ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM 

NA  SRPEN  2022

110 let od narození Ing. Jaromíra BARTÁKA (24.8. 1912 – 13.3. 2015)

Narodil se v Nymburku v rodině holiče a vlásenkáře Jindřicha Bartáka a jeho manželky Anny. Měl ještě mladší sestru Marii. V místě rodiště vystudoval reálku a v Praze stavební fakultu ČVUT. Do České Třebové přišel v červnu roku 1950. Jako pracovník Železniční stavební správy byl pověřen vedením právě rekonstruovaného úseku hlavní trati Česká Třebová – Dlouhá Třebová. Stavbu prováděl podnik Baraba. Další zaměstnání nalezl u tehdejšího Státního ústavu dopravního projektování (SUDOP) a v Praze u podniku Metrostav, kde působil ve funkci hlavního projektanta trasy C z Kačerova do Jižního Města. Z tohoto pracoviště odešel do důchodu. Jeho celoživotní partnerkou a manželkou byla MUDr. Eliška Bartáková, rozená Záleská, dcera známé parnické porodní asistentky Cecílie Záleské. Paní Eliška byla v našem městě první dětskou lékařkou.

Ve volném čase velice rád fotografoval. Zdokumentoval např. květnové události roku 1945 v Praze a Nymburce, nebo s panem Sixtou zhotovil dnes velice vzácné fotografie z provedení Zedínkovy opery Obrázky z Hor. Objektivem svého aparátu také zachytil celou řadu známých tváří našeho města. Jeho zálibou se také stalo pátrání po dostupných dokumentech ze života Ing. Otakara Runy, jednoho z prvních Třebováků popravených nacisty. Zasloužil se také o odhalení Runovy pamětní desky na jeho rodném domě U Zajíčků čp. 20 na Starém náměstí. V posledních letech života se Ing. Barták dostal do domova důchodců U fontány v Přelouči. Zemřel v pardubické nemocnici.

130 let od narození Josefa GZÍLA mladšího

(20.8. 1892 – 15.2. 1965), obchodníka, sběratele a mecenáše výtvarného umění

Podle matriky se narodil v České Třebové v domě čp. 14. Do tzv. Gzílova domu čp. 11 se rodina přestěhovala v roce 1895. Jeho otec Josef Gzíl starší byl majitelem obchodu s jižním ovocem, zeleninou a drůbeží. Josef Gzíl mladší se po 1. světové válce začal věnovat rozvoji obchodu s ovocem a zeleninou, který převzal po svém otci. Spolu s manželem své sestry Václavem Krásou založili známou firmu „Gzíl a Krása“. V České Třebové se také oženil. Jeho manželkou se stala slečna Milada Fialová, dcera mlynáře Víta Fialy z Podbranského mlýna čp. 83 v Podbranské ulici. V období 2. světové války se manželé Gzílovi starali o chlapce Františka Pácla, jehož rodiče byli vězněni v koncentračním táboře. Po válce jej vrátili zpět matce. Josef Gzíl mladší byl velkým milovníkem a sběratelem obrazů, kreseb a grafických listů. Za svůj život nashromáždil desítky velice cenných obrazů (Nechleba, Nejedlý, Mařák, Chittussi, Mánesové, Purkyně, Pinkas, Kaván, Havránek, Švabinský …). Zásluhou paní Gzílové se dnes tato sbírka nachází v majetku Městského muzea v České Třebové. Ta také odkázala městu svůj podíl na domě čp. 11.

90 let od úmrtí Antonína KLEINPETRA (19.11. 1869 – 20.8. 1932), operního pěvce a učitele hudby

Narodil se v rodině pekařského mistra a váženého českotřebovského měšťana. Jeho rodná chalupa stávala ve spodní části dnešní Hýblovy ulice. Měl být také pekařem, učil se dokonce u otce v pekárně, ale zvítězila hudba. Hudební základy získal u tehdejšího řídícího učitele a ředitele kůru Mikuláše Matyáše. Přitom zpíval na pohřbech a v kostele. Dalšího školení se mu dostalo v klášteře augustiniánském v Brně u kněze a skladatele Pavla Křížkovského. Zde vyspěl v koncertního pěvce – barytonistu. Vystupoval v Pištěkově divadle a ve sboru Národního divadla v Praze. Po několika letech se dostal na naši druhou největší scénu, do Národního divadla v Brně. Zde již ale působil jako prvotřídní sólista. Zájem o něho projevila i vídeňská opera. Dal však přednost rodnému městu a svým přátelům. V České Třebové vychoval k hudbě celou řadu žáků. Byli mezi nimi také pozdější hudební skladatel Bohuslav Leopold a všestranně nadaný Karel Plicka. V roli zpěváka a muzikanta nemohl chybět na žádném koncertě, akademii a církevním obřadu ve městě. Když zemřel, pochován byl za velké účasti jeho ctitelů, přátel, žáků a hudebních kolegů na českotřebovském hřbitově.

