|
Fotografie
Martin Šebela, Evžen Šimek a neznámí autoři....
Stáli u
zrodu Jabkancové pouti
Jednou z událostí, typických právě pro naše město, je „slavná“ Jabkancová pouť, na jejímž pořádání se vedle místních divadelníků
převážnou měrou podílí „Spolek od svaté Kateřiny“. Jeho spolková chalupa
se v den pořádání pouti přemění v improvizovanou pekárnu, v níž
přicházejí na svět nekonečné řady jabkanců, placek z brambor a tvarohu,
maštěných máslem a sypaných cukrem, které vzdor již chladnému počasí
přivádějí zástupy spoluobčanů na návrší ke kostelíčku. Chalupa se však
stává i šatnou a vůbec zázemím účinkujících.
O historii jabkancové pouti bylo již vícekrát pojednáno, proto jen ve
stručnosti připomeňme, že počátkem 60. let předešlého století se
navázalo na někdejší oslavy svátku patronky zdejší kaple, sv. Kateřiny,
během nichž sem podle vzpomínek pamětníků v období před II. světovou
válkou přicházela procesí poutníků z okolí. Jabkance se pekly již
tenkrát snad v každém ze zdejších st avení a po skončení mše svaté byly
rozdávány poutníkům.
V roce 1960 byla tradice obnovena pečením jabkanců v chalupě u Häuslerů
čp. 315. Následujícícho roku se již peklo i u Sýkorů v čp. 1187, u
Hamplů v čp. 356, u Baťů v čp. 291 a u Drábků v čp. 1073. Brambory se
vařily ve velkém kotli na Drábkově zahradě. Tak skromné byly začátky
oživené jabkancové pouti. Od roku 1961 se pouť uskutečnila téměř
v dnešní podobě s bohatým programem, v němž vystoupili např. Čenda
Hampl, Oldřich Bittl, Jarka Sedláčková, Jarmila Vařečková, Marie Skálová
a několik trampských osad (Haluzáci, Bílý obláček, Tramp-trio) a
hudebních skupin.
Připomeňme si dnes několik z průkopníků, kteří se o oživení tradice
poutí u rotundy sv. Kateřiny zasloužili a kteří již nejsou mezi námi.
Bez jejich zanícení a ochoty obětovat spoustu volného času dobré věci by
se pouti jen stěží konaly pravidelně až do dnešních dnů.
Prvním z nich je pan Čeněk Hampl (* 15. 12. 1910 † 1. 5. 1990)
z chalupy čp. 356 v ulici U Kostelíčka, někdejší předseda bývalého
občanského výboru č. 8b. Stal se doslova „otcem jabkancové“, neboť
pořádání programu bylo jeho nápadem. Sám si psal veškeré texty a
vymýšlel i jednotlivé scénky. Vyučil se truhlářem v Koníčkově
truhlářství na Skalce. Později, když nalezl zaměstnání u ČSD, postupně
jako dílenský, vrchní topič a strojmistr, byl již ve Třebové uznávaným
divadelním ochotníkem. Jeho nejznámější životní rolí se stala právě
postava „pana purkmistra“, proslavená z jabkancových poutí. Tuto figuru
si podle vyprávění pamětníků sám vytvořil, neboť svou milovanou čtvrť
okolo starého hřbitova obdařil názvem „svobodná obec“, která nezbytně
potřebuje vlastního purkmistra. Této postavě odpovídal i jeho důstojný
vzhled „měšťanosty“ a také hlas jako zvon, vycvičený mnoha rolemi
v místním stánku Thálie. Purkmistrovi výborně sekundoval nezbytný
policajt Franz, ztvárněný postupně čtyřmi účinkujícími, který „hlavě
obce“ formou hlášení „na vědomost dával“ všeliké novinky ze čtvrti i
z celého města. Postava purkmistra se stala inspirací pro Františka
Orlicha, autora polky „Já jsem neměl ty jabkance jíst“, zkráceně zvané
též „Jabkancová polka, v dřívějších letech o pouti pravidelně hrané a
zpívané. V jejím textu jsme slýchávali: „Nařídil však pan purkmistr,
který na tanec je mistr, kdo chce s námi dnes na pouti ty jabkance jíst,
musí místo polky, je to móda, kroutit tenhle twist“.
Prvním policajtem Franzem se stal pan Oldřich
Bittl (* 5. 8. 1905 † 6.
