|
|
|
|
1. Jste již několikáté Heroldovo kvarteto. Co víte o svých předchůdcích? J. V. Věděli jsme o dvou souborech stejného jména. Prvním bylo kvarteto, v němž sám Jiří Herold hrál první housle (soubor fungoval ještě předtím, než Herold v roce 1906 přijal místo violisty v Českém kvartetu). Druhým bylo kvarteto, které založil jeden náš pražský kolega (rakovnický rodák; to mají s Heroldem společné), ale tento soubor se následně přejmenoval. O existenci Heroldova kvarteta ve 40. letech 20. století jsme se dozvěděli až díky přípravám našeho koncertu pro KPH Česká Třebová. 2. Letos slavíte čtvrtstoletí společného účinkování. Jak vzpomínáte na společné začátky? J. V. V začátcích jsme především – stejně jako každé jiné poctivé kvarteto – strašně moc zkoušeli. V běžném koncertním „provozu“ si muzikanti obvykle dají pár zkoušek před koncertem (a zcela to stačí), ale na začátku se kvarteto musí sehrát, tj. muzikanti si na sebe musí zvyknout, naučit se jeden druhého přečíst, předvídat, a to jak v souhře a intonaci, tak v muzikantském projevu. A to stojí obrovskou spoustu času. Prvních pár let jsme zkoušeli prakticky denně. Vedlejším efektem této práce bylo, že se z nás stali dobří přátelé a po čase prakticky rodina (ne nadarmo se o kvartetech říkávalo, že je to manželství o čtyřech chlapech). 3. Od prvopočátků hrajete ve stejném složení. Neměli jste někdy ponorkovou nemoc? J. V. Je to asi neuvěřitelné, ale – neměli. V těchto dnech slavíme 25 let od založení kvarteta a za celou tu dobu bychom konflikty spočítali na prstech jedné ruky. Pro dokreslení popíšu asi největší svár, který pamatuji: během zájezdu do Austrálie jsem našeho violistu Karla nařkl z toho, že fixluje při hraní Člověče, nezlob se (měl jsem pocit, že mu nějak moc často padá šestka). Předesílám, že jsme hráli jen tak, bez jakýchkoli sázek! Urazili jsme se tehdy oba a nemluvili spolu celých 18 hodin, dokud jsme to druhý den nespláchli pivem v jedné hospůdce v centru Sydney. (Přiznám, že u jednoho piva nezůstalo.) 4. Jak důležité je mít v začátcích někoho, kdo poradí a nasměruje snažení souboru tím správným směrem, jak to pro Heroldovo kvarteto učinil prof. Břetislav Novotný, primárius Kvarteta hl. m. Prahy? J. V. Na prof. Břetislava Novotného vzpomínáme nesmírně rádi a s velkým vděkem. V prvních letech nám pomohl postavit kmenový repertoár, ale při tom nám jakoby mimochodem otevřel oči v mnoha interpretačních věcech: od těch nejušlechtilejších uměleckých detailů až ke zcela základním věcem, např. jak v intonaci pracovat s půltóny a celými tóny. Vzpomínky na jeho muzikantskou a pedagogickou genialitu si neseme dál. Pro směřování souboru je taková osobnost klíčová; přáli bychom všem mladým začínajícím kolegům, aby v tomto měli takové štěstí jako my. 5. V září 2002 napsala Eva Vítová v časopisu Harmonie, že na mezinárodní soutěži v Kanadě získalo Heroldovo kvarteto hlubokou zkušenost, a to proto, že neobdrželo žádnou z hlavních cen. Byl to skutečně milník na cestě stát se uznávaným souborem? J. V. Uvědomili jsme si tehdy, že asi nehrajeme tak světoborně, jak si myslíme. Po návratu ze soutěže jsme si pořídili MiniDisc (říkali jsme mu odborně sofistikovaným termínem „nahrávátko“) a dalších několik let jsme si různé pasáže ze zkoušek natáčeli – a také hned pouštěli a analyzovali. Člověk s překvapením zjistil, že pocit, který ze svého výkonu má, může být reálnému znění celkem vzdálený. S tímto technologickým pomocníkem jsme postupně docílili toho, že jsme různé drobné chyby dokázali odhalit přímo, tj. i bez nahrávání: člověk si prostě vytříbil ucho. A to bylo velice důležité, neboť jen ve chvíli, kdy dokážete chybu identifikovat, ji můžete opravit. Myslím, že co do technické kvality našeho hraní jsme největší kus práce udělali právě v těchto letech. A ještě perlička: cenu jsme tehdy v kanadském Banffu nedostali žádnou, ale zalíbili jsme se tam promotérovi z Honolulu, který nás o rok později pozval na Havajské ostrovy. To byla kromobyčejně příjemná zkušenost. Takže na Banff nakonec vzpomínáme určitě v dobrém. |
