VLADIMÍR KOSTŘICA V JAVORCE Rozhovor s Blankou Kostřicovou jako pozvánka na autorské čtení „Vzpomínáme…“, na kterém zazní mj. rozhlasový medailon jejího otce, který napsala před deseti lety pro stanici Brno. V letošním roce 2023 si připomínáme dvojí výročí Tvého tatínka, prof.PhDr. Vladimíra Kostřici, DrSc.: nedožité 90. narozeniny a současně 25 let od jeho úmrtí. Jako rodák z Ostravska svůj život spojil především Filosofickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, kde v padesátých letech studoval. Jak se dostal do České Třebové, vždyť zde nikdy neučil? Na fakultě byla jeho spolužačkou v ročníku jeho budoucí žena a moje matka Jana Quellová, pocházející z jednoho z nejstarších českotřebovských rodů. Otec se do Třebové po studiích přiženil a s rodným městem i domem své ženy se velice sžil – natolik, že už by se nebyl chtěl přestěhovat do Olomouce, kde později působil, mj. proto, že už by nevěděl, „co pan ten a ten a paní ta a ta“, a také by nemohl zblízka sledovat dění ve městě, které přijal za své, samozřejmě včetně jeho nádherného okolí. Na Olomouckou univerzitu (jako svou alma mater) se vrátil, a to v dalším „osmičkovém roce“ 1968, aby jí věnoval vlastně celý zbytek života. Přišel sem jako odborný asistent a hodně dlouho na této pozici zůstal. Přitom ruská literatura byla v té době jistě v kurzu. V té době jsem také v Olomouci studoval (na přírodovědecké fakultě) a od spolužaček vím, že Vladimír Kostřica byl jedním z nejoblíbenějších učitelů na fakultě, na jeho přednášky a semináře chodili studenti velmi rádi. Na co se zaměřil badatelsky, čím vším se – kromě výuky – zabýval? Otec se na fakultu mohl z politických důvodů dostat – po četných peripetiích – právě až v roce 1968, díky polednovému uvolnění poměrů, kdy mu tehdejší vedoucí katedry rusistiky napsal, že se u nich uvolnilo místo a že otce zná z jeho odborných publikací a měl by o jeho působení na katedře zájem. Když otec v září nastoupil, bylo už všechno jinak. Sice ještě bylo možné, aby bylo zahájeno jeho docentské řízení, avšak o rok později, s nastupující tzv. „normalizací“, bylo zastaveno a otci byl tzv. pozastaven služební růst – a po následujících dvacet let mohl být pouze odborným asistentem. Jeho vnitřní růst a intenzivní práci v oboru to ovšem zastavit nemohlo. - Badatelsky se zaměřil především na literaturu druhé poloviny devatenáctého století – vedle Turgeněva, Dostojevského a Korolenka byli předmětem jeho odborného zájmu především autoři tzv. „druhé řady“ – jak je sám nazval: Vsevolod Garšin, Nikolaj Semjonovič Leskov a Nikolaj Gerasimovič Pomjalovskij. O všech třech těchto autorech otec napsal knižní monografickou studii: Vsevolod Garšin a ruské malířství; Próza N.S. Leskova a Literární odkaz N.G. Pomjalovského. K dílu autorů „druhé řady“ se vrátil i ve své stěžejní knize Studie z ruské klasické literatury. (Právě pro „objev“ těchto autorů byl otec nejvíce oceňován ve světové rusistice.) Od konce sedmdesátých let se věnoval rovněž výzkumu česko-ruských a rusko-českých literárních souvislostí, je členem autorského kolektivu Malého slovníku rusko-českých literárních vztahů (1986). Již od druhé poloviny osmdesátých let se také zabýval tvorbou ruské literární emigrace v Československu mezi dvěma světovými válkami. Je též autorem zhruba stovky odborných studií a statí; jeho práce jsou obsaženy v mnoha evropských i zámořských univerzitních publikacích (např. v