ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM 

NA  ŘÍJEN  2023

155 let od narození Františka BUŘÍVALA (1.10. 1868 – 8.8. 1929), odborového předáka a politika

Českotřebovský rodák a pozdější odborový předák a politik původně pracoval v obchodě. Protože zde byl nespokojen, vstoupil v roce 1890 do služeb bývalých rakouských státních drah. Začínal v Mostě jako zapisovač vozů. Po složení  telegrafních a dopravních zkoušek jej přeložili do Veselí nad Lužnicí, kde vykonával funkci staničního dozorce a později v Chotyčanech staničního mistra. Když došlo k otevření místní dráhy Německý Brod – Žďár, byl povýšen na správce stanice ve Žďáru. Potom byl ještě staničním mistrem na Smíchově, kancelistou pražského ředitelství a opět staničním mistrem v Nuslích. Do výslužby odešel k 1. lednu 1902, aby se mohl plně věnovat tehdejší Zemské jednotě zřízenců drah. Od 1. dubna téhož roku zde působil ve funkci tajemníka. V letech 1907 až 1918 byl poslancem rakouské říšské rady, za 1. světové války se zúčastnil domácího odboje. Po prozrazení byl zatčen a odsouzen k pěti letům těžkého vězení. Trest si odpykával v pevnosti ve Staré Gradišce ve Slavonii. Když vznikl samostatný Československý stát (1918), působil nejprve jako poslanec Národního shromáždění. V letech 1920 až 1925 byl místopředsedou sněmovny. Jako poslanec a zároveň odborový funkcionář se podílel na řadě zákonů o železnici. Vždy kandidoval za stranu národně sociální. Zemřel v nemocnici v Novém Bohumíně, když před tím se léčil v lázních Darkově. Pochován je v urnovém háji na českotřebovském hřbitově.

40 let od úmrtí Jaroslava HOSNEDLA (4.2. 1925 – 2.10. 1983), středoškolského profesora, divadelníka a redaktora místního časopisu

Dětství prožil ve Velkém Boru u Horažďovic, gymnázium vystudoval ve Strakonicích a Filozofickou fakultu na UK v Praze. Po studiích začal učit na pedagogické škole v Pardubicích, do České Třebové přišel za zaměstnáním v roce 1953. Učil zde na Gymnáziu a později na Střední průmyslové škole železniční. Jeho velkým koníčkem byla poezie a divadlo. V místním divadelním spolku Hýbl působil ve funkci režiséra a dramaturga, byl také divadelním lektorem, recenzentem a kritikem. Pro divadlo dokázal získat řadu mladých českotřebovských talentů Básně nejen rád četl, ale i psal. A úspěšně. Na počátku 60 tých let svou básnickou sbírkou zvítězil v soutěži, kterou vyhlásil odbor kultury ONV v Ústí nad Orlicí. Nezanedbatelná byla i jeho práce vedoucího rozhlasového kroužku, který zajišťoval vysílání ze studia rozhlasu po drátě v České Třebové a spoluredaktora časopisu Hlas Osvětové besedy, který vycházel v našem městě v letech 1955 až 1958. V době normalizace byl označen za představitele pravicového oportunismu na ústeckém okrese a jeho osud byl zpečetěn. Ještě krátce učil na SPŠŽ a na Gymnáziu v Lanškrouně. Na konci prázdnin roku 1971 dostal propouštěcí dekret. Žádný podnik ho nesměl zaměstnat na pracovišti, kde by byl ve styku s lidmi. Nakonec nastoupil jako expedient v n.p. Strojtex v České Třebové. Později zde pracoval i jako knihovník a archivář.

30 let od úmrtí Antonína ŠIMEČKA (18.1. 1915 – 24.10. 1993), hudebníka, pedagoga a ředitele hudebních škol v Ústí nad Orlicí a České Třebové

Narodil se v Praze, ale jeho hudební začátky se datují pohnutým rokem 1939 v Ústí nad Orlicí. Byl prvním ředitelem na tamější, nově zřízené hudební škole. Protože svoji práci vykonával zodpovědně, škola se zdárně rozvíjela. Antonín Šimeček se výrazně podílel i na kulturním životě města. Účinkoval v proslulých Ústeckých hudebních pátcích, pomáhal řídit Orchestrální sdružení, pěvecký sbor Lukes a hudebně vypomáhal u divadelních inscenací souboru Vicena. Stál u zrodu Komorního orchestru Jaroslava Kociana a plných třicet let působil jako člen odborné poroty Kocianovy houslové soutěže. V roce 1958 přišel k nám do České Třebové na uvolněné místo ředitele hudební školy, která se pod jeho vedením neobyčejně rozrostla. Změnila se na Lidovou školu umění se čtyřmi obory a vychovala mnoho výborných žáků pro vyšší hudební školy i pro soubory zájmové umělecké činnosti. V České Třebové řídil Komorní pěvecký soubor českotřebovských učitelek při LŠU, často dirigoval orchestrální sdružení Smetana a byl členem Českotřebovského kvarteta a tria. Působil také jako předseda kulturní komise Měst.NV. V roce 1983 se vrátil zpět do Ústí nad Orlicí. U příležitosti sedmdesátých pátých narozenin byl jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí.

