Dne 10. srpna 2023 si připomínáme 56 let od úmrtí Ely Švabinské, první manželky významného malíře Maxe Švabinského. Tentokrát si připomeneme její odbojovou činnost v období druhé světové války.

Ela Švabinská se narodila 19. listopadu 1878 v Podmoklech nad Labem v rodině železničního zaměstnance Rudolfa a Josefy Vejrychových. V roce 1895 se v Praze na Národopisné výstavě setkala s malířem Maxem Švabinským. Vznikla mezi nimi láska na první pohled a Max brzy začal chodit do rodiny Vejrychovy na návštěvy. Vztah Ely a Maxe se vyvíjel a vyvrcholil 2. června roku 1900 svatbou. Svatební obřad se konal v Litomyšli a hostina byla v Kozlově, kde Elininy rodiče koupili malou opuštěnou chaloupku.

Ela jezdila s Maxem do Kozlova trávit letní i zimní prázdniny a Max zde tvořil svá nejznámější díla. Ela se stala Maxovou velkou inspirací a byla šťastná, když mu mohla stát modelem. Po dlouhých letech, která zde trávila s Maxem ve spokojeném soužití, nastal v roce 1919 zvrat, když zemřel její otec Rudolf Vejrych. Max Elu opustil a už se do Kozlova nikdy nevrátil. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou rozenou Procházkovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Ela tak zůstala najednou sama. Začala si hledat nové přátele, kteří pak za ní do Kozlova jezdili na návštěvy. Navštěvovalo ji zde mnoho osobností známých jmen.

Po rozvodu se Ela přestěhovala do domku, který ji Max pořídil v Praze v Polní ulici čp. 12, kde žila se svou služebnou Marií Vytlačilovou z Kozlova. Mnoho svého volného času po rozchodu s Maxem věnovala politické práci. Obě byly politicky velice horlivé a aktivně činné. Například byly aktivně činné v Šaldově komitétu pro pomoc německým soudruhům, kteří před německým nacismem emigrovali do Československa. V lednu 1934 se Ela ujala dvou mladých německých komunistů, uprchlíků před nacismem, a poskytla jim azyl v Praze a později také v Kozlově. O jednom z nich se neví nic, odešel snad brzy, ale druhý, kterým byl malíř a grafik Erich Arnold Bischof, zůstal několik let a stal se Eliným důvěrným přítelem. Když byl Bischof v Německu podruhé zatčen, mělo následovat uvěznění v koncentračním táboře Oranienburg. Naštěstí se mu podařilo uprchnout přes Krkonoše do Čech. Bylo to pro něho období pronásledování a strachu. Teprve v Praze, když se setkal s členy Šaldova komitétu, našel pocit jistého bezpečí, které mu zajistila především Ela Švabinská. Pravděpodobně Erich byl ten, kdo Elu přesvědčil pro vstup do komunistické strany. Přihlášku podala 11. listopadu 1936 a pilně se účastnila všech schůzí. Ale i Erich musel nakonec odejít, těsně před válkou pro něho nebylo ani v Kozlově bezpečno. Jednoho dne ho dokonce přišel do chaloupky hledat četník. V té době ho již komunisté z České Třebové přestěhovali do lesní chaty důchodce Ladislava Müllera. Ela ho potom sama vyprovázela kozlovskými lesy, aby jej pak předala další spojce, bývalému českotřebovskému zaměstnanci ČMD a členu ilegální KSČ Josefu Saidovi, který ho přepravil do Ostravy a zajistil mu převoz přes Polsko do Anglie. Josef Saida byl 25.5.1941 zavražděn úderem obušku do hlavy velitelem koncentračního tábora v Terezíně. Ela z důvodu konspirace o těchto věcech s nikým nemluvila. Po válce se Erich stal starostou města Neuenhagen. Jednou přijel dokonce Elu vděčně navštívit a poděkoval jí a Mariánce za velkou pomoc.

 Za války se stala také aktivní členkou komunistického protinacistického odboje a Kozlov se stal útočištěm i místem schůzek odbojových pracovníků. Eliška byla lektorkou ilegálního marxistického kroužku, takže přednáška o marxismu nemohla na žádné schůzce chybět. Počátky odbojové aktivity mladých v České Třebové je třeba vidět již o prázdninách roku 1939, kdy se u Ely Švabinské v Kozlově začala scházet komunistická mládež z města a okolních vesnic a diskutovalo se o politické situaci a vznikajícím odboji. Často byli přítomni Otakar Runa, Alois Podvala s manželkou Albínou, českotřebovský rodák, redaktor Rudého práva Karel Sršeň a další. Otakar Runa byl za války vedoucím komunistické buňky v Hlávkových kolejích v Praze. Postupně se propracoval na předního komunistického činitele pro práci mezi studenty. Byl také členem vedení Štancl-Strickerovy odbojové skupiny se sídlem v Praze. Za tuto činnost byl po dlouhém mučení gestapem 28. listopadu 1941 v Praze Ruzyni zastřelen. Alois Podvala byl popraven gilotinou 4.5.1944 ve Vratislavi za členství v odbojové Inženýrské skupině ve Zlíně.

V blízkosti domku v Kozlově, kde Ela žila, měli domek Coufalovi. Dcera Marie se stala manželkou Filipa Žaby, který byl během války vedoucím komunistické odbojové skupiny mladých - Mladý východ a krajským funkcionářem KSČ. Proto po něm gestapo pátralo. Také Filip Žaba se stal jedním z jejich přátel. Když měl cestu do Prahy, často u ní přespával. Pátrání po Žabovi tehdy vedla pardubická služebna i pražská centrála gestapa. Gestapo v lednu 1943 nemělo v Kozlově a okolí úspěch, protože Žaba neustále měnil místo pobytu. Z Pazuchy do Kozlova, do Litomyšle, do Pardubic, a nakonec do Prahy. Během výslechů již zatčených odbojářů z jiných skupin gestapo zjistilo, že se Filip Žaba zná s Elou Švabinskou a že se u ní v Kozlově konají odbojové schůzky. Proto požádali pražskou služebnu o provedení domovní prohlídky v domě paní Švabinské v Praze na Petřinách, kde žila.

