Smutný příběh dvou židovských rodin

V tomto článku bych chtěl připomenout málo známý a velice smutný příběh dvou židovských rodin z České Třebové. První rodinou je rodina Grünwaldova a druhou rodina Stefanská. Tento článek zveřejňuji v tuto dobu proto, že 23. srpna uběhlo 81 let od úmrtí prvního českotřebovského židovského spoluobčana v období holocaustu Paula Stefanského.

Gustav Grünwald byl majitelem domu čp. 45 na Starém náměstí (dnes Mléčné lahůdky a cukrárna), kde měl obchod se střižním zbožím. Jeho manželka Olga byla sestrou Maxe Bergmanna, který měl stejný obchod v Ústí nad orlicí. Gustav a Olga Grünwaldovi měli dvě děti, Ottu a o tři roky mladší Alžbětu (Elišku). Otto (* 7.10.1911, Ústí nad Orlicí) byl komerčním úředníkem v závodě HPS v České Třebové. Byl také členem Sokola. Jeho sestra Alžběta (* 14.05.1914, Česká Třebová) se provdala za holiče Heřmana Stefanského (* 31.12.1912, Lipník nad Bečvou), se kterým žila v domě čp. 876 v Nádražní ulici v České Třebové (doposud Zahradní potřeby – Vraspír). Jejich jedním z mála šťastných okamžiků v jejich životě bylo narození syna Paula. Ten se narodil 21. dubna 1939 v Ústí nad orlicí. Krátce po jeho narození se jim Česká Třebová zdála málo bezpečná, proto se rozhodli přestěhovat k jeho matce Gisele Stefanské do Prostějova, kde žila početná židovská menšina. Proto přes Židovskou náboženskou obec v Litomyšli vyřizovali v červenci a srpnu roku 1940 vystěhování. Podmínkou bylo podle Nařízení o nakládání se židovským majetkem ze dne 21. června 1939, že museli být nemajetní. V Prostějově patřila Židovská menšina mezi největší židovské komunity na Moravě. Hlásilo se k ní okolo 1600 obyvatel. Díky tomu se Prostějovu přezdívalo Hanácký Jeruzalém.

Na základě tzv. norimberských zákonů se nacisté snažili Židy zcela izolovat. Po zabavení majetku a celkové degradaci lidské důstojnosti židovských rodin, přikročily v roce 1942 nacistické úřady k tomu nejhoršímu, k deportaci všech protektorátních Židů napřed do terezínského ghetta a odtud do vyhlazovacích táborů, nejčastěji do polské Osvětimi. V Prostějově k tomu došlo ve velmi krátké době čtrnácti dnů v červnu a červenci 1942, kdy byli zdejší Židé zařazeni spolu s dalšími ze střední Moravy do čtyř transportů z Olomouce do Terezína. Rodina Stefanská byla předvolána do posledního transportu z Olomouce AAo s odjezdem 8. července 1942. Registrovat se měli v tělocvičně školy na Hálkově ulici, kousek od olomouckého vlakového nádraží. Při příchodu odevzdali klíče od svých bytů a čekali na odchod k vlaku. S sebou mohli mít pouze zavazadlo s váhou do 50 kg. V tělocvičně nebylo k dispozici nic na čem by se dalo spát, ale podávala se tu polévka.

Odchod z tělocvičny probíhal mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní, aby obyvatelé města pochod neviděli. S cedulkou na krku, žlutou hvězdou na šatech a v pětistupech potom dorazil mimo prostory hlavního nádraží, kde byl přistaven vlak, který je odvezl do Bohušovic. Potom šli ještě několik kilometrů pěšky do Terezína, kam v té době ještě nejezdil vlak.

Příchod nováčka do ghetta začínal na „šlojsce“ (specifický terezínský výraz pro místo, kterým museli projít všichni z transportu), kde probíhala registrace a osobní prohlídka. Při prohlídce dozorci obrali Židy o všechny cennosti, peníze, cigarety a vůbec vše, co se jim mohlo hodit. Délka pobytu v ghettu se hodně různila, někdo se před odjezdem na východ zdržel několik dní, někdo měsíce. Jen málokdo však v Terezíně zůstal celé roky. Napomáhaly tomu časté transporty i vysoká úmrtnost přímo na místě.