15 let od úmrtí Jana ŠKEŘÍKA (30.7. 1925 – 30.9. 2008), známého českotřebovského výtvarníka a hudebníka

Narodil se v Českých Heřmanicích. V místě rodiště absolvoval obecnou školu a ve Sloupnici  školu měšťanskou. Následovala Průmyslová škola stavební v Hradci Králové. Do našeho města se přistěhoval v roce 1952, aby se podílel na stavbě VČE, kasáren, teplárny na Parníku, drážní polikliniky a celé řady bytovek. Maloval od studentských let. Pro velké zaneprázdnění asi ve třiceti letech s malováním skončil. Ke své lásce – barvám a štětcům se vrátil s odchodem do důchodu. Jan Škeřík svá díla představil na 16 společných a 3 samostatných výstavách. Byl i výborným muzikantem. Hrál velice dobře na klarinet a mnoho let působil i jako kapelník (taneční orchestr Armaturky, českotřebovská železničářská dechovka). Kromě těchto velkých „ koníčků“ měl zásluhy i na společenském životě města. Několik let byl pokladníkem bývalého Autoklubu Česká Třebová a podílel se na pořádání terénních závodů „ Motocyklem po lyžařských steskách“, byl členem stavební komise tehdejšího Měst.NV, předsedou organizace chatařů a členem kulturní komise ZK železničářů. Zemřel ve věku třiaosmdesáti let a je pochován na hřbitově v Morašicích.

40 let od úmrtí Františka VRBICKÉHO (6.6. 1907 – 7.10. 1983), učitele a přírodovědce

Přestože se narodil a zemřel v Ústí nad Orlicí, v České Třebové dlouhodobě působil a je zde velmi známou osobností. Do obecné a měšťanské školy chodil v místě rodiště, učitelský ústav vystudoval v nedaleké Litomyšli, kde maturoval v roce 1928. Učil v Horních Heřmanicích, v Ústí nad Orlicí, Výprachticích a od roku 1937 v České Třebové. V témže roce se oženil s místní dívkou, Marií Matzkeovou. S učitelováním začínal na měšťanské, později střední chlapecké škole. V letech 1953 až 1963 vyučoval na Jedenáctileté, později Všeobecně vzdělávací škole. Potom nějakou dobu ještě učil na základní škole v Ústí nad Orlicí a základní škole, dnešní Habrmanově v České Třebové, odkud odešel do důchodu. Vedle svých oblíbených předmětů jako byl přírodopis a botanika, učil ještě fyziku a chemii.

Během svých studií a učitelské praxe se věnoval hlavně botanice, entomologii a ornitologii. Znal velmi dobře lokality a přírodu Českotřebovska, Orlickoústecka, Žamberecka a Litomyšlska. Od roku 1932 byl členem Československé společnosti entomologické. Aktivně pracoval v Československé společnosti ornitologické, v Přírodovědných klubech v Praze a v Brně a také v Československé botanické společnosti. Ve výzkumu květeny spolupracoval s Josefem Rohlenou. Nepublikoval, jen několik menších článků z botaniky zveřejnil během války v regionálním periodiku Od Trstenické stezky. Měl bohatý poznámkový materiál, který předal na sklonku života východočeské pobočce Československé botanické společnosti v Pardubicích. Část herbářových položek je uložena v Praze na Přírodovědecké fakultě KU, většina herbáře byla za německé okupace zničena. Věnoval se sběru hmyzích řádů, řadu let prováděl výzkumy avifauny Orlickoústecka a Českotřebovska a také se zabýval kroužkováním ptáků, sledováním jejich výskytu a vedl o tom podrobné záznamy. Také dlouhá léta vykonával funkci konzervátora státní ochrany přírody v Ústí nad Orlicí a pro Meteorologický ústav v Praze zaznamenával meteorologická měření. Angažoval se také v komisi životního prostředí Měst.NV v České Třebové. A nesmíme zapomínat na další koníčky Františka Vrbického. V mladých letech aktivně pracoval ve skautu, v Sokole a v odbočce Svazu čsl. důstojnictva v České Třebové a v Ústí nad Orlicí. O jeho posobení v armádě před II. světovou válkou a v odboji bude třeba napsat samostatný text.

                                                                                                                                                                       Jan Skalický