ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM 

NA BŘEZEN   2023


Ing. Miroslav Dostálek oslaví v březnu 85. narozeniny

Celoživotní sportovec, patriot, sledující dění ve městě, stavař, který ve svém oboru a aktivně se zapojil i v oblasti ochrany přírody. O každé z jeho aktivit bychom mohli napsat dlouhé litanie.
PRÁCE:  Jako absolvent brněnské stavební fakulty působil v Agroprojektu Pardubice, potom v Agrostavu v Ústí. Protože dobře nepochopil, proč nás přijela sovětská vojska v r. 1968 zachránit před kontrarevolucí, tak jej přeložili až do Králík.V roce 1992 pak Agrostav skončil a Miroslav Dostálek  učinil důležitý "přestup " na českotřebovskou radnici, kde se formoval nový odbor městského stavitele. V době, kdy město řešilo tolik věcí najednou  (přestavba kasáren, bytů po sovětech, likvidace škod, založení skládky, rekonstrukce náměstí, přestavba Kulturního centra...) si nemohl stěžovat na málo práce a to ve velmi skromných skromných podmínkách.   
SPORT: atletika (v Ústí nad Orlicí) a především volejbal, zejména na kurtech na Skále, v soutěžích, turnajích, ale i jako člen veteránského klubu VVSC. 
OCHRANA PŘÍRODY: Od šedesátých let ve funkci byl dobrovolným pracovníkem státní ochrany přírody – jako "konzervátor přírody". V osmdesátých letech byl zakládajícím členem aktivní českotřebovské organizace Svaz ochránců přírody. Za 50 let práce v ochraně přírody získal v roce 2014 ocenění ČSOP. S organizací ČSOP Zlatá studánka dodnes spolupracuje.
Hodně zdraví do dalších let ! Milan Mikolecký
 
190 let od narození Antonína BENNEWITZE (26.3. 1833 – 29.5. 1926),
dlouholetého pedagoga a ředitele pražské konzervatoře

Narodil se jako třetí ze čtyř synů Fridricha Bennewitze, lesního a účetního na panství hraběte Waldštejna, ve staré myslivně čp.1 v Přívratu u České Třebové. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři ve třídě houslí prof. Mořice Mildnera. Absolvoval zde v roce 1852 s vynikajícím prospěchem. Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a o dva roky později koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Přestože byl původem Němec, prosazoval vše české. Hájil zájmy českých studentů, zavedl češtinu do vyučování hudební teorie, dával přednost české hudbě. Tím, že znovu zavedl tzv. žákovské veřejné večírky, dal možnost nadaným žákům veřejně vystupovat. Vychoval takové umělce, jako byli např. Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár, nebo Karel Hofman. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel. Bennewitzovo jméno nám připomíná jednak pamětní deska v rodném Přívratu, nebo každoroční hudební festival s vysokou uměleckou úrovní, který od roku 1999 pořádají českotřebovští.
 
45 let od úmrtí Oldřicha BITTLA ( 5.8. 1905 – 6.3. 1978),
drobného živnostníka, herce a režiséra DS Hýbl

Pocházel ze starého hereckého Bittlova rodu. Na jedné z divadelních štací v Brandýse nad Orlicí se také Oldřich narodil. V České Třebové v Duškově cukrárně se vyučil cukrářem a tomuto umění se dále věnoval ve vlastní cukrárně pod podloubím domu čp. 42 na náměstí. Zůstal zde i po znárodnění.
Herecká krev Oldřichova způsobila, že cukrářský mistr vedl i druhý život divadelního ochotníka. Dnes by již nikdo nespočítal v kolika hrách a v kolika rolích se během svého života objevil. Připomeňme Dona Carlose, Matku, Maryšu, Na dvoře vévodském, Bílou nemoc nebo Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Uplatnil se i jako režisér a maskér. Řadu let také vystupoval po boku Čeňka Hampla na mikulášských pochůzkách v roli čerta, velikonočních vyjížďkách v kočáře taženém párem koní za koledou. Vystupoval na estrádách, dětských karnevalech v roli kašpárka, v kabaretech, bavil kamarády u táboráků, uváděl večery trampských písní. Nechyběl na Jabkancových poutích, kde vytvořil nezapomenutelnou postavu obecního policajta, podávajícího hlášení purkmistrovi Čeňku Hamplovi. Spolupracoval s Karlem Tomšem na výzdobě sálů v Dělnickém a Národním domě před tradičními divadelními plesy. Aktivně také pracoval v místním fotbalovém oddíle, který spoluzakládal.Na Oldřicha Bittla dnes vzpomínají nejen jeho nejbližší a přátelé, ale i pamětníci z řad vděčného obecenstva. Své příznivce zarmoutil jen jednou. Bylo to před 40 lety, když v pardubické nemocnici zemřel.
 