Hygienické podmínky byly extrémně špatné, ghetto bylo přelidněné, jídla měli Židé málo a navíc nekvalitního. Snídali náhražkovou kávu, obědvali řídkou omáčku s bramborem či kroupami nebo dostávali jinou podobnou stravu, večeřeli suchý chléb, výjimečně něčím namazaný. Nedostatek kvalitního nebo alespoň teplého jídla, extrémní hustota obyvatel a velmi špatné sociální zázemí vytvořily podmínky pro rychlé šíření nemocí, které dále oslabovaly organismus. Mluvíme hlavně o různých průjmových onemocněních, tyfu a kožních nemocech. Nedostatek potravin stavěl ghetto před těžká dilemata, kdy židovská samospráva musela rozhodnout, kdo dostane větší příděl jídla. Nakonec dostali extra dávky děti a těžce pracující na úkor starších Židů. Občas mohly také příbuzní a přátelé žijící mimo ghetto poslat balíček s jídlem. Ale jejich odběr musel být speciálně povolený a procházely důkladnou kontrolou a zabavováním všeho, na co měli dozorci chuť.

Do terezínského ghetta přijížděly celé židovské rodiny s dětmi. Nejprve byli muži odloučeni od žen s dětmi a později byly od dětí odtrženy i jejich matky. Rodiče a mladiství byli rozmístěni do mužských a ženských bloků, děti se nařízením z roku 1942 stěhovaly do tzv. heimů. Ty se dělily na Kinderheim (dětský domov, od 4-10 let), Jugendheim (chlapecký domov, 10-16 let) a Mädchenheim (dívčí domov, 10-16 let). Od 16 let už děti musely oficiálně chodit pracovat. Je dokázané, že některé děti musely pracovat už od 12 let, mnohé i dříve.

V heimech bylo o děti postaráno, jejich dobrovolní opatrovníci věděli, že by se děti měly ochránit před psychickým strádáním, před stresy a před morálním úpadkem. Proto jim věnovali značnou pozornost. Snažili se děti vzdělávat, učili je básně a hráli si s nimi. Dělali vše proto, aby děti zapomněly na ponurý život v ghettu. Konferencí ve Wansee z ledna 1942 bylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky a předpokládalo se, že židovské děti v nejbližších měsících stejně zahynou. Možná i proto byly aktivity opatrovníků tolerovány.

Alžběta Stefanská se v Terezíně o syna Paula starala pravděpodobně sama, protože pro zařazení do Kinderheimu byl Paul ještě malý. Možná byla s některým heimem v kontaktu, ale většinu starostí měla sama na svých bedrech. Řešila starosti s jídlem, hygienou a mnoho dalších problémů. Psychicky muselo být pro ni velice náročné, když Paul začal mít zdravotní problémy způsobené nevhodnou stravou a hygienou. Paul zemřel 46. den pobytu v Terezíně, 23. srpna 1942. Byly mu tři roky a čtyři měsíce. V úmrtním listě, který se dochoval dodnes, zemřel na spálu, zápal plic a těžké průjmy.

Aby toho nebylo málo, 25. září 1942 zemřela v Terezíně její tchýně Gizela Stefanská, u které s rodinou žili. Podle úmrtního listu zemřela na zánět střev a střevní katar. Dne 23. ledna 1943 byl zařazen do transportu do Osvětimi její bratr Otto Grünwald, který tam zemřel. Další neštěstí přišlo 23. března 1944, kdy v Terezíně zemřel její šedesáti jedna letý otec Gustav Grünwald.

V roce 1942 vzniklo v Terezíně krematorium, které mělo zjednodušit náročnost pohřbívání v Terezíně – celkem čtvrtina vězňů totiž zemřela přímo zde. Pohřbít denně často více než sto osob bylo náročné, nemluvě o problémech s prostorem. Ostatky mrtvých se po kremaci shromažďovaly s tím, že budou po válce pohřbeny. Místo toho ale dostali vězni v listopadu 1944 pokyn vyházet asi 22 000 papírových uren do Ohře, kde skončil také popel našich českotřebovských spoluobčanů, kteří zemřeli v Terezíně.

Ostatní členové obou rodin byli v říjnu roku 1944 převezeni různými transporty do Osvětimi, kde všichni zemřeli. V plynové komoře skončila Paulova matka Alžběta Stefanská, jeho otec Heřman Stefanský a jeho babička Olga Grünwaldová.

Vladimír Hampl ml. - FB Válečná historie České Třebové