Příloha Českotřebovského deníku   

                                                       Století Stanislava Víši:  o výstavě a o výtvarníkovi    

Životní pouť Stanislava Víši započala 1. října 1924 v České Třebové, uzavřela se pak před dvaceti lety 19. prosince 1984. Na své putování měl tedy náš výtvarník  nedlouhých šedesát let.  Protože podstatnou část svého tvůrčího života strávil v rodném městě, nepřekvapí, že právě tady je dnes chovaná většina jeho prací. Velkou kolekci značně rozmanitých artefaktů vlastní nejbližší rodina, a tak  - opět naštěstí pro nás – lze odtud umělecké směřování našeho výtvarníka zpětně stopovat.  Výtvarné vzdělání nabyl  Víša ve druhé polovině čtyřicátých let na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Z tohoto období se dochovaly jak olejomalby poměrně konvenční, tak i téměř kubisticky pojaté obrázky českotřebovských zákoutí (Kobylí důl) . Ze  školních prací pak známe  ještě květinová zátiší a zajímavý pastelový Autoportrét. K žánru mají blízko  Pražské  střechy, které s pozorným divákem sleduje i elegantní černá kočička, pro Víšu později tak příznačná.                                          
Léta padesátá přinášejí nadějnému výtvarníkovi  pracovní povinnostmi občanského   povolání. V jeho tvorbě  se  posilují  jisté tendence , které prozrazují další Víšův umělecký vývoj. Vedle robustních květinových zátiší bytelně stavěných energickými tahy štětce  (Slunečnice) vznikají obrazy s pokročilým stupněm stylizace a další oproštěností od detailu (Třebovské zákoutí). Ke slovu se dostává i Víša – kreslíř, třeba když ilustruje – byť poněkud prvoplánově – drobné mravoličné texty. V průběhu šedesátých let vzniká řada osobitých krajin vyznačujících se plošností a markantním zjednodušením tvarů. Takové rysy spatřujeme na pastelech Přívrat I a II.   Svrchovaně zajímavým kresebným dílkem z této dekády je Kuřačka. Formální prostředky zde užité jsou pro našeho malíře spíše netypické,  překvapivě připomínají postkubistické kresby Pabla Picassa.

Léta sedmdesátá představují v tvorbě sledovaného výtvarníka zcela mimořádně plodné období, což je patrně podmíněno také získáním vlastního ateliéru . Malířské práce z této doby  reprezentují několik tvůrčích směrů, které Stanislav Víša  pěstoval takříkajíc vedle sebe. Zejména tu spatřujeme proud už identifikované plošné a silně stylizované malby, které ale nikdy nepřekročí hranici věcné čitelnosti výjevu. Významný je proud figurální a portrétní tvorby, tady se často setkáme s lehkou tvarovou deformací i odvážným barevným souzvukem. Figurální náměty představují teď pro Víšu i prostředek k výtvarnému vyjádření hlubších, nadčasových hodnot, které zřejmě z pozice  zralého muže  vnímal jako podstatné ( Adam a Eva , Milenci ). V téže době  nezůstávají ležet ladem ani Víšovy kreslířské schopnosti . Dává jim vyznít v cyklu perokreseb Pohádky, v řadě vertikálních formátů s příznačně víšovským  motivem  elegantní, tajuplné  a hrdé kočky  i jinde. Byť jejich úroveň není  zcela vyvážená, naprosto převažují takové, jejichž nezpochybnitelnou uměleckou kvalitu vytváří užití osobitého formálního slovníku.
Ta část let osmdesátých, která byla Stanislavu Víšovi vyměřena, stává se sice životním i tvůrčím epilogem, nikoliv ale obdobím nečinnosti. Výtvarná produkce těchto posledních čtyř let se poněkud proměňuje. Už tak plošné a objemu prosté kresby i malby dále ztrácejí na hmotnosti, vylehčují se, produchovňují, řídnou. Častěji než dřív jsou objekty umístěné v prvním plánu obrazu průhledné,  takže  se  vizuálně prolínají s těmi v zadních plánech. . Také tématická skladba jakoby zvážněla a prohloubila se. Malíře teď výrazně oslovuje podzimní krajina, opakovaně se vrací k jemu blízkým zákoutím rodného města  a také k motivu ženy v jabloňovém sadu (Sad V).

Kudy a kam tedy vedla umělecká cesta našeho výtvarníka? Odpověď vyplývá z předešlých odstavců. Začala tradiční malbou a modernistickými pokusy, pokračovala zplošťováním a zjednodušením tvaru až k vytvoření osobitého, sumarizujícího a  velkorysého stylu, aby se uzavřela jeho maximálním odhmotněním. Tato cesta vřadila Stanislava Víšu mezi nejvýraznější českotřebovské osobnosti dvacátého století. (Ludmila Kesselgruberová  k výstavě v roce 2015)

Život Stanislava Víši

Otec Stanislava Víši byl zámečníkem a maminka v domácnosti. Po obecné škole studoval na českotřebovském reálném gymnáziu, kde v roce 1944 úspěšně maturoval. Potom byl totálně nasazen a po válce pokračoval ve studiu na vysoké škole v Praze profesůru výtvarné výchovy. Jeho profesory byl Cyril Bouda, M . Saleman a Karel Lidický. Prví zaměstnání naše v propagaci podniku KOVO jako návrhář. Před základní vojenskou službou se oženil  a po vojně se vrátil se svou manželkou domů do České Třebové do textilní továrny Perla, kde se stal  vedoucím propagace.

Působil i veřejně, Již od studentských let např. v českotřebovské loutkové scéně v Javorce, v padesátých letech je jho výtvarný rukopis  znát na  podobě časopisu Hlas Osvětové besedy.  Pak byl vybrán  do nově zřízené organizace ORGATEX  také do funkce vedoucí propagace, kde je na další náplni práce také činnost metodická. 

Od roku 1964/65 přešel na GŘ bavlnářského a hedvábnického průmyslu. Jako návrhář a grafik navrhl značky téměř všech textilních a hedvábnických podnik. Mimo profesionální činnost stál