Farmaceut Tomáš Brettler hraje na klarinet a saxofon ve dvou orchestrech
Vedoucí Lékárny AGEL Česká Třebová PharmDr. Tomáš Brettler vystudoval Farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové, obor klinická farmacie. Po promoci v roce 2005 nastoupil do lékárny U Nádraží, která od roku 2008 součástí Skupiny AGEL. V roce 2007 obhájil rigorózní práci a získal titul PharmDr. Od roku 2013 je vedoucím Lékárny AGEL Česká Třebová.
Nejprve k vaší práci – proč jste se rozhodl pracovat ve zdravotnictví?
Maminka pracovala v lékárně, takže jsem tam strávil před studii farmacie hodně času. Celý život jsem měl nutkání pomáhat lidem a práce v lékárně byla příhodná forma, jak to realizovat. Navíc mě ve škole bavila matematika, chemie, fyzika, biologie.

Je vaše lékárna v České Třebové něčím výjimečná? Čím se můžete pochlubit?
Naše lékárna byla dlouhou dobu součástí Českých drah, čímž se řadila mezi tři železniční lékárny v republice – Plzeň, Olomouc a Česká Třebová. V současné době patříme pod síť lékáren AGEL. V lékárně je nás šest zaměstnanců. Kromě mne jeden kolega a čtyři kolegyně. Snažíme se o individuální péči k zákazníkům, aby odcházeli s dostatečným množstvím informací k lékům a dalším prodávaným produktům.

Co se vám na práci líbí?
Pestrost. Když pracujete s lidmi, tak je to hodně pestrá práce. Nejpěknější na tom je, když přijde pacient a poděkuje s tím, že jsme mu pomohli.
Teď pojďme k vašemu koníčku. Kdo vás k muzice přivedl, kdy a na co jste začal hrát?
K muzice mne přivedli rodiče, kteří se mne v mých sedmi letech zeptali, zda chci chodit do hudební školy. Původně jsem se chtěl učit hrát na kytaru, ale uchvátila mne hra na klarinet pana učitele Zdeňka Černého, takže jsem začal s tímto hudebním nástrojem. O několik let později jsem se začal věnovat i saxofonu.
Hrál na nějaký hudební nástroj někdo z vašich předků?
Maminka v dětství hrála na housle.
Vzpomenete si, jaký byl váš vůbec první koncert před publikem?
V kolika letech přesně, to si nepamatuji. V rámci hudební školy jsme měli hodně koncertů a besídek. Když jsem se naučil nějakou píseň, tak jsem s ní objížděl besídky a přiznám se, bylo to o nervy, vystupovat před publikem.
Musel vás v dětství někdo do hry na klarinet a saxofon nutit?
Ve čtrnácti, patnácti letech jsem měl menší krizi, kdy jsem chtěl s hraním skončit. Pan učitel Černý mne přesvědčoval, že skončit s hraním by byla škoda. Máma mne také stále nutila hrát (smích). Měl jsem od mámy denní rozpis s cvičením, který jsem musel plnit. Nebylo to úplně hezké, ale víceméně mne to u hraní udrželo. A dnes jsem za to rád.
Kde u vás vznikla láska k hudbě?
Zlom byl myslím v patnácti letech, kdy mne pan učitel Černý dal do mládežnického dechového orchestru, který byl při lidové škole úmění v Ústí nad Orlicí. Tam jsem pochopil, co hudba je, když hrajete v nějakém tělese. To byl ten zlom, kdy jsem si říkal: „To mě baví, to bych chtěl dělat.“ Měli jsme dobrou partu, jezdili jsme hodně vystupovat. Tehdy jsem nevěděl, zda hudba bude moje práce, ale nakonec ji mám jako koníček.
Máte nějaké muzikantské vzory?
Vzorů mám hodně, ale většinou v rámci mého muzikantského okolí, ne ty mediálně známé. V každém orchestru jsou muzikanti lepší i horší. Vždy se snažím si od těch nejlepších z nich něco vzít.
Prozradíte vaši nejoblíbenější skladbu, kterou jste osobně hrál?
Hodně rád mám skladbu od Luise Armstronga What A Wonderful World.
Od roku 1994 jste vystupoval s různými orchestry – například Velký dechový orchestr města Ústí nad Orlicí nebo dechová hudba Dolní Dobrouč. V jakém orchestru vystupujete nyní?
Nyní vystupuji ve dvou – Malý taneční orchestr a Velký swingový orchestr – oba z České Třebové.
Jaký je repertoár orchestrů, se kterými nyní vystupujete?
Ve swingovém orchestru samozřejmě swing, dále pak rockové a taneční skladby, ale zabrousíme i k dechové hudbě. V tanečním orchestru se zaměřujeme na taneční rytmus včetně dechovek, polek, valčíků, waltzů, někdy popové či rockové skladby. To co je pěkné, tak si rádi zahrajeme.
Kde všude jste se s hudbou dostal?
Byli jsme v téměř všech evropských zemích – například Švýcarsko, Švédsko, Německo, Polsko, Itálie, Francie, Slovensko a řada dalších.
Zúčastňujete se festivalů? Jakých a kde?
Festivaly kvůli covidu dlouho nebyly. Pravidelně jsme jezdili na německý festival do města Thum, dále do Polska na festivaly dechových hudeb v Olawě, do Lanškrouna na Pravečkův Lanškroun nebo na festival Kmochův Kolín.