Dvojí letošní výročí Františka LUKAVSKÉHO mladšího

(24.10. 1902 – 5.8. 1982), knihkupce, nakladatele, aktivního člena Sokola a KČT

Narodil se v České Třebové. Jeho otec František Lukavský starší byl majitelem známého papírnického, knihkupeckého a knihařského závodu. Ten byl původně v domě čp. 76 (na jeho místě je dnes hotel Bravo). V pozdějších letech přesídlil do vlastního domu čp. 51 (dnes knihkupectví Paseka). František Lukavský mladší vystudoval c.k. státní reálku v místě rodiště a následně obchodní akademii v Chrudimi. Potom se vyučil u otce knihařem. V otcově firmě pracoval nejprve jako knihařský dělník, později jako prodavač. V České Třebové se také oženil. Jeho manželkou se stala slečna Libuše Kapounová, dcera mlynáře z Kapounova mlýna v Podbranské ulici čp. 89. Od 1. ledna 1941 převzal otcův závod, který značně rozšířil a zmodernizoval. Byl činný v Sokole, v KČT, vydával turistický časopis Hore zdar a vášnivě fotografoval. Zabýval se také nakladatelskou činností. Jeho zásluhou byla vydána řada odborných a příležitostných publikací beletristických děl. V roce 1946 vydalo knihkupectví Lukařských obsáhlou publikaci Zapadlí osvícenci z pera MUDr. Františka Laška, českotřebovského rodáka. Byl to jeden z posledních vydavatelských počinů Františka Lukavského mladšího. V roce 1949 byla jeho firma znárodněna. V srpnu uplyne 35 let od úmrtí a v měsíci říjnu si připomeneme jeho 115. výročí narození.

25 let od úmrtí Františka MRKVIČKY (17.2. 1904 – 5.8. 1997), pracovníka v bankovnictví a aktivního člena Sokola

Byl Třebovákem tělem i duší, přestože z našeho města nepocházel. Narodil se v Holicích. Po studiu na obchodní akademii v Chrudimi přišel v roce 1922 do České Třebové, aby zde pracoval v městské spořitelně. V tomto peněžním ústavu působil i po ukončení základní vojenské služby. Spořitelna se mezitím přestěhovala z dívčí školy na náměstí do nové budovy v Hýblově ulici. Postupně zde prošel řadou funkcí, počínaje praktikantem a konče prokuristou. Po druhé světové válce byl jmenován správcem německé spořitelny v Lanškrouně. Za rok a půl se opět vrátil do českotřebovské městské spořitelny, kde pracoval nejprve ve funkci zástupce ředitele a později ředitele. Když došlo ke sloučení spořitelen a vytvoření okresní spořitelny, přeložili jej na podřadné místo do Ústí nad Orlicí. S násilnou likvidací zdejšího ústavu a jeho přeměnou na pouhou pobočku se nikdy nesmířil. Tato událost byla pravděpodobně příčinou malé mozkové příhody a jeho předčasného penzionování. Od mládí cvičil v Sokole, v zimě rád lyžoval. Do posledních chvil svého života se zajímal o dění v obrozeném Sokole i ve městě samotném.

55 let od úmrtí Ely ŠVABINSKÉ (19.11. 1878 – 10.8. 1967),

první manželky a modelky akademického malíře Maxe Švabinského

Narodila se jako druhé dítě manželům Rudolfu a Josefě Vejrychových. Otec pracoval na dráze a za zaměstnáním se s rodinou několikrát stěhoval. Proto se v Kolíně nad Labem narodil syn Karel a v Podmoklech nad Labem dcera Ela a syn Rudolf. Nakonec se rodina usadila v Praze. Osudovým okamžikem pro šestnáctiletou Elu bylo setkání s třiadvacetiletým studentem pražské malířské akademie Maxem Švabinským. Poprvé se setkali na Národopisné výstavě v Praze v roce 1895. A byla z toho láska na první pohled, která vyvrcholila 2. června 1900 sňatkem v Litomyšli. Svatební hostina se uskutečnila v nedalekém Kozlově. V této tehdy neznámé vísce mezi Českou Třebovou a Litomyšlí měli rodiče Ely pro svůj oddech chaloupku. Ela se stala na dlouhou dobu jedním z nejoblíbenějších modelů Maxe Švabinského. Kreslil ji a maloval několikrát do roka. Byla portrétována nejen v atmosféře obývacího pokoje, ale i v plenéru. Jednou zabírala kresba celou její postavu, jindy jen tvář. První její portrét vznikl v pražském bytě Vejrychových v Husově ulici před velikonocemi roku 1896. Naposled byla zobrazena na olejovém obraze Ateliér v roce 1914. Vesničku Kozlov si Eliška oblíbila po celý život. Přátelům říkala, že do Kozlova jezdí pro vzpomínky, kozlovskou přírodu, báječný klid a krásné západy slunce. V létě 1967 sem přijela naposledy. Zemřela v Praze, poslední rozloučení s Elou se konalo v pražském krematoriu v Motole. Se zesnulou se rozloučil mimo jiných doc. Dr. Ludvík Páleniček, jménem delegace města České Třebové promluvila Jaroslava Vařečková. Místem posledního odpočinku Ely Švabinské je prostý hřbitůvek v kozlovském Dolíku. 

                                                                                                                                                       Jan Skalický