-
Z rodiny mají
děti start do života lehčí
-
Jsou děti, které nemohou
vyrůstat se svými rodiči. Třem takovým pomohla získat rodinné zázemí
Ivana Kopencová, která se pěstounství věnuje už 13 let. Vidět jste ji
mohli v televizním dokumentárním seriálu České televize Plné hnízdo.
Jednotlivé díly najdete nyní v archivu i-vysílání. (foto ze seriálu)
- Do Vysokého Mýta se za ní
vydáváme v pátek těsně po obědě. Vítá nás vysoká štíhlá žena mladistvého
vzhledu, která má viditelně spoustu energie k tomu, aby se o ni mohla
podělit i s druhými. Patří k nim nyní kromě 10leté Sáry i přítel
František. Zapomenout nemůžeme ani na dvě kočky a malou fenku mopsíka
z útulku.
-
Cestu k pěstounství odstartoval
těžký osud
-
 Paní
Ivana vychovala tři vlastní děti, dva syny a dceru. „O pěstounství
jsem začala přemýšlet, když byly děti v pubertě. Dcera občas brala domů
na víkend kamarádku z učňáku, která žila v dětském domově v Poličce.
Uvědomovala jsem si, že tenkrát tam měly děti k přípravě na samostatný
život hodně daleko a že by třeba takovému dítěti mohlo být u nás lépe.“
- Jenomže pak přišlo období,
které Ivaně Kopencové obrátilo život naruby. Během tří let přišla o
staršího syna, který měl autonehodu, o mladšího syna, který zemřel na
následky pracovního úrazu, i o manžela, který byl vážně nemocný. Zůstala
jí pouze dcera, od které má nyní 17letou vnučku a 11letého vnuka.
- „Je těžké na to
vzpomínat. Jak vidím přicházet policistu, který si sundá čepici a dá si
ji do podpaží, už se mi zastavuje srdce. Ale tenkrát jsem si řekla, že
se z toho buď zblázním, nebo začnu znova. Prodala jsem dům na vesnici,
přestěhovala se do bytu ve městě a začala má éra pěstounky,“
rekapituluje své rozhodnutí paní Kopencová.
-
Zvládla i chlapce s postižením
- První byla Monika, která je
dnes už dospělá a žije s přítelem samostatně. Ta přišla k paní Kopencové
svých 14 letech. Ale ukázalo se, že v ústavním zařízení v Jaroměři žije
i její mentálně postižený bratr. Jezdily ho navštěvovat. „Míša byl od
první návštěvy moc milý a příjemný kluk, brali jsme ho k nám na víkend.
Nakonec jsem uvážila, že bych ho mohla zvládnout, když nechám
zaměstnání. Po 25 letech jsem opustila práci tkadleny a dala se na
cestu, o kterém jsem dříve neměla ani ponětí. Naštěstí byl Míša oproti
jeho dřívějšímu chování v ústavu u nás moc hodný. Od 18 let chtěl začít
chodit do práce a žít samostatně. Našlo se pro něj místo v Domově
sociálních služeb ve Slatiňanech. Bydlí ve sdíleném chráněném bydlení
v Chrudimi spolu s dalšími klienty, umí si uvařit, vyprat, pracuje ve
skladu a je spokojený. Často se vídáme.“
-
Děti potřebují svobodu i
pravidla
- Posledních šest let žije u
paní Kopencové nyní desetiletá Sára, která přišla z Dětského domova
v Holicích. Říká jí teto a teď už je na ni upřena hlavní pozornost,
protože předchozí sourozenci se osamostatnili. Teta je prý sice občas
trochu přísná, ale hodná. Výborně vaří a peče, třeba dělá skvělý
holandský řízek s bramborovou kaší nebo gulášovou polévku. „Abychom
všechno zvládli, musíme mít nastavená pravidla, ale zase jsem se nikdy
nebála pustit děti třeba na kole ven nebo jim dát volnost v nějakém
individuálním rozhodování,“ říká teta Ivana. Sára zkouší různé
kroužky od tancování po výtvarku a hledá si svou roli v životě. Teta
s ní sdílí i zálibu v módě, což se jí líbí. Teď má dětský pokojík celý
pro sebe včetně své zamilované houpačky.
-
Pomoc doprovázející organizace i
klíčové pracovnice
- Každý pěstoun má na pomoc
svou „klíčovou“ pracovnici nebo pracovníka, který mu pomáhá s různými
složitými problémy. Další, kdo je nápomocen, je člověk z doprovázející
organizace. „To je velká výhoda, protože stále žijeme s tím vědomím,
že to nejsou právně naše děti, někde mají alespoň jednoho z rodičů,
který se ovšem z různých důvodů není schopen o ně starat. Řešíme
zdravotní i sociální otázky dětí a ne se vším si sami umíme poradit.“
- Každý rok mají pěstouni také
24 hodin dalšího vzdělávání. Mohou se tam poté, co třeba už vychovali
vlastní děti, dozvědět něco nového? „Pokud máme zajímavé lektory, tak
je to moc fajn. Člověk si uvědomí i spoustu věcí, kterých si dříve
nevšiml, nevnímal je. A také je přitom prima se sejít s dalšími pěstouny
a podívat se, jak jejich děti rostou a mění se před očima.“
-
Je pěstounství pro každého?
- „To asi ne. Právě proto
jsou všechny ty přípravné kurzy a testy, kde si člověk srovná, co sám
zvládne. Já bych například nemohla dělat přechodnou pěstounku a dítě po
krátkém čase předat, ale vím, že je to potřeba, aby děti nemusely být
ani na přechodnou dobu v ústavech. Dlouhodobé pěstounství mě naplňuje
pocitem, že to, co dělám, má svůj význam a smysl. Děti, které odcházejí
do samostatného života z dobrého rodinného zázemí, to mají určitě mnohem
lehčí. A já jsem ráda, že k tomu můžu trochu přispět,“ uzavírá naše
setkání paní Ivana Kopencová.
-
- PhDr. Zuzana Nováková
-
|