmenovacím dekretem Zemského úřadu v Praze byl téhož roku František Preisler ustanoven ředitelem kůru a městským kapelníkem v našem městě, kterému již zůstal věrný až do své smrti. Založil zde nejen velký symfonický orchestr, který později přijal jméno Smetana, ale i dechový a taneční orchestr. V České Třebové nebylo snad jediné společenské události, na které by nehrál jeden z Preislerových orchestrů. Vedle této činnosti učil zpěvu na místní reálce a také vyučoval na své soukromé škole, pro kterou napsal řadu cvičení a škol pro hudební nástroje. Byl znám i jako skladatel desítek písní, předeher, skladeb komorních a tanečních, hudby scénické, k tělovýchovným cvičením, několika baletů a jiných skladeb. Zemřel nečekaně, krátce po osvobození naší vlasti. Smrt jej zastihla v plné práci. Pochován je v rodinném hrobě na českotřebovském hřbitově. Na další fotografii rodina Preislerova se syny Františkem, Zdeňkem a Jiřím ve dvacátých letech 20. století.
 
135 let od narození Bohuslava LEOPOLDA (6.9. 1888 – 12.5. 1956),
vynikajícího houslisty, hudebního skladatele a hudebního nakladatele
Byl synem rolníka a hostinského ve Škrdlovicích u Havlíčkova Brodu. Po absolvování obecné školy v místě rodiště byl dán do České Třebové, aby zde vychodil měšťanskou školu. Bydlel u strýce Františka Sodomky, obchodníka se střižním zbožím na náměstí v domě čp. 17. Lásku k houslím v něm probudil místní učitel hudby Antonín Kleinpetr a také učitel měšťanské školy Štěpánek, který vyučoval hře na housle jako nepovinnému předmětu. A tak mladý Leopold putoval místo ke strýcovu obchodnímu pultu k pultu muzikantskému. Sám vynikající hudebník Julius Fučík v patnáctiletém B. Leopoldovi rozpoznal veliký hudební talent a posléze jej zařadil mezi elévy své plukovní hudby. Také mu umožnil studium hry na housle na pešťské hudební akademii u prof. Josefa Blocha. Zde si také prohluboval znalosti v hudební teorii, harmonii a nauce o skladbě.Všude, kam jej osud výkonného umělce zavál, ať to byla Praha, Subotica, Budapešť, Krakov či Lvov, všude studoval u znamenitých profesorů techniku houslové hry a hudební vědu. V době 1. světové války, po krátkém pobytu na frontě, byl povolán do Budapešti na místo koncertního mistra a dirigenta symfonického orchestru válečné výstavy, kde vyrostl ve znamenitého orchestrálního odborníka. Po převratu v roce 1918 se stal koncertním mistrem Šakovy filharmonie. Když byla rozpuštěna, založil vlastní umělecký soubor, s nímž podnikal cesty po západní Evropě a Egyptě. V roce 1924 se vrátil do Prahy, kde z důvodu nemoci ukončil dráhu výkonného umělce a věnoval se činnosti skladatelské a aranžérské. Napsal na 200 skladeb a jeho aranžérská činnost dosáhla úctyhodného čísla více než 1000 opusů. Leopoldovy skladby a úpravy zněly éterem ze všech rozhlasových stanic a jeho nakladatelství šířilo skladby českých skladatelů do celého světa. Zemřel po kratší nemoci a pohřeb žehem se konal v krematoriu hl. města Prahy v Praze XII.
Jan Skalický