Vzhledem k tomu, že zákon o politických stranách neumožnil podnikatelskou činnost, bylo v roce 1991 založeno družstvo Budoucnost, které navazovalo (údajně) na tradice Spolku dělnických družstev. Toto družstvo provozovalo kino a hradilo veškeré náklady spojené s provozem staré i nové budovy Dělnického domu. V provozu kina docházelo k vysokým nákladům, byla malá návštěvnost a obtížné vytápění sálu). Družstvo bylo prý jako jedné v tehdejším Východočeském kraji bez dotací. Mělo i snahu získat ve městě do nájmu další objekty, kde by provozovalo komerční činnost. Konkrétně šlo o domy čp. 5 a 6 v Klácelově ulici, ke kterým měly spolky blízké ČSSD dříve nějaký vztah. Ve výběrovém řízení, ale družstvo neuspělo.

To měly být důvody, proč nakonec družstvo Budoucnost požádalo o vyklizení prostor užívaných základní uměleckou školou, ve smlouvě s městem byla tříměsíční výpověď obsažena. Přestože vlastnictví Dělnického domu mělo velké právní závady, tak se noví "vlastníci" nestyděli se vyhodit školu s jejími žáky na ulici, přestože zde sídlila od šedesátých let. V dubnu 1992 pak proběhla schůzka mezi zástupci Města a ČSSD. Město se na schůzku dobře připravilo. Na jednání bylo prokázáno, že smlouva uzavřená v roce 1990 mezi družstvem a městem je neplatná. Byla rovněž zpochybněna hospodářská smlouva o převodu majetku. ČSSD požádala ministerstvo financí o vyjádření. Výklad ministerstva byl jednoznačný: hospodářská smlouva č. 1/90 je v celém rozsahu neplatná od samého počátku. Z výkladu ministerstva financí tehdy vycházel i okresní soud. Česká Třebová se tak domohla vrácení Dělnického domu zpátky do svého majetku. Bylo to v roce 1993, tedy právě před 30 lety.

Shrnutí: Rozhodnutí  rady města podepsané tehdejším předsedou MěstNV Ing. Slavomírem Gabrhelem v roce 1990 bylo zbrklé, uspěchané. Snad proto, že se město nechtělo starat o majetek, se kterým byly i tak potíže a který mohl být dle trendu doby restituován, jako mnoho dalších objektů ve městě. Byla to ale také ukázka snahy "z popela vzniklé" politické strany rychle získat majetek, přestože pro to nebyly splněny stanovené podmínky. Podobně pak vznikla snaha o převzetí Národního domu od Českých drah  pomocí účelově vytvořeného družstva Šance s vazbou na stranu národně socialistickou. Proti tomu vznikla tehdy ve městě protiofenziva v podobě vytvoření spolku Národní dům, odkazujícího na dříve existujícího nájemce divadelního sálu, který si také dělal nároky na převzetí objektu a chtěl zachránit Národní dům pro kulturní a klubovou činnost. Schválený restituční zákon takové převody majetku neumožňoval. Proto se to nepodařilo, stejně jako převzetí Lidového domu.

O tom psal tehdy Českotřebovský zpravodaj  dále uvedený článek. Sám jsem byl tehdy svědkem dění v Dělnickém domě, zajišťoval jsem v Českotřebovském zpravodaji propagaci promítaných filmů. Bylo zřejmé, jak amatérsky bylo kino Svět řízeno. Dělnický dům se mimo to stal centrem politické propagace ČSSD, což se s umístěním základní umělecké školy neslučovalo. Bylo to smutné období, kdy před mýma očima  chátraly prostory kina, promítaly se podřadné filmy až došlo k jeho uzavření. Po sametové revoluci jsme si představovali jiný vývoj ve městě. Naštěstí se to podařilo otočit. Z Dělnického domu se pár let na to podařilo vybudovat Kulturní centrum. Nebylo to jednoduché. K revitalizaci Dělnického domu tenkrát pomohly tzv. energetické akcie, které v přiděleném množství město prodalo a tento mimořádný příjem z části investovalo do rekonstrukce budovy.

Milan Mikolecký Fotografie: původní podoba Kina Svět s balkóny v sedmdesátých letech. Foto Městské muzeum)