MLČENÍM DÁVÁM DRUHÉMU PROSTOR PRO VLASTNÍ MYŠLENKY

Na jedné návštěvě Domácího hospice Alfa-Omega, který provozuje Oblastní charita Ústí nad Orlicí, vám přiblížíme jeho činnost.

Než si sestřičky ráno v kanceláři předaly informace, vrchní sestra Renata Prokopcová se zatím podělila o novinky ze služby: „Mám radost, že se nám dobře rozjela péče na Králicku. Navázali jsme tam první kontakty s lékaři, kteří hospicovou službu vítají. Ve větší míře také poskytujeme školení sestrám z jiných charitních hospiců nebo zaměstnancům domovů pro seniory. Zatím u nás bylo kolem dvaceti sestřiček z pěti organizací. Už se o nás ví. Díky letitým zkušenostem máme co nabídnout. Jsem pyšná na náš profesionální tým.“

Po chvíli sedáme s jednou z osmi hospicových sester, Kateřinou Jadrníčkovou, do auta, a vyjíždíme do vesničky Příluky. Je ukázkový podzimní den. Slunce dává vyniknout žlutým listům, červeným jeřabinám, hnědým plochám sklizených polí. Krajina nás symbolicky zahrnuje krásou odcházení. Jedeme za člověkem, který odchází ze života. Ten pán je starý a má u sebe svou milou pečující paní. Tak to ale není vždycky, jak říká Káťa: „Měli jsme období, že všichni naši pacienti byli do padesáti let. To bylo hodně náročné. Už proto je dobré, že se u pacientů střídáme. Každá rodina je jiná a také každá z nás přinese do rodiny něco jiného.“

Komunikace není jen mluvení

Vyrovnat se s odchodem blízkého člověka je náročné. A jsou různé způsoby, jakými se lidé s těžkými ztrátami vyrovnávají. O tom ví své i Kateřina: „Naprostá většina doprovázejících nám po smrti svého blízkého vyjadřuje vděčnost. Pro některé lidi jsme ale ti špatní, protože jim řekneme, že jejich blízký zemře. Obviňují nás. My víme, že se nezlobí se na nás, ale na tu nemoc. Snažíme se nebrat si to osobně, je to obranný mechanismus, který postupně pomine.“

Kateřina také popisuje, že v komunikaci s rodinou stále více používá práci s tichem. „Někdy je dobré mlčet a dát rodině prostor pro vlastní myšlenky. Neznamená to, že nevím, co říct. Člověk nemusí pořád mluvit. Naopak: tím, že mlčím, dávám prostor druhému, aby si sám zformuloval, co prožívá.“

Jsem moc ráda, že k nám sestřičky chodí

A jaké to vůbec je, denně se potkávat se smrtí? Jak se hospicové sestry vyrovnávají se smrtí pacientů? „Když zemře mladší člověk, je to těžké. Obzvlášť když nad pacientem stojí jeho rodiče. Starším lidem přeju klidnou smrt. A když se to podaří, všechny sestřičky z toho žijeme. Každá z nás ale musí mít svůj způsob odreagování – sport, kino, ruční práce. Já mám moc ráda procházky v přírodě anebo si jdu zaplavat do bazénu. Pomáhá nám, že jsme dobrý tým, můžeme se zastoupit a podpořit. Dokážeme se pochopit, sdílet, předat si zkušenosti. To je v naší práci moc důležité,“ vypráví Káťa.

V domě Halouskových je teplo, vítá nás pacientova manželka a syn. Na posteli v prostorné kuchyni leží 90letý pán, který klidně odchází ze života. Když zahlédne sestřičku, objeví se mu na tváři mírný úsměv. Slábne mu srdce a po nedávném pádu z postele bere léky na bolest. „Syn mi tady pomáhá, ale teď ho bolí záda, takže táta je proti němu kavalír,“ žertuje paní Halousková. „Člověk si za ten život musí něco vytrpět. A já jsem ráda, že sem sestřičky chodí, protože sama už manžela neurejduju. Všechny jsou moc hodný, mockrát děkuju,“ dodává s úsměvem pohádkové babičky.

Náš život je křehký

Zdravotní sestřička zkontrolovala pacienta a návštěva je u konce. Vracíme se zpět do Ústí. Mluvíme i o tom, že rychlost není prioritou, když rodina volá hospicové sestry k pacientovi, který právě zemřel. Pozůstalí totiž můžou nad zesnulým tělem sami prožít neopakovatelné chvíle.

A na závěr se Káťa svěřila se zážitkem, který se vlastně ani do slov nevejde: „Jeden den za námi na hospic přišla naše bývalá kolegyně se svým miminkem. Samozřejmě jsem si ho chovala, sestřičky mě fotily a bylo to krásné. Za hodinu mě volala sestřička z naší lanškrounské Domácí zdravotní péče k umírající pacientce. Podle projevů měla před sebou jen pár minut života. Zavolali jsme rodinu a ta paní skutečně dodýchala přímo před námi. Uvědomila jsem si, že během krátké chvíle jsem byla na obou březích života. Uvědomila jsem si nesmírnou křehkost našeho bytí. Bylo to hodně silné,“ vyprávěla Kateřina. Alfa-Omega, začátek a konec, tak zní název hospicové služby, kterou provozuje Oblastní charita Ústí nad Orlicí.

Ten den jsme byli u starého umírajícího pána. Odcházel ze života v prostředí milující rodiny a za pozorné péče sestřiček Domácího hospice Alfa-Omega. I když z něj vyprchával život a z těla se stával věchýtek, odcházel slavnostně a s velkou důstojností. Ve vzduchu kuchyně bylo cítit tajemství lásky.

Iva Marková, tel. 739 383 598, www.uo.charita.cz