ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM 

NA  ČERVEN  2021

Nedožitých 90  let Jaroslava BITTLA (20.6. 1931 – 20.12. 2015), pedagoga, malíře, grafika a ilustrátora
O svém příchodu na svět Jaroslav Bittl napsal : „ Moje maminka, tehdy herečka kočující divadelní společnosti, nechtěla abych se narodil co venkovský balík a zajela mne povít do Prahy“. Dalších, zhruba pět let svého života pak prožil spolu s rodiči u kočující herecké společnosti, se kterou procestoval mnoho českých měst a městeček. Když vážně onemocněl, vzala si jej domů jihlavská babička. Ale ani zde dlouho nepobyl. Přišel rok 1938 a s ním Mnichov. S babičkou opouští německou Jihlavu a stěhuje se do České Třebové. Nejprve bydlí u strýce Oldřicha. Později, když si rodina koupila vlastní domek, se stává obyvatelem městské čtvrti Trávník. Jaroslav v České Třebové absolvoval obecnou a měšťanskou školu a odmaturoval na gymnáziu, kde také nalezl svoji pozdější manželku. V dalším vzdělání a to výtvarném pokračoval na Masarykově univerzitě v Brně (profesoři Eduard Milén, B.S. Urban, Frant. Kubišta …). Přestože výtvarné umění nade vše miloval, byl donucen školu opustit. Pedagogická studia dokončil na PI v Pardubicích a stal se učitelem (Damníkov, Výprachtice). V dalších letech byl ještě propagačním výtvarníkem a redaktorem v Pozemních stavbách Pardubice, úředníkem na pardubické radnici, vedoucím výtvarného oboru LŠU v Pardubicích a konečně ředitelem školy tamtéž. Roku 1991 odešel na odpočinek. V roce 2000 se manželé Bittlovi stěhují z rodinných důvodů do České Třebové. A tak se Jarka Bittl stal Českotřebovanem podruhé a natrvalo.
Své obrázky maloval olejovými nebo temperovými barvami, používal vodové barvy, uhel, tužku nebo barevné pastelky. Pracoval také s grafickou technikou jako je suchá jehla, linoryt, monotyp, frotáž nebo dřevořez. Maloval krajiny, portréty, zátiší, městská zákoutí, figurální, biblické nebo drobné žánrové výjevy. Jeho půvabné obrázky znají českotřebovští z různých výstav. Je také autorem jednoho z prvních českotřebovských kalendářů, jehož motivy ze staré České Třebové se objevily i na titulních stránkách Českotřebovského zpravodaje. Ilustroval drobné publikace jako Pověsti z České Třebové, nebo Českotřebovští bájníčci. Některé z publikací také výtvarně upravil (Kozlov Maxe Švabinského, Městem Česká Třebová – jeden z prvních průvodců městem a okolím …). V roce 2010 si ještě splnil sen, vyšla mu knížka poezie převtělená do sbírky limeriků. V příloze knížky, která se jmenuje Tulák před zrcadlem, najdeme i mnoho fotografií z autorova života.
 
120 let od narození a 90 let od úmrtí Viléma BRÁZDY (11.6. 1901 – 28.6. 1931), akademického sochaře a malíře
Kratičký jeho život započal v Zábřehu na Moravě v okrese Šumperk. Když byly malému chlapci dva roky, přestěhovala se rodina do České Třebové. Jeho otec zde nastoupil jako stavbyvedoucí do nově založené filiálky svého bratra Františka. Z jejich společných akcí byla nejvýznamnější výstavba kolonie rodinných domků na Parníku, kterou vděční obyvatelé pojmenovali Brázdovem. Později se bratři rozešli a Vilémův otec začal podnikat samostatně.
Mladý Vilém začal studovat českotřebovskou reálku, studium však neuspokojovalo jeho výtvarné sklony, proto přestoupil na sochařskou školu do Hořic. Po jejím absolvování pokračoval na AVU v Praze (profesoři J. Štursa, Vr. Nechleba, V.V. Štech) a na uměleckých školách ve Francii (profesoři Boucher, Bourdelle). Když studia dokončil, vrátil se zpět do České Třebové k rodičům a mladé lásce, se kterou se brzy oženil. První ateliér si zřídil v dřevěné boudě pod Habeší na Parníku, později tvořil v nově postaveném Brázdově domě v Litomyšlské ulici čp. 268 (rohový dům u gymnázia). První jeho větší prací byla dívčí postava z roku 1923. Dlouhá léta stávala před rodinnou vilkou v Javorce. Z dalších velkých plastik je třeba jmenovat mužský akt Vítězství, Píseň lásky, nebo ženský akt Probuzení. Portrétoval i mnoho významných českotřebovských osobností. V roce 1928 byl v Pardubicích na výstavě tělesné výchovy a sportu obdivován Brázdův Tenista (socha v bronzu). Kromě sochařiny i rád maloval a kreslil. Známé jsou jeho kresby ze staré České Třebové a okolí.
Mladičká rodina sochaře Brázdy si ve Třebové dlouho nepobyla. S nadějí, že najde lepší životní podmínky, se přestěhovala do Prahy. Pronajímají si byt a ateliér v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici a Vilém se usilovně snaží zajistit rodinu. Večery trávil v biografech hrou na housle, přes den pracoval na reklamách a obrázcích Prahy, noc věnoval umění sochařskému. Po čase se ekonomická situace zlepšila. Podařilo se mu prodat několik větších obrazů, např. na ministerstvo školství nebo zahraničí, byl vybrán jako autor plaket pro Všesokolský slet v Praze, portrétoval řadu významných osobností. Měl také přislíben trvalý pracovní poměr výtvarníka v Osvobozeném divadle W+V. Jan Werich bydlel ve stejném domě jako Brázdovi. Připravoval se na cestu do Orientu a Egypta, po které chtěl uspořádat velikou výstavu … Vše ale dopadlo jinak. Zemřel nečekaně při nedělním koupání ve Štěchovicích. Rozloučení se konalo na Olšanech. Olšanské hřbitovy, jejich urnový háj, jsou také místem jeho posledního odpočinku.
 