105 let od narození Františka BROKEŠE (4.3. 1918 – 5.4. 2002),
známého regionálního fotografa a turisty

Narodil se na samotě u obce Horní Třešňovec. Jeho otec zde měl malé hospodářství, matka se starala o početnou rodinu. V německých Jakubovicích navštěvoval obecnou školu a v Dolní Čermné u Kyšperka českou školu měšťanskou. V roce 1933 se František přistěhoval k bratrovi Rudolfovi do České Třebové, aby se v jeho dílně vyučil kloboučnickému řemeslu. Zároveň navštěvoval Živnostenskou školu pokračovací. V roce 1942 byl nasazen na nucené práce do Německa (Magdeburgu). Pracoval v závodě Junkerswerke, kde se vyráběly letecké motory. Po ničivých náletech v létě roku 1944 byl František Brokeš přeložen do podzemní továrny Nordwerke v pohoří Harz, poblíž Nardhausenu. Zde se vyráběly vrtule a další díly k letadlům. Po válce ještě krátce pracoval u bratra. Když kloboučnickou firmu znárodnili, odešel za zaměstnáním do parnické textilky a od roku 1953 do nově vzniklého n.p. Česká armaturka, kde působil nepřetržitě až do odchodu do důchodu.
Jeho koníčkem byla turistika a hlavně fotografování. Poprvé se František seznámil s problematikou fotografování ještě v Dolní Čermné u holiče a fotografa Alexandra Hampla. Po svém příchodu do Třebové, první fotoaparát a zvětšovací přístroj zakoupil v roce 1937 u místního drogisty Josefa Bártů. Jako samouk zvládl fotografickou techniku k téměř absolutní dokonalosti (citlivý objektiv, malířský smysl pro kompozici, odpovědný až profesionální přístup k danému tématu). V edici Osobnosti vyšla v roce 1992 drobná knížka „ Česká Třebová ve fotografii Františka Brokeše“. Text napsal  a fotografie uspořádal Mgr. Milan Michalski. S fotografiemi F. Brokeše jsme se také mohli setkat v tehdejší  výstavní síni Dělnického domu v březnu 1998. Výstava byla uspořádána k jeho osmdesátinám. V posledních letech jej zdravotní potíže donutily odejít do Domova důchodců v České Třebové, kde po kratší nemoci zemřel.
 
125let od narození MVDr. Čeňka KESLERA (27.3. 1898 – 10.4. 1970),
zvěrolékaře, zakladatele divadelního odboru Sokola, kde hrál a režíroval

Narodil se v malém městě Žirovnici. Krátce studoval na pražské konzervatoři (housle), vystudoval telčské gymnázium a po 1. světové válce, které se osobně zúčastnil, Vysokou školu veterinární v Brně. Nejprve působil jako zvěrolékař v Čermné u Kyšperka (dnes Dolní Čermná), po konkurzu vykonával praxi městského zvěrolékaře v České Třebové. V našem městě se věnoval mimo zaměstnání zvěrolékaře sokolskému hnutí, hlavně jeho divadelnímu odboru. Po svém příchodu vytvořil nový soubor, ve kterém vypomáhali herci z Hýbla, Vojana a dalších spolků. Opona jeviště Na Skále se po delší době otevřela na podzim  v roce 1929. Za 2. světové války byla veškerá sokolská činnost zakázána a tak se sporadicky objevoval na scéně spolku Hýbl. Po ukončení války v roce 1945 se opět pustil do budování nového sokolského divadla. Dostalo název Dramatický odbor Sokola v České Třebové. Činnost byla zahájena začátkem roku 1946 a trvala pouhé čtyři roky. Za tuto dobu bylo nastudováno 16 premiér. Když došlo k násilnému zrušení divadelního odboru Sokola a následnému převedení do tehdejšího ZK Orlana, odešel MVDr. Čeněk Kesler do ústraní a věnoval se jenom svému zaměstnání. Pracoval u veterinární správy na jatkách v České Třebové a později na pracovišti v Lanškrouně, kde působil až do svého odchodu do důchodu. Za divadlem jezdil k příbuzným do Brna. Zemřel v České Třebové, pochován je v Brně.
 
