LOUČENÍ

Pětidílný seriál běžeckých závodů Pekelný kilometr – pět výběhů českotřebovské sjezdovky v pěti měsících – jsem si velmi oblíbila hned v prvním roce jeho konání, 2008. Seriál vymyslel a organizoval Honza Šimůnek mladší se svou ženou Pavlou; závod byl vždy součástí Iscarex poháru, jehož celkové organizace se letos Honza ml. ujal též – po svém otci Honzovi Šimůnkovi starším, který pohár založil a po třiadvaceti ročnících předal jeho vedení synovi.

I letos jsem se na první závod na Pekláku připravovala a těšila. Byl naplánován na středu 6. dubna. V pondělí jsem se podívala na web Iscarexu a ujistila se, že závod není zrušen. V úterý jsem skončila práci hluboko v noci a na Iscarex se už nepodívala, a tak jsem byla asi jediná, kdo nevěděl, že závod byl na poslední chvíli odvolán. – Přišla jsem na liduprázdný Peklák. Tichý, klidný, nasvícený nesmělým dubnovým sluncem, jaksi až majestátní. Takto jsem ho ještě nikdy neviděla. Říkala jsem si, že oba Honzové jsou nejspíš nějak mimořádně pracovně vytíženi, když se závod zjevně nekoná, a zkusila jsem zavolat Zdeně, manželce Honzy staršího. „Počkej, Blani, teď nemůžu mluvit,“ položila to.

Chvíli jsem váhala, zda si Peklák přece jen nevyběhnout, když už tu jsem, připravena… ale bylo tam cosi zvláštního, Peklák jaksi nechtěl být rušen. Přesunula jsem se tedy na Hory na trénink na pilinovku. Když jsem doběhla, vytáhla jsem z batůžku mobil. Byla na něm zpráva od Zdeny: „Odešel nám syn.“

Zůstala jsem jak omráčená palicí. A vzápětí se mi rozběhl v hlavě film, který začínal v roce 1988, kdy jsem Honzíka, tehdy šestiletého, poznala ve Svinné, ve staré chalupě, v níž vyrůstal jeho otec… Honzík se venku rozběhl po louce už tehdy svým typickým, poněkud rozevlátým stylem, který si podržel i později, když už byl výborným běžcem. Následovala četná setkání lyžařská, běžecká i jiná; úsměvy a pozdravy, hovory a útržky vět… Byly v tom filmu též vzpomínky na Honzovu dětskou i mladistvou nesmělost a ostych (to mi bylo velmi blízké), na jeho přátelskou povahu, pro kterou ho měli lidé rádi, na jeho radost ze závodnických zdarů, z úspěšného podnikání i z javorecké vily; na mnoho dalších detailů ze závodů, z pilinovky, z vířivky krytého bazénu; na setkání na koncertě Filipa Topola, kde jsem též poznala Honzovu čerstvou novomanželku Pavlu…

A pak mi došlo, co že se to dělo na té sjezdovce: Peklák se takto důstojně loučil se zakladatelem závodů na něm.

Jeden bývalý fotbalista mi před časem řekl, jak se mu líbí, že my běžci jsme taková jedna velká rodina, to že on z fotbalu nezná.

Ano, jsme jedna velká rodina – a odešel nám syn.

Honzo, sbohem.

Blanka Kostřicová