Život a dílo českotřebovského rodáka MUDr. Františka Laška (nar. 22. listopadu 1872, zemř. 4. května 1947 v Litomyšli) popsal autor těchto řádků podrobně již několikrát v odborných historických publikacích i na stránkách Českotřebovského zpravodaje. Proto dnes snad postačí jen stručně uvést, že se dr. Lašek v roce 1900 natrvalo usadil v Litomyšli (kterou už poznal během svého studia na místním gymnáziu, kde byl jeho profesorem dějepisu a zeměpisu Alois Jirásek), aby se do jejích dějin nesmazatelně zapsal jako lékař (v letech 1921 – 1935 řídící primář nemocnice), spolkový a veřejný činitel (v období 1919 – 1941 purkmistr čili starosta města), filantrop, historik (jednu ze svých knih – Zapadlé osvícence, 1. vydání Litomyšl 1937, 2., opravené a rozšířené vydání Česká Třebová 1946 – však věnoval i svému rodnému městu) a v neposlední řadě též jako milovník a neúnavný popularizátor výtvarného umění.

Díky své organizátorské práci na přípravě mnoha výtvarných výstav konaných v letech 1905 – 1943, svému působení v čele kuratoria a ředitelství litomyšlské městské obrazárny (1937 – 1946) a zejména díky své známé knize Litomyšl v dějinách a výtvarném umění (Litomyšl 1946), dějepisci stále využívané, ale nikdy nepodrobené kritickému posouzení, měl dr. Lašek – ač profesí lékař – až donedávna v našem kraji pověst znalce výtvarného umění. Před pěti lety však rozebrala historička umění PhDr. Ludmila Kesselgruberová jeho přednášku O významu a vývoji barvy v malířství a jejím působení na cit, proslovenou v roce 1943 na vernisáži I. litomyšlského výtvarného salonu, a došla k závěru, že autor textu (narychlo připraveného namísto původně ohlášeného projevu Františka Kovárny) je „muž povšechných uměleckohistorických vědomostí, nedůsledný estetik a teoretik umění. Je to nadšený milovník výtvarného umění i člověk, který přikládá velký význam emocionální stránce lidské osobnosti.“ Svými názory a zvláště jejich prezentací v podobě dopisu dr. Laškovi ale pobouřila některé jeho příbuzné; dokonce se objevila reakce, že její „studie je svou formou exhibicí jízlivosti a drzosti“. (Text přednášky a rozbor L. Kesselgruberové viz ve sborníčku MUDr. František Lašek a I. litomyšlský výtvarný salon v roce 1943, Litomyšl 2002; písemné vyjádření rodiny Laškovy z Prahy je v majetku Stanislava Vosyky, editora a spoluautora uvedené knížečky.)

Historik umění by pravděpodobně pozdvihl obočí i nad hodnocením významu malíře Rudolfa Vejrycha, našeho druhého jubilanta (nar. 18. ledna 1882 v Podmoklech u Děčína, zemř. 18. února 1939 v Praze), které dr. Lašek uvedl v umělcově nekrologu otištěném v litomyšlském vlastivědném periodiku Od Trstenické stezky (roč. XVIII., 1938/39, č. 7 z března 1939, s. 84). Celý článek zní následovně:  

„Malíř Rudolf Vejrych zemřel ve stáří 57 let dne 18. února t. r. při zahájení vlastní výstavy ve Feiglově galerii v Praze a pochován byl v Kozlově dne 23. února.

Hlásím se k R. Vejrychovi jako k svému krajanu, který nebyl sice místním rodákem, ale od svého útlého věku bydlil s rodiči v Kozlově, sem přijížděl jako do svého domova téměř po 48 let.

Rudolf Vejrych vypracoval se ve vynikajícího malíře, který zaujal čestné místo ve světě uměleckém. Maloval krajiny, portréty, zátiší, blahobytné ženské akty a také velmi rád, jako člověk hluboce lidově cítící, prostý venkovský, lopotný, chudý život: lidi pracující v lese, na kozlovských lánech aj.

