Názvy obchodů v České Třebové         
Většina z nás ještě pamatuje doby, kdy se  veškeré zboží nakupovalo v malých,  tzv. kamenných obchodech. Již za časů monarchie, byla v každém městě, v každé  jeho čtvrti, otevřena prodejna potravin, která zásobovala příslušné obyvatele. Nikdo tehdy nechodil na nákup na druhý konec města! A když se postavila  nová čtvrť, byla tam otevřena také prodejna. A to platilo jak  za časů císaře pána, tak i v době vzniku republiky, ale i v době předlistopadové. Každé nové sídliště získalo také svoji vlastní prodejnu.
Jednotlivé obchody bývaly v minulosti  na svých firemních štítech označovány obvykle  jménem majitele,  které bylo doplněno názvem živnosti, jako např. pekař, řezník  a uzenář, cukrář, obchod koloniální apod. Ve většině případů  obchody tehdy náležely  jednomu majiteli či jedné rodině mnoho let. A tak zákazníci vždy chodili nakupovat k „někomu“. A tato pojmenování se u obyvatel našeho města, dříve narozených, udržela i dobách socialistického obchodu, kdy krámy svým někdejším majitelům, již dávno nepatřily. A tak např. moje babička, ve Třebové rozená, do konce života neřekla, že něco koupila v papírnictví, ale vždycky u Chládků, nikoliv v železářství, ale u Pásků,  pro  uzeniny se nechodilo do  rybárny, ale k Laškům,  potraviny, při cestě do města nekupovala v Pramenu, ale u Beranů či u Kobliců. Na Tyršově náměstí nechodila do Večerky, nýbrž ke Kubelkům. Pro textil se stavila na Skalce u Korčáků  a občas něco potřebovala na Starém náměstí, v drogerii  u Kašťáků. Stejně obchody nazývalo i mnoho dalších třebovských rodáků. Nikdy nechodila do obuvi, ale k Baťovi a cestou se zastavila vedle u Suků. Babička, která pamatovala filiálku železničního konzumu na Farářství, třicet let, kdy chodila nakupovat do obou prodejen na Novém náměstí, šla vždy „do konzumu“, nikdy do samky. Masně v Brázdově zase parničtí navždy říkali u Štyrských. Pro maso se chodilo  na Zámostí ke Skálům,  pro dámské prádlo  do domu vedle staré radnice, výhradně k Pišlům.
V době meziválečné měli také někteří zdejší obchodníci na fasádách svých domů plasticky provedený nápis, označující název domu a obchodu.  Např. ve štítě domu čp. 53 Na Splavě bývalo uvedeno „U Beranů“, sídlila zde krejčovská živnost. Textilní obchod v domě čp. 46 na Starém náměstí měl pod římsou nápis „U Poldaufů“.  Některé prodejny, zejména drogerie a lékárny, mívaly v minulosti exotické názvy. Lékárna Ph. Mr. Augustina Veselého na Starém náměstí se jmenovala „ U bílého orla“,  Kapounova drogerie v Hýblově ulici mívala název „Vesmír“ a Kašťákova drogerie na Starém náměstí se nazývala „U zlatého lva“.
Po roce  1948, kdy byly soukromé obchody zestátněny, aby nic nepřipomínalo staré časy, muselo dojít i ke změnám jejich  názvů. A tak se na firemních štítech objevily skutečné skvosty. A mnoho z nich opět zlidovělo a lidé je používali i poté, co byly zase obchody přejmenovány. Tak řeznictví provozoval n. p. Masna, prodejny potravin n. p. Pramen, zlatnictví s hodinářství se jmenovalo Chronor,  prodejna nábytku Nový byt, papírnictví se nazývalo Narpa, knihkupectví Kniha, ze železářství byl Kovomat. Textilní prodejny byly provozovány pod označením Tep, drogerie se změnila na Chemodrogu. Prodejna obuvi se nazývala Jas, elektrotechnické závody se nazývaly Elektra. A krejčí bývali sdruženi v družstvu Vkus.
V socialistických obchodech, ať se již  jmenovaly jakkoliv, bývali  jejich  vedoucí  zaměstnáni po řadu desetiletí, mnohdy až do odchodu na  odpočinek. Každý z nich měl hodně známých zákazníků a mezi nimi byl velmi oblíben. A tak místní chodili pro maso k Habrmanovi, Lukesovi či Klikarovi, pro zeleninu se chodilo k Matouškům či Novotným, pro potraviny např. ke Kapounovi, Simonovi, Drtilovi  či  Ďoubalovi,  později k Jarce Dlouhé, parničtí zase chodili k Bohoušovi Páclovi.  Pro oděvy se docházelo  k Pekníkové, Maškové  a Koníčkové, pro chleba k paní Vlčkové, pro vejce „křapky“ zase ke Kocmanovi nebo k Lubošovi, do Elektry ke Gregarovi a do papírnictví jsme chodili k Růženě.  Pro obložené chlebíčky se zavítalo do „Mlíčáku“, místo do Mléčných lahůdek, ale většina z nás tam pro ně chodila k Aleně.  Samostatnou kapitolou bývala návštěva prodejny cukrovinek na Starém náměstí, v  čp. 46, stále  nazývané podle někdejšího pojmenování „Orion“. A zdejší vedoucí,  slečna  Božena Zajícová, moje tehdejší sousedka, byla prostě „Orionka“. V Janderově domě čp. 333 v Hýblově ulici  bývala sběrna oprav deštníků a zakázek na šití prošívaných dek. Pracovala zde další moje sousedka, slečna Marie Čebišová, známá pod přezdívkou „Slečna Deka“. Do drogerie se chodilo k paní Kubové, Sotonové či Simonové. Do železářství zase k Duškovi. S televizemi se zavítalo do opravny k panu Tošovskému. Tato mnohdy „domácí“ pojmenování zdejších obchodů svědčí o jejich dlouholeté oblíbenosti   a  velké popularitě. Dnes, v době existence velkých nákupních center, tato tradice pomalu mizí z našeho života!

Martin Šebela