Dne 10. února 1943 v 7:00 hod. ráno někdo v bytě zazvonil. Když služebná otevřela, okamžitě do bytu vtrhli tři příslušníci gestapa, kteří zde našli tvrdě spícího Filipa Žabu. Ten přijel předchozí den do Prahy. Okamžitě mu nasadili pouta a položili mu otázku „Kde jsi byl včera?“ Gestapáci v jeho aktovce našli dokumenty, které vezl na pražskou centrálu KSČ, výtisk ilegálního Rudého práva a pistoli. Proto všechny tři zatkli a odvezli k výslechu. Cestou se ještě zastavili do geologického ústavu pro Českotřebovačku, geoložku Miladu Vavřínovou, která v té době také bydlela v podnájmu u Ely Švabinské. Ženy byly uvězněny v pankrácké věznici. Během výslechů tvrdily, že besedy během schůzek se týkaly pouze umění a geologie. Ostatní účastníky nevyzradily. Od března 1943 byly vězněny ve věznici gestapa v Malé pevnosti Terezín. Výslechy trvaly téměř celý rok až do 17. ledna 1944.

Krátce po zadržení Ely byl Max Švabinský při příležitosti svých narozenin pozván ministrem kultury Emanuelem Moravcem na ministerstvo. Při této příležitosti požádal ministra o jeho přímluvu na kompetentních místech za její propuštění. Bohužel bezvýsledně. Ela Švabinská, Marie Vytlačilová a Milada Vavřínová byly odsouzeny k dlouholetým trestům vězení za neoznámení odbojové činnosti Filipa Žaby a jeho ukrývání. Převezeny byly do koncentračního tábora Ravensbrück. Ela měla vězeňské číslo 26230 a byla umístěna společně s Marií Vytlačilovou, Marií Žabovou a dalšími v bloku č. 8. Filip Žaba byl souzen odděleně s členy odbojové skupiny Mladý východ. Za odbojovou činnost byl 25. října 1943 popraven gilotinou. Milada Vavřínová byla do konce války vězněna. Koncem války byla z Ravensbrücku převezena do věznice v Neubrandenburgu na práci. Po osvobození se vrátila na své pracoviště a dálkově dokončila vysokou školu, doktorát RNDr. získala v roce 1946. Byla první českou geoložkou. Na konci války, z obav před postupující Rudou armádou, se Němci rozhodli evakuovat tábor Ravensbrück a vypravili asi 20 000 vězňů na pochod smrti. V táboře zůstalo asi 300 mužů a 3 500 žen. Mezi nimi byly Ela Švabinská i Marie Vytlačilová. Opustit se jim tak podařilo nestřežený tábor již 28. dubna 1945 ještě dva dny před jeho osvobozením.

Dále z výpovědi adoptivní dcery Zuzany Švabinské:

„Ta informace, že je v Ravensbrücku, byla dobrá k tomu, že jsme ji mohli posílat balíčky s potravinami. Nejspíše opravdu některé z nich obdržela. Potvrzovaly to alespoň nemnohé a strohé zprávy na předtištěných korespondenčních lístcích, které občas přicházely. Teprve konec války ukázal, že k ní byl osud milostivý. Ela se prý vrátila poměrně brzy po osvobození tábora, po dobrodružném a vyčerpávajícím pěším útěku. Bylo jí 67 let, ale přestála všechna utrpení. Vrátila se zesláblá, ale ještě více utvrzená ve svém politickém přesvědčení”.

„Ela s Marií strávily v koncentráku jeden a půl roku. Jak jsem později slyšela, byla Marie Ele velkou oporou a je nepochybně její zásluhou, že se Ela vrátila v relativně dobrém stavu. Marie ji ochraňovala, ošetřovala během zápalu plic. Za to ji také Ela po návratu adoptovala, byť bez předání jména”.

„Jednoho dne po Elině návratu přirozeně došlo k jejímu setkání s Maxem. Zprostředkovala to Emilka, která o tom vyprávěla. Bylo to dlouhé, tiché obětí, snad se slzami v očích”.

„V posledním roce války Max často propadal pesimistickým obavám, že se v poslední chvíli může situace ještě zkomplikovat. My jsme se mu smály a on si jednou za své škarohlídské věštby sám navrhl pokání, pokud se ukáže jako liché: „Dopadne-li všechno dobře, bude se stydět a vleze do záchoda…“ A tak se 9. května 1945 objevila na stole kartička s akvarelovou kresbou pěti hnědě zamazaných prstů s přípiskem: Už jsem tam byl…“.

V roce 1965 udělil prezident ČSSR Antonín Novotný Ele Švabinské pamětní medaili k 20. výročí osvobození ČSSR. Do Kozlova naposledy přijela v létě roku 1967. Zemřela v Praze ve svém bytě 10. srpna 1967. Kozlovský hřbitůvek se stal místem jejího posledního odpočinku. Mezi květinovými dary položenými na hrob byla i kytice rudých karafiátů se stuhou ve státních barvách NDR od protifašistického bojovníka E. A. Bischofa, jako poslední pozdrav od něho a německých antifašistů.

Úryvek z Knihy „Zemřeli, abychom žili – váleční hrdinové a oběti válek na Českotřebovsku“ autor Vladimír Hampl ml.