Prstýnkáři - aneb -

Příběh českotřebovských manželů Boudových

Zveřejněno na facebookovém profilu Válečná historie České Třebové - autor Vladimír Hampl ml.

Během druhé světové války působila v České Třebové odbojová skupina Domácí odboj, které se také říkalo „Prstýnkáři“. Ve skupině bylo zapojeno asi 100 osob, které se měli připravit po vojenském střetu s nacistickým Německem na převzetí moci v Protektorátu Čechy a Morava. Každý nový člen Domácího odboje dostal kovový prsten s vyraženým bleskem a symbolickou desetihaléřovou minci, za což musel zaplatit stanovenou finanční částku, která byla následně použita na podporu rodin, kde byl někdo vězněn. Členové Domácího odboje se na setkáních vzájemně prokazovali právě oním koupeným prstenem a mincí. Někdo by si mohl myslet, že tato zvyklost je málo profesionální a že by mohla přispět k odhalení skupiny. Nebyly to však prsteny ani mince, které během letních měsíců roku 1941 stály za prozrazením Domácího odboje nacistickým okupantům.

Byla to práce konfidenta gestapa Antonína Nerada, bohužel jednoho z prvních členů této odbojové organizace. Antonín Nerad byl štábním rotmistrem prvorepublikové československé armády. Hned od začátku války se zapojil do odboje. Brzy byl ale zatčen a obviněn z odbojové činnosti. Pražské gestapo jej propustilo výměnou za to, že se stal jejich konfidentem. Z odbojové organizace Domácí odboj se tak stala volavčí síť. Jako důkaz lidského hyenismu lze uvést, že Antonín Nerad později také pracoval jako pomocník pankráckého kata Aloise Weisse při popravách. Po válce byl zatčen a Mimořádným lidovým soudem v Praze odsouzen k trestu smrti. Dne 25. dubna 1947 byl popraven v pankrácké věznici. Na svědomí měl životy několika desítek, až stovek českých vlastenců.

Mezi členy této odbojové skupiny také patřili českotřebovští manželé Pavel a Růžena Boudovi, kteří žili na faře Československé církve husitské v Mlýnské ulici čp. 900, kde Pavel Bouda působil jako farář. K napojení manželů Boudových do této odbojové organizace došlo někdy v červnu roku 1941, kdy je na doporučení biskupa Jana Amose Tabacha z kostela Československé církve v Kolíně, navštívil s pověřovacím dopisem Josef Adrian, jeden z vedoucích této organizace. Při této návštěvě byli informováni o činnosti jejich   organizace a o jejich možnosti se do ní zapojit. Jako ukázky jejich činnosti přivezl ilegální letáky Viktoria a časopis V boj. Během dalších návštěv vozil nové letáky a získával informace o dění ve městě. Dovezený ilegální materiál Pavel Bouda rozšiřoval mezi další lidi. Během jedné ze schůzek si manželé Boudovi zakoupili kovový prsten s vyraženým bleskem a symbolickou desetihaléřovou minci, čímž přijali členství v této organizaci. Josef Adrian jim také doporučil, aby poslouchali ilegální vysílání z Londýna a několikrát týdně ve 21:00 hod. vysílání jejich krátkovlnné vysílačky Nazdar, vysílající z Anglie. Některé vysílané zprávy účelově působily dojmem, že se vysílá z různých míst někde v Protektorátě. Pro její vysílání bylo potřeba dodávat velké množství čerstvých zpráv, které různými kanály dodávali členové odbojových skupin. Vysílání bylo důležité v tom, že směrovalo odbojovou činnost podle okamžité situace a odbojové skupiny povzbuzovalo v další činnosti. Proto se Josef Adrian ptal, zda by mohli pomoci s dodáváním zpráv pro toto vysílání. Pavel Bouda mu doporučil profesora na gymnáziu Oldřicha Marka, vedoucího PVVZ v České Třebové, který tyto informace v té době měl, nebo je mohl získat. Tak se dostávaly informace z českotřebovského odboje do vysílání z Anglie. Vše ale skončilo již v srpnu 1941 zatčením Josefa Adriana. Pavel Bouda byl zatčen 14. října 1941 v České Třebové. Jeho manželka Růžena Boudová byla zatčena až 4. prosince 1941. Manželé byli vyslýcháni odděleně, posléze byli vzájemně konfrontováni. Dne 28. června 1943 byli převezeni do Litoměřic, kde od 7. do 8. dubna 1943 probíhal soud. Oba byli podle soudního spisu „Moravec a 81 ostatních“ obviněni z nepřátelské činnosti vůči Velkoněmecké říši, z nedovoleného poslouchání zahraničního vysílání a předávání získaných informací dalším lidem za pomoci ilegálního tisku. Pavel Bouda byl odsouzen na pět let a šest měsíců káznice a šest měsíců ztráty občanských práv. Růžena Boudová na dva roky a osm měsíců a tři roky ztráty občanských práv.

Faráři Pavlu Boudovi se podařilo přežít pobyt v káznicích. Domů se vrátil s podlomeným zdravím a nakažen tuberkulózou. Dále již nebyl schopen vykonávat povolání duchovního a dostal invalidní důchod. Zemřel 11. ledna 1977 ve věku 81 let. Jeho manželka Růžena neměla takové štěstí. V pracovním táboře pro ženy v Ravensbrücku onemocněla, dostala do nohy tzv. růži a vysoké horečky, takže nemohla chodit pracovat. Když ostatní ženy přišly jednoho dne z práce, našly její lůžko prázdné. Růžena Boudová zemřela 18. února 1945 ve věku 41 let. Vedení tábora se koncem války velice obávalo šířících se infekčních nemocí. Proto u nemocných probíhala neustále selekce, a když lékař zjistil příznaky nakažlivé nemoci, nebo vysoké horečky, které tyto nemoci doprovázely, dostal nemocný smrtící injekci.

Vladimír Hampl ml.

Prstýnkáři byl neoficiální název příslušníků odbojové skupiny Všeobecné národní hnutí (někdy též nazývané Národní odboj či Domácí odboj za protektorátu. Jejich poznávacím znamením byl prstýnek s vyraženou hvězdou.Ilegální skupina vznikla z členů Svazu rotmistrů a poddůstojníků poté, co byla nacisty tato organizace rozpuštěna. V čele prstýnkářů stáli rotmistr Antonín Svatoš. a František Rožánek.  Prstýnkáři pomáhali ukrývat osoby hledané gestapem, vydávali letáky, distribuovali ilegální časopisy, organizovali sabotážní akce malého rozsahu. Dále shromažďovali také zbraně a rovněž soustřeďovali finanční prostředky na podporu rodin a příbuzných zatčených nebo jinak perzekvovaných spoluobčanů. (Wkikipedie)