Byl členem spolku výtvarných umělců „Mánes“, byl a bude po stránce umělecké ještě mnohokráte zhodnocen. Zde vzpomínáme, jak umění Rudolfa Vejrycha bylo poctivé a pravdivé, upřímné k lidem i přírodě, nevtíravé, a proto krásné a lehce chápané, ať v pouhých tónech životního pesimismu, nebo v sytých barvách pohody a radosti v letech posledních.

Jsme šťastni, že umění Vejrychovo vyrostlo v našem kraji, jemuž věnoval mnoho ze svých plodů a písní, a není divu, že si Rud. Vejrycha plně vlastníme. Odešli navždy z našich krajanů malířů Šťastný, Voleský, Honsa, a všichni k našemu bolu předčasně.

Ticho, romantická krajina a umělecké cítění přivedly rodinu Vejrychovu do Kozlova, jejž proslavili po českých vlastech: matka slovesně, Rudolf výtvarně a vzpomínáme i virtuosa Karla a ostatních, z nichž babička Dapeciová, otec a matka, oba bratří Karel a Rudolf odpočívají na kozlovském hřbitůvku, šikmém a hrubě kamenitém, v básnicky proslaveném kozlovském „dolci“.

Rudolf Vejrych oslavil Litomyšl velkým celkovým pohledem, zdobícím zasedací síň radnice, a také máme r. 1937 velký obraz horního náměstí, malovaný pro ministerstvo školství, a četné jiné, jež zůstanou po mnoho věků krásnou upomínkou na Rudolfa Vejrycha.

Při prostém pohřbu v Kozlově, uprostřed polí a lesů, v plné zimní náladě promluvil po slovech českobratrského faráře člen spolku výtvarných umělců „Mánes“ a za Litomyšl a galerii starosta města.“

Zápis v litomyšlské městské kronice o umělcově úmrtí, který pořídil Antonín Metyš, a to jistě se souhlasem a možná i na základě informace předsedy letopisecké komise dr. Laška, přidává k tomuto nekrologu další podrobnost: „Život jeho byl pln nepochopení, existenčního boje, neuznání, což na jeho zdraví trapně působilo, až vyvolalo před časem částečné pomatení smyslů.“

Píše-li dr. Lašek, že bude Vejrych „ještě mnohokráte zhodnocen“, značně se mýlí, lépe řečeno projevuje přílišný optimismus. Vždyť malíř se až vloni dostal do Dodatků prestižní akademické Nové encyklopedie českého výtvarného umění, přičemž autorka jeho hesla – Adriana Kořisková-Primusová – v seznamu použité literatury zmiňuje pouze nekrolog z pera Antonína Matějčka, samozřejmě Tomanův slovník a výstavní katalogy z let 1940, 1982 a 1989. V případě posledně jmenovaného roku se jedná o katalog výstavy v Litomyšli, v němž o umělci pojednává Zdenka Manoušková. Rozšířenou verzi tohoto textu zařadil editor Václav Ševčík do knihy Malíř Rudolf Vejrych 1882 – 1939, která s vročením 2006 vyšla v Kroměříži k Vejrychově velké výstavě, jež byla letos instalována mj. v Litomyšli. Stať bohužel pomíjí některé nové poznatky a názory historiků umění, např. umělcovu účast na přednáškách Františka Kupky v Paříži ve školním roce 1924/25 (viz Kupka – Waldes, malíř a jeho sběratel, Praha 1999, s. 428) či možnosti interpretace Švabinského slavného obrazu Ateliér (1916), jak je v roce 2003 nastínil na Prvním sjezdu českých historiků umění Milan Kreuzzieger. Roku 2004 byl tento pozoruhodný referát publikován (ve sborníku Dějiny umění v české společnosti: otázky, problémy, výzvy, s. 47 – 56), takže lze pro zajímavost ocitovat alespoň krátkou pasáž: „Za umělcem, aktérem i režisérem [tedy Maxem Švabinským] tohoto dramatu stojí poněkud zmenšen Rudolf Vejrych. Zde jako by Švabinský říkal: činím si nárok na tvoji ženu ve jménu Umění, protože ona je pro mě inspirací – Múzou. Zároveň dodává i argument – jsi menší umělec, což je vizuálně vyjádřeno zmenšením postavy, která je odsunuta na druhou pozici tak, že Švabinskému jakoby vytváří stín a přes rameno nahlíží na to, jak Švabinský maluje jeho ženu jako (svoji) Múzu. Aby Švabinský před veřejností obhájil tento poněkud morálně „žinantní“ čin, využil mýtu o geniálním umělci.“