Petrohradě, Oxfordu, Lublani, Lublinu, Bernu, New Yorku). Účastnil se mezinárodních vědeckých konferencí v Moskvě, Petrohradě, Varšavě, Budapešti, Berlíně, Lublinu… Vědecké stáže na univerzitách v Leedsu, Lublani a Glasgow, kam byl pozván, mu však byly z politických důvodů znemožněny. – Jeho přednášky na olomoucké fakultě se skutečně těšily velké oblibě studentů – mj. i pro svobodného akademického ducha, jejž se mu dařilo udržet i v dobách nesvobodných. Studenti se scházeli v jeho pracovně i mimo čas výuky, na hovor literární i obecně lidský… Práce na vysoké škole není jen výuka a tvorba odborných statí a studií, ale také práce pro tisk a veřejnost – tedy recenze, které jsou někdy označovány za vedlejší činnost odborníků. Tady bych si dovolila ocitovat část nekrologu profesora Oldřicha Richterka: „Česká literární věda a česká slavistika spojují profesora Kostřicu ještě s jedním žánrem vědecké práce. Mám na mysli jeho vynikající práci recenzenta. Jenom nekvalifikovaný člověk může nedocenit tuto zdánlivě marginální oblast literární vědy. Napsat dobrou recenzi – to není jednoduchá věc. (…) Vladimír Kostřica napsal mnoho vynikajících recenzí. Všechny – včetně těch, které byly určeny pro denní tisk – se vyznačují výborným stylem a mimořádnou odbornou kompetencí, která autorovi umožňuje na nevelké ploše tohoto žánru přesvědčivě prezentovat relevantní fakta, jež jsou nahlédnuta v širokém komparatistickém kontextu.“ Uznání za svou vědeckou a odbornou činnost se však přece jen dočkal, později, ale přece… Po listopadu 1989, hned v roce 1990, se mohl řádně habilitovat docentem, následoval titul DrSc., o rok později byl jmenován profesorem. Byl také jedním ze čtyř prvních svobodně zvolených prorektorů univerzity. Po skončení funkčního období se stal vedoucím katedry slavistiky. – Vědecké tituly jistě byly více než na místě; funkci prorektora i vedoucího katedry pak otec vnímal i jako určité zadostiučinění za ta léta, kdy sice mohl v oboru pracovat, ale s neustálou hrozbou nejrůznější šikany za zády, s pocitem, že ho někdo drží přinejmenším za jednu ruku a stojí mu na jedné noze. Zmíněné funkce tedy přijal, ale sám by se o ně nikdy nebyl ucházel – jeho jedinou touhou bylo moci naplno a svobodně pracovat v oboru. Jakožto prorektor však vykonal mnoho užitečné práce, tehdy mimořádně náročné, ale zároveň s polistopadovou euforií konané. Tvůj tatínek byl také sportovně založený… Otec byl oporou žákovského i dorosteneckého fotbalového týmu Spartaku Hranice, který hrál krajský přebor. Když mu bylo osmnáct let, přišli za ním funkcionáři z prvoligových Vítkovic s nabídkou, aby šel hrát za jejich A-mužstvo. Táta ale chtěl jít studovat – a to tehdy nebylo možné s vrcholovým fotbalem skloubit. Před časem jsem se dozvěděla, že právě v té době, v letech 1951–53, měl z politických důvodů zakázanou Prahu Josef Bican, který tedy hrál – za Vítkovice. Táta mohl nastupovat po boku „Pepiho“; ani nevím, zda o tom věděl. Každopádně to rozhodnutí dát přednost studiu a posléze vědě před vrcholovým fotbalem nejspíš nebylo nesprávné… Musím říct, že u osmnáctiletého chlapce, který navíc svůj sport opravdu miloval, ho docela obdivuji. A omlouvám se, že to takto říkám o vlastním otci. - Vztah ke sportu si ale táta podržel po celý život, sledoval ho – obzvlášť samozřejmě fotbal – detailně. Po svatbě sice mnoho let sám nesportoval, ale když jsem začala chodit do lyžařského