Doprovázeli jste nějaké známé zpěváky?
Hodně známých zpěváků jsme doprovázeli s Velkým swingovým orchestrem – například zpěvačky Dashu, Annu Slováčkovou nebo houslistu Jaroslava Svěceného.
Kolik hodin týdně zkoušíte?
Je to variabilní podle toho, zda se blíží nějaké vystoupení. Většinou tři až pět hodin týdně. Více času nemohu kvůli práci a starosti o rodinu.
Máte při vystupování trému?
Jsem trémista. Ale je rozdíl, když hrajete v pětadvacetičlenném orchestru, nebo před tím orchestrem hrajete sólo. Když to sólo nemám, tak jsem v pohodě. Když sólo mám, tak mám trému pořád.
Máte nějaký – v hudbě – nesplněný sen?
Asi ne. Hrál jsem na plesech, zábavách, koncertech, ve větších nebo menších sálech. Za ty roky jsem hrál pro hodně lidí. Hudbu beru jako koníček a jsem rád, že si mohu zahrát s dobrými muzikanty. Vyšší cíle nemám.
Vy sám nebo se ženou si zajdete na nějaký koncert?
Velice rád. Mám rád hudební koncerty a nevybírám, zda je to dechovka, rock, komorní hudba nebo filharmonie. Když je dobrá muzika a dobře zahraná, tak na takový koncert jdu rád.
Co v soukromí posloucháte za hudbu? Jaké hudbě dáváte přednost?
Je to jako s koncetry, rád si poslechnu téměř vše. Ale nejraději rock, folk či pop.
Neuvažujete do budoucna, že byste se věnoval hudbě profesionálně?
To určitě ne. O tyto ideály jsem v minulosti přišel. Pan učitel hudby se mne ptal, zda nechci jít na konzervatoř, ale dal jsem přednost zdravotnictví. A v lékárně dožiji (smích) – hudba bude vždy můj koníček.
Práce vedoucího lékárníka, koncerty, příprava a k tomu vést osobní život není nic jednoduchého. Máte ještě nějakého koníčka?
Mám spoustu koníčků. Kromě hudby se nejvíce věnuji turistice a cykloturistice, a lyžování – jak sjezdovému, tak běžkám.
A co rodina? Zbývá na ni nějaký čas?
Právě turistiku, cykloturistiku a lyžování absolvuji nejčastěji s rodinou. Se ženou máme tři syny ve věku 12, 16 a 19 let. Společně se také staráme o psa. Na rodinu si vždy čas udělám.