6. Jakou hudbu rádi hrajete? J. V. Ze všeho nejraději hrajeme Dvořáka. Jeho hudba je nevyčerpatelnou studnicí nápadů, skladatelské erudice a hluboké lidské zkušenosti. Nesmím určitě zapomenout na Haydna a Mozarta: v průzračné hudbě klasicismu si kvarteto může snad nejvíc vychutnat ten pocit, že to „sedí“ – funguje v souhře a vzájemném muzikantském pochopení. Dále na klenoty české hudby Smetanu a Janáčka: jde samozřejmě o dva velice rozdílné skladatele, ale jejich hudba sdílí maximální expresivitu, což je našemu kvartetu velice blízké. Ohromně nás baví hrát impresionisty: skladby Ravela a Debussyho patří k tomu nejzajímavějšímu a nejbarevnějšímu, co kdy pro kvarteto vzniklo. A Schuberta – jeho Smrt a dívka je jednou z těch nejvíc „našich“ skladeb. A mohl bych pokračovat dál a dál. Jediné, čemu jsme za ty roky nepřišli na chuť, je soudobá tvorba. Obecně zastáváme v kvartetu názor, že hudba má být srozumitelná a krásná – a obojího se skladbám současných autorů často žalostně nedostává (samozřejmě čest výjimkám!). Když se k tomu přidá ještě nedostatek základního řemesla, např. psaní proti přirozenosti nástrojů bez jakéhokoli efektu (jednoduše řečeno: je to hrozně těžké a nic z toho neleze), a když tento nedostatek navíc pramení z nedostatku autorovy pokory, je na mrzení zaděláno. Na hudbě je ale dobré, že si každý může sám najít, k čemu inklinuje – a u toho potom zůstat. My to tak udělali.
7. Všiml jsem si, že občas účinkujete s dalšími uznávanými umělci (J. Suk, I. Kahánek, M. Kaňka, L. Peterková…). Na kterou spolupráci nejraději vzpomínáte? J. V. Na spolupráci s vynikajícími muzikanty máme jako kvarteto štěstí; každé takové setkání je v pravém slova smyslu obohacením, ideálně pro obě strany. Nejvíc vzpomínáme na Mistra Josefa Suka. Všichni tři mí kolegové hráli v Sukově komorním orchestru, takže Josefa Suka dobře znali a on je taky; snad proto nám roky držel palce, čas od času přišel na některý z našich koncertů a podpořil nás milým slovem. Po nějakých letech nás přizval k Dvořákově Kvintetu op. 97 (stejně jako Kvartet op. 96 bývá zván „Americký“). Coby přímý potomek hovořil o Dvořákovi jako o pradědečkovi a navíc koncert odehrál na violu, na niž Dvořák sám hrával v Prozatímním divadle (tj. pod taktovkou Smetany!). To samo o sobě bylo velice inspirující; ale nebylo to nic proti síle jeho osobnosti, jak z muzikantského, tak z lidského pohledu. Koncert s ním považujeme všichni za jeden z těch nejvíc památných, které jsme jako kvarteto kdy odehráli.
8. Chtěli byste něco vzkázat českotřebovskému publiku? J. V. Že moc děkujeme za milé pozvání do České Třebové! Doufáme, že „reprízu“ zahajovacího koncertu z listopadu 1943 odehrajeme se ctí a k všestranné spokojenosti. Děkuji za rozhovor. Jaroslav Plocek
Na koncertu zazní skladby Americký kvartet Antonína Dvořáka, Meditace na svatováclavský chorál Josefa Suka a kvartet Z mého života Bedřicha Smetany, tedy kompozice, které Heroldovo kvarteto provedlo v České Třebové před 80 lety, v roce 1943. Jen interpreti se již samozřejmě vystřídali. Současné kvarteto často vystupuje v zahraničí, zejména ve Španělsku, v Anglii či Řecku, v roce 2005 zahrálo na světové výstavě EXPO v Aichi (Japonsko). Je držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu. |
|
Jubilejní koncert k 80. výročí založení Českotřebovských hudebních čtvrtkůse uskuteční ve čtvrtek 9. listopadu 2023 od 19:00 hodin v českotřebovské Malé scéně. |
|