běžeckého oddílu, nedalo mu to a chtěl si zkusit, zda ještě uběhne třeba kilometr… Chodil pak běhat pravidelně, hlavně na stadion, a postupně si zaběhl pěkné časy na tratích od jednoho do deseti kilometrů. Občas se účastnil i veteránských závodů, ale to spíš v Olomouci, protože mu na běhání vyhovovala rovina. Běhat byl ještě den před náročným vyšetřením vedoucím k operaci, která už znamenala počátek cesty poslední. Jako jediná jsi poznala svého tatínka z té rodinné stránky. Jaký byl Vladimír Kostřica jako manžel a tatínek? Nechtěla bych idealizovat… ale – ono to snad ani není třeba. Mí rodiče měli vztah myslím dost mimořádný, založený především na obrovské a neutuchající vzájemné lásce a empatii, ohleduplnosti a spolehlivosti, maximální důvěře, absolutní věrnosti (oba vysloveně bytostně nesnášeli byť jen slovní flirtování), toleranci a velkorysosti. A oba měli ohromný smysl pro humor. Všechny tyto hodnoty umožňovaly překlenout různá nelehká období, která se v naší rodině vyskytovala dosti zhusta, i případné drobné konflikty. – Výše uvedené charakteristiky platí pro otce nejen jako pro manžela, ale i tatínka. (Samozřejmě bych mohla totéž napsat o mamince.) Tím vším byla prodchnuta atmosféra v celé naší rodině, k níž neodmyslitelně přináležela i moje babička (tátova tchyně) a její matka, má prababička. Táta je měl obě též velice rád, stejně jako ony jeho. V dětství jsem měla za to, že takové jako u nás je to v každé rodině – ono to totiž vše bylo též jaksi přirozeně samozřejmé. Z dospělého pohledu to celé nahlížím jako až téměř neuvěřitelnou nádheru, která mi také byla a je velice cenným vkladem do celého života. Jsem za to – a až do konce života budu – nesmírně vděčna. Táta mi byl od dětství také dobrým kamarádem; hráli jsme si spolu (tedy pokud jsem někde nelítala s kamarády), později byl dobrým parťákem na tatranské túry, občas jsme spolu běhali po lese – Na horách i na Studené hůře. Když jsem se počátkem devadesátých let začala intenzivně věnovat recenzování současné české prózy, byl vždy prvním čtenářem mých recenzí. Pamatuji si, jak jsem mu dala přečíst tu první. Dočetl a pravil: „Jo, dobrý.“ Táta byl člověk velmi nepatetický, ve výrazu úsporný, ve věcech odborných přísně kritický. Takže jsem si mohla být jista, že ta recenze nejspíš „jo, dobrá“ opravdu bude. Stal se nám pak z toho na několik let takový rituál: dopsala a dopilovala jsem recenzi, dala mu ji přečíst a on pronesl výše uvedenou „mantru“. – Když jsem na podzim 1998 posílala do redakce literárního měsíčníku Host první recenzi, kterou táta nečetl, po jejím finálním přečtení jsem si nahlas řekla: „Jo, dobrý“ – a slzy jsem nezadržela… Na kdy pozveš Českotřebováky na čtení do Javorky? Čtení „Vzpomínáme…“ plánujeme na pondělí 26. června. Kromě otcova medailonu zde zazní především kapitola z mé knihy Ledovcová turistika nazvaná Večerka, jejíž hlavní postava, doktor Bedřich Večerka, je nápadně podobná dalšímu jubilantovi letošního roku (70. výročí narození), MUDr. Rudolfu Pečínkovi. Dále budou čteny tři vzpomínkové texty (od tří různých autorů) na mou matku – rovněž letošní jubilantku. Čtení uzavře opět beletristická vzpomínka na dva mé kamarády – v úryvku z knihy Dole a nahoře lze jako předlohu Oldy identifikovat Stanislava Roba; povídka Kamarád pak je věnována Petru Orlichovi. Texty o rodičích nebudu číst sama – ujmou se toho zkušení divadelníci Magda Peterková a Béďa Ducháček.
|