40 let od úmrtí Františka PREISLERA (29.1. 1915 – 25.3. 1983),
dirigenta řady divadelních orchestrů a hudebního skladatele

V hudební rodině Preislerů je čtvrtým Františkem v pořadí. Po studiu na pražské konzervatoři (1928 až 1932) působil jako kapelník Východočeského divadla v Pardubicích, Kladenského divadla, Městského divadla v Plzni a Krajského oblastního divadla v Olomouci. V opavském divadle byl dokonce šéfem opery, kterou sám vybudoval. Pohostinsky vystupoval v Národním divadle v Praze, Státním divadle v Brně a na operních scénách v zahraničí. Oddirigoval více než 4100 operních, operetních a baletních představení. Nastudoval kolem 300 operních a 250 operetních premiér. V našem městě jsme jej často viděli nejen v roli dirigenta, ale i jako klavírní doprovod známých hudebních osobností. Hrával také v místním kostele sv. Jakuba na varhany. Bohatá byla i jeho činnost skladatelská. Je autorem scénické hudby, chrámových a příležitostných skladeb, napsal i jednu operetu Šly panenky silnicí (1936). V závěru umělecké kariéry byl ještě povolán k působení ve Slovinském Mariboru, kde s místním divadelním souborem nastudoval několik úspěšných operních inscenací (Hubička, Nabucco, Trubadur …). Po odchodu do důchodu se definitivně vrátil do svého rodiště České Třebové, kde také zemřel a je v rodinném hrobě pochován. Jeho manželka Marie, emeritní herečka , zemřela 10. dubna 2010 ve věku 92 let.
 
Nedožitých 100 let Milana ZAHÁLKY (4.3. 1923 – 22.6. 1972), regionálního historika

Narodil se ve Vysokém Mýtě jako jediný syn Josefy, rozené Pruškové a Antonína Zahálky. V roce 1926 rodina přesídlila na Slovensko do Zvolena, kde bylo otci nabídnuto místo strojního zámečníka v dílnách ČSD. Milan zde navštěvoval národní školu a reálku. Známé události v březnu 1939 vyhnaly rodinu Zahálkových zpět do Čech. Otec našel zaměstnání v České Třebové a Milan vstoupil do kvinty zdejšího reálného gymnázia, aby již započatou školu dokončil. Už za studií u něho vznikal zájem o českou literaturu ve spojení s historií, který následně přerostl v hluboký vztah. Jistě by v tomto směru pokračoval na vysoké škole, ale ty byly od roku 1939 uzavřeny. Úspěšný maturant pokračoval alespoň ve studiu angličtiny a francouzštiny v pražském Ústavu moderních jazyků. Mnohostranné jazykové znalosti jej přivedly do exportních oddělení výrobních podniků, jeden čas pracoval i v peněžnictví. Volný čas ale věnoval , kromě věnování se rodině, literatuře ve vztahu k rodnému kraji. Zajímal se o F.M. Klácela, F.V. Krejčího, o předčasně zemřelé – básníka Jankeleho a houslistu M. Škrabala. Jeho pozornosti neušli také literární historik Arne Novák, litomyšlský rodák a předčasně zemřelý prof. K. Horský, litomyšlská učitelka F. Benešová, literárním jménem Lucie Sovová a Tereza Nováková ve vztahu k lázeňskému místu Hory u České Třebové. Většinu svých poznatků publikoval v litomyšlském sborníku Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, ve Zpravodaji vlastivědného kroužku v Litomyšli a v krajském deníku Pochodeň. Poslední práce Milana Zahálky vznikaly na lůžku litomyšlské nemocnice, kde také zemřel po těžké nemoci. Rodina a přátelé se s Milanem naposled rozloučili v obřadní síni městského krematoria v České Třebové. Manželka Jaroslava , rozená Hányšová z České Třebové, zemřela 3. dubna 2010 ve věku 83 let v Ústí nad Orlicí.
 
25 let od úmrtí Josefa TESAŘE (24. 1931 – 5.3. 1998)

Ve svém rodišti České Třebové vystudoval gymnázium a potom téměř celý aktivní život působil v parnické textilce. Vedle práce v kanceláři byl také členem závodního požárního sboru. Jako jednatel této organizace se podílel na almanachu, který vyšel k 90. výročí závodního požárního sboru n.p. Primona. Pro svou dobrosrdečnou povahu byl všude oblíben. Navíc měl hezký hlas a výborně zpíval. Vystupoval s dechovkou, tanečním orchestrem i s legendárním Tremp – triem, které zpívalo ve složení – Vlasta Mehl, Květa Tomeš a Pepík Tesař. Rád si zazpíval i s kamarády trempy u táborových ohňů. Když zemřel, přišlo se s ním rozloučit i mnoho českotřebovských občanů. Na poslední cestu mu zahrála železniční dechová kapela a trempská skupina Medvědi.                              

 

 
                                                                                                                                                    Jan Jan Skalický