Převážnou většinu stránek Ševčíkovy velmi potřebné a navíc sličné knížky (také grafická úprava je dílem editora, jenž je uznávaným výtvarníkem) zabírají kvalitní barevné reprodukce Vejrychových prací, a to i těch, jež se nacházejí v soukromém držení. Určité výhrady musí mít poučenější čtenář k soupisovým oddílům nadepsaným Výstavy a Díla ve veřejných sbírkách. Kupříkladu v roce 1929 se malíř zúčastnil nikoliv „krajinářské výstavy východních Čech v litomyšlském zámku“, nýbrž Krajinské výstavy východních Čech (předsedou jejího výkonného výboru nebyl nikdo jiný než dr. Lašek), jejíž výtvarnou část pořadatelé umístili do budovy zemské odborné školy. Nepřesné jsou prezentované názvy galerií v Hradci Králové, Liberci a Litoměřicích, muzeí v České Třebové a Poličce a též jedné pražské banky. Litomyšlská městská galerie, která je ke všemu označena za městské muzeum, vložila do publikace opravný seznam „svých“ položek. „Ústřední sklady hl. města Prahy“, v nichž se má nalézat olej Pivoňky II, snad ani neexistují (viz www.magistrat.praha-mesto.cz), z „předsednictva vlády ČSR“ (!!!) cítíme závan starých, neblahých časů tzv. normalizace.

Přímo poryv neblahých časů, tentokrát ovšem stalinistického temna, vyšel také z kozlovské chaloupky spjaté s životem Maxe Švabinského, Rudolfa Vejrycha a jejich blízkých, která byla po náročné rekonstrukci letos zpřístupněna veřejnosti. Ve Statním okresním archivu Svitavy se sídlem v Litomyšli se dochovala (stejně jako městská kronika, z níž již bylo citováno) útlá složka dokumentů z let 1951 – 1952, jež podávají svědectví o nakonec úspěšné snaze Ely Švabinské o vystěhování nepřizpůsobivé obyvatelky „památné“ místnosti v chaloupce do jiného domku. Tomu se zpočátku bránil jak předseda místního národního výboru, jenž onu ženu v chaloupce ubytoval, tak majitel domku. Úsilí Ely Švabinské o ochranu kulturní památky bylo bezesporu chvályhodné, ale prostředek, který zvolila, rozhodně neodpovídá kultivovanému a tolerantnímu prostředí její rodiny. Téměř shodnými dopisy totiž požádala o pomoc Okresní národní výbor v Litomyšli a Krajský národní výbor v Pardubicích, přičemž mj. napsala: „Pochází [majitel domku] z bohaté živnostenské rodiny, měli velmi dobře prosperující hostinec v Kozlově. Během okupace pracoval velmi horlivě ve zbrojním průmyslu, aby co nejvíce vydělal, pracoval stále přes čas. Nyní stojí mimo veškeré dění, není organizován v žádné politické straně ani masové organizaci, mimo ROH. Do JZD nevstoupil a horlivě poslouchá cizí rozhlas. Jeho dcera přímo mluví proti JZD, že funkcionáři, kteří zde družstvo zakládají,  se ulejou na okres a lidi budou dřít. (…) Jako člence strany jeví se mi tento případ jako typická šlingovština, tj. nedodržovat usnesení MNV, zbavovat národní výbory důvěry a stranu izolovat a zbavovat akceschopnosti.“ Totožnost muže, jemuž se počátkem 50. let dostalo – z dnešního pohledu – tak příznivého posudku, budiž snadnou hádankou pro kozlovské pamětníky.