30 let od úmrtí Stanislava FUKSY,
významného činovníka v Sokole, sběratele starých fotografií a pohlednic
 (12.9. 1894 – 19.6.  1991)
Narodil se v rodině vrchního konduktéra státních drah Jana Fuksy v Brně. Pocházel ze čtyř dětí. Brzy se ale rodina přestěhovala do České Třebové. Po absolvování obecné školy a měšťanky v našem městě odejel do Vídně vyučit se zámečníkem. S výučním listem nehledal zaměstnání, ale odešel dobrovolně na vojnu, kde se stal zbrojířem. Tříletá vojenská služba se mu s vypuknutím 1. světové války protáhla na sedm let. Odešel bojovat do Sarajeva a Haliče, kde prodělal tyfus. Po vyléčení bojoval na Piavě v Itálii, kde zůstal do konce války. Když se zotavil z dvojnásobného zranění, vrátil se domů do Třebové. Celý život pracoval v dílnách ČSD. Patřil k nejvýznamnějším osobnostem Sokola, několik let byl i jeho náčelníkem. Zúčastnil se všech vystoupení a sletů, v roce 1930 vedl početnou skupinu českotřebovských Sokolů na vystoupení v Bělehradě.
Hodně Třebováků ho určitě zná jako dlouholetého promítače v kině Na Skále a později v kině Svět, kde byl také ještě dlouho uvaděčem. Velkým jeho koníčkem bylo sbírání fotografií a pohlednic ze staré České Třebové. Vše měl pečlivě srovnáno v několika albumech, které rád ukazoval. Jako českotřebovský patriot se do posledních dnů svého života také zajímal o dění ve městě. Zemřel v požehnaném věku, bylo mu téměř 97 let.
 
85 let od úmrtí Antonína Vratislava PIŠTY (30.7. 1883 – 18.6. 1936), ředitele spořitelny a známého českotřebovského občana
Byl v pořadí druhým ředitelem spořitelny v České Třebové. Narodil se v Kostelci nad Orlicí, v Hradci Králové vystudoval obchodní akademii. Po absolvování školy v roce 1901 pracoval po celý zbytek života (mimo povinnou vojenskou službu) v bankovnictví. Působil v bankovních domech v Českém Krumlově, Židlochovicích, Volyni, Heřmanově Městci a České Třebové. Do našeho města přišel v roce 1910, aby zde zakotvil natrvalo. Ve Spořitelně města České Třebové prošel řadou funkcí. Z pokladníka se během let vypracoval až na ředitele ústavu.V České Třebové se také seznámil se svoji nastávající, slečnou Zdeňkou Štanclovou, dcerou majitele hotelu Štancl v Nádražní ulici (dlouho zde byla prodejna nábytku). Mladí manželé bydleli nejprve u rodičů manželky, později se ještě několikrát stěhovali, až v roce 1935 se nastěhovali do bývalé Rybičkovy vily Zora čp. 957 na Trávníku, kterou rodina Pištova obývala až do roku 1995. Antonín Pišta zemřel po delší nemoci v Brně.
 