3. 1978), vyučený cukrář a někdejší majitel vlastního cukrářského závodu
v domě čp. 42 na Starém náměstí. Pocházel ze starého hereckého Bittlova
rodu a divadelním prknům zůstal věrný až do konce svého života, ať se
jednalo o dramatické role na scéně Národního domu, účinkování na
jabkacových poutích, Silvestrovských či podnikových oslavách, ztvárnění
Mikuláše při dětských besídkách ve zdejších sálech i mateřských školách
a řadu dalších vystoupení. Z mysli našich dříve narozených spoluobčanů
dosud nevymizely jeho velikonoční jízdy, kdy právě s Čendou Hamplem,
s nímž se znal již od raného mládí prožitého mj. v trampské osadě „Osaměláci“,
a s dalšími kamarády v selských krojích a ozdobené bryčce vyráželi za
koledou po třebovských sousedkách.
 Zahájení programu jabkacové pouti vedle scénky purkmistra s policajtem
tvořilo obvykle vystoupení dětí secvičené zdejší rodačkou paní Marií
Skálovou (* 29. 10. 1908 † 6. 8. 1989), dcerou povozníka Jana Skály. Ve
stodole rodné chlupy čp. 347 v ulici Na Kopečku pravidelně s dětmi
nacvičila Českou besedu či některé z lidových tanců a vystoupení jejího
dětského souboru tvořívalo nedílnou součást programu. Marie Skálová byla
od mládí činná v českotřebovské jednotě Sokola, kde zvláště vynikla ve
cvičení na nářadí a v lehké atletice. Jako členka reprezentačního
družstva Č. O. S., které v roce 1938 dosáhlo vítězství na Mezinárodním
tělocvičném závodě v rámci X. všesokolského sletu v Praze, jehož ženy se
staly mistryněmi světa, se osobně zúčastnila převzetí zlaté medaile
z rukou primátora hlavního města Prahy. V pozdějších letech se stala
také učitelkou rytmiky v hudebních školách v našem městě a v Lanškrouně,
vedoucí tanečního kroužku a jako cvičitelka se podílela na výchově řady
generací mladých sportovců. Tanečky, secvičené se „svými“ dětmi,
předváděla i na mnoha vystoupeních v okolních obcích. Kolik času a
trpělivosti vyžadoval nácvik s malými dětmi, samozřejmě bez nároku na
honorář, není snad nutno zdůrazňovat.
K trojici dnes již legendárních průkopníků jabkancové pouti je nutno
přiřadit i pana Huberta Vencla staršího (* 23. 10. 1904 † 4. 6. 1992),
zaměstnance železničních dílen. Nepodílel se přímo na programu, ovšem
bez jeho péče by účinkující jen stěží v pohodě přečkali mnohdy mrazivé
počasí, které v období konání pouti panovalo. Do roku 1989 se totiž
stavělo na plácku před Koukolovou chalupou čp. 253 pod rotundou svaté
Kateřiny dřevěné pódium s plátěnou kulisou v pozadí, na níž byla rukou
Karla Tomše provedena scenérie našeho města. Pódium se stavělo z trámů
a prken, uskladněných během roku na půdě Häuslerovy chalupy čp. 315.
V Koukolově chalupě mívali
v průběhu pouti všichni účinkující své zázemí, aby se alespoň vždy na
chvíli trochu zahřáli. Později, po demolici chlupy čp. 253, se na
uvolněném místě jako náhradní řešení stavěl vyřazený vojenský stan,
v němž ovšem jakékoli vytápění nepřipadalo v úvahu. A právě v něm nalezl
pan Vencl své uplatnění. Jeho drobná postava s typickou rádiovkou na
hlavě obcházela ochotníky, kteří čekali na své vystoupení či se na
chvíli z jeviště navrátili, aby jim poskytl něco pro zahřátí. Jeho
domácí kmínka, likér vyrobený z mladých výhonků borovice či sklenka
grogu umožňovaly hercům zůstat v dobré kondici až do konce programu.
Pan Hubert Vencl st. byl ve Třebové známý i jako náruživý motorista. I
ve vysokém věku pravidelně dojížděl na svoji chatu v sadě pod Studenou
hůrou na historickém motocyklu značky Sax. Připoměňme ještě, že
jabkancové pouti zůstali věrni i oba jeho synové, z nichž mladší,
nedávno zesnulý Hubert, zastával po léta roli osvědčeného zvukaře a
starší Jiří je známým hercem a recitátorem vlastních veršů.
Doufejme, že se tradice jabkancových poutí v našem městě udrží a že se
ještě dlouho budeme těšit na zdejší sladké speciality, bavit se při
vystoupení místních divadelníků a že si ještě mnohokrát společně
zazpíváme hymnu jabkancové - píseň „Kostelíček“. Vždyť právě tím
způsobíme těm, kteří se o zachování tradice, známé dnes již i mimo
hranice regionu, před lety zasloužili a dnes ji nepochybně sledují
z nebeských výšin, tu největší radost.
Martin Šebela
|