Závěrem dodejme, že jakožto úspěšný a oblíbený prvorepublikový starosta a lékař nevyhovoval budovatelům „lepších zítřků“ ani dr. Lašek. Tohoto „jemného, ušlechtilého muže, nesoucího v sobě noblesu staré patricijské tradice“, jak se o něm vyjádřil jeden jeho přítel, se snažili všemožně očerňovat nebo přímo „vyškrtnout“ z litomyšlských dějin. Jako první zaútočil nechvalně známý Zdeněk Nejedlý (jinak též častý návštěvník chaloupky v Kozlově), a to již pouhý měsíc po Laškově úmrtí. Proto slouží ke cti publicistům v České Třebové, že se jim čas od času podařilo přelstít cenzuru a významného rodáka připomenout na stránkách místního tisku alespoň jako regionálního historika.

Stanislav Vosyka

Popisky k obrázkům:

1)      MUDr. František Lašek dvaapadesátiletý.

2)     Max Švabinský, Ateliér, 1916, olej, plátno, 197x147 cm, soukromá sbírka. Odleva: Anna Vejrychová, malá Zuzka Vejrychová, Max Švabinský, sedící Ela Švabinská, Rudolf Vejrych a opět Anna Vejrychová.

MUDr. František Lašek a I. Litomyšlský salon 1943

---

(dodatek z roku 2003)

 Je to sborníček studií, který vznikl díky soustavnému studiu a píli, kterou osobnosti MUDr. Františka Laška  (primáře litomyšlské nemocnice a litomyšlského purkmistra) věnuje Stanislav Vosyka, Třebovák a současně litomyšlský galerista a bývalý archivář. Jako by se právě v osobě Stanislava Vosyky spojilo to stejné jako v osobě MUDr. Františka Laška, narozeného před 150 lety v České Třebové, který také působil po celý život v Litomyšli. To stejné je možné napsat i o PhDr. Ludmile Kesselgruberové, která do knížečky významně přispěla.  Je to skutečně roztomilá knížečka, která byla vydána zatím v nákladu 400 výtisků a která je věnována především  Laškovu zájmu o historii a výtvarné umění. "Žádný vážný zájemce o kulturní dějiny Litomyšle a České Třebové se neobejde bez znalosti Laškových článků a knih", píše  autor ve své studii a dokládá to skutečně jazykově vytříbeným, odborně fundovaným a přehledným výkladem, tak i publikováním Laškova projevu při zahájení Litomyšlského salonu otevřeného před 60 lety. Zajímavostí knížečky jsou pak jistě další dvě přidané drobnosti. Je to především "dopis" PhDr. Ludmily Kesselgruberové (profesorky litomyšlského gymnázia)  Františkovi Laškovi, který jej sice o několik desetiletí minul, ale ukazuje, že František Lašek byl významnou  osobností regionu nejen ve své době, ale je jím  i dnes, 55 let po své smrti, neboť jeho práce z první poloviny 20. století nelze  při studiu litomyšlských (nejen!) včerejšků obejít ani dnes. Poslední částí sborníčku je úvaha Mgr. Jakuba Brdíčka, profesora ústeckoorlického gymnázia, na téma filozofie malování o vztahu subjektu a objektu v malířství.

Knížečka byla opatřena obálkou a grafickou úpravou Třebováka Bohumila Špačka a působí velmi kompaktním, uceleným dojmem. Škoda, že se tento sborník zřejmě nebude v běžné knižní distribuci, jeho náklad byl na letošním litomyšlském salonu rozebrán.. -mm-