70 let sousoší SBRATŘENÍ v České Třebové
Postavení pomníku má svou historii, která nepřímo začala v koncentračním táboře Buchenwaldu. Českotřebovští občané, kteří zde byli vězněni si slíbili, že postaví důstojný pomník těm, co strasti žalářů nepřežijí. Na čem se tehdy dohodli, to po válce splnili. Do České Třebové byl pozván znalec umění profesor V.V. Štech, se kterým se někteří Třebováci znali z Buchenwaldu. Profesor pozvání přijal a zároveň navrhl umělce na zhotovení díla – profesora AVU v Praze Karla Pokorného. Oba přijeli v březnu 1946 do České Třebové a rozhodli se umístit sousoší na náměstí. Umělcův návrh představoval rozkročeného sovětského vojáka, který objímal československého železničáře. V dalším návrhu byl změněn železničář za bojovníka – partyzána. Výbor pro postavení pomníku návrh jednomyslně schválil. Od první Pokorného kresby v roce 1945 uplynulo ke konečné podobě Sbratření celých pět let. Autor vytvořil celkem pět sochařských skic, řadu dílčích studií a kreseb. Odlití sousoší bylo svěřeno firmě Josef Haszpra, umělecká slévárna v Brandýse nad Labem. Podstavec k sousoší z pískovce zhotovila firma Povltavský průmysl kamene podle návrhu profesora Smetany. Do kamene byl vtesán nápis 9. květen 1945. Dílo bylo slavnostně odhaleno na českotřebovském náměstí 10. června 1951 za účasti ministra Plojhara. Dnes je sousoší Sbratření prohlášeno kulturní památkou a od května 1996 (10 let) se nachází nad náměstím Jana Pernera před železniční poliklinikou.
 
10 let od úmrtí Mojmíra STRÁNSKÉHO
vynálezce a konstruktéra
(29.6. 1924 – 13.6. 2011),
Byl znám nejen jako konstruktér lidového vozidla Velorex, ale také coby držitel řady významných patentů. Do posledních chvil života přemýšlel nad novými a novými problémy a hledal řešení. Jednou z posledních jeho myšlenek byla likvidace petlahví na granule.
Narodil se na Parníku u České Třebové ve čtvrti Benátky. Otec pracoval na dráze, nejprve jako strojvedoucí, později po těžkém úrazu nohy ve mzdové kanceláři. Matka se starala o domácnost a malé hospodářství. Mojmír měl ještě dva starší sourozence. V mládí byl silně ovlivněn bratrem Františkem, u kterého se také učil a se kterým společně založil dílnu s názvem Moto-Velo-Sport. Firmu provozovali vedle rodného domu ve starší zemědělské stodole. V dílně sestavovali dětské kočárky a jízdní kola, která také půjčovali a opravovali. Zde se také zrodila myšlenka zkonstruovat nový typ lehkého motorového vozítka s hmotností do 100 kg a obsahem motoru do 100 cm3. Nové vozítko, pojmenované Oskar – od spojení slov kára na ose, bylo patentováno Františkem Stránským v roce 1945, patent byl udělen v roce 1947. Po svatbě v roce 1946 se Mojmír s manželkou přestěhovali do nově pronajaté dílny (část prostoru dílny si upravili k bydlení) a krámku na Parníku. Dům, ve kterém bydleli, stojí do dnešních dnů při hlavní silnici naproti pomníku TGM. Zde se rozběhla sériová výroba již dokonalých tříkolek. Vozítka byla velice dobře hodnocena pro své zpracování, ochranu cestujících při nepohodě a schopnosti jízdy na dlouhé vzdálenosti. V roce 1948 byla dílna začleněna do výrobního družstva VELO Hradec Králové a výroba přemístěna do Solnice. Oba bratři sem také v té době přešli a do Solnice dojížděli. Vyráběly se dvě obsahové třídy 250 ccm a 350 ccm. V roce 1954 se vyrobilo 40 tříkolek měsíčně a výroba postupně rostla. V roce 1959 již závod produkoval každý měsíc 120 tříkolek.
Zlom v osobním životě přinesl rok 1954. Začátkem ledna zemřel Mojmírův otec, a ještě v tom samém roce havaroval a následně zemřel milovaný bratr František. Mojmír se rozhodl výrobní družstvo v Solnici opustit a vrátit se do rodného města. Pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti začal s konstrukcí ručního řízení pro invalidy, které si nechal patentovat v roce 1958. Ruční řízení převzalo výrobní družstvo Orlík. Další oblastí jeho zájmu byly lamináty (vozítko Super Laminát, kapotáže motocyklů) a později termoplasty. Koncem šedesátých let začal s výstavbou vývojové dílny na svém pozemku v Benátkách. Začal zde s výrobou vstřikovacího lisu. Výroba se neustále zvyšovala a zvyšoval se i počet zaměstnanců. Když v roce 1981 Mojmír Stránský podnik opouštěl (tehdy to byla součást komunálních služeb města), pracovalo zde 125 zaměstnanců. Nové zaměstnání našel jako mechanik ve Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí nad Orlicí, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Místo odpočinku si koupil v roce 1985 malou vodní elektrárnu v Dolní Lhotě u Blanska a začal s její rekonstrukcí. I když byla značně zdevastovaná, podařilo se mu ji uvést do provozu. Za celoživotní dílo a při příležitosti jeho životního jubilea mu byla v roce 2004 udělena cena města Česká Třebová „Kohout 2003“. Na jeho počest se v České Třebové také konal ve dnech 27. až 29.8.2004 sraz majitelů vozítek Velorex. Mojmír Stránský zemřel v litomyšlské nemocnici, poslední rozloučení s ním se konalo v kostele sv. Jakuba. Pochován je v rodinném hrobě na městském hřbitově.
                                                                                                                                                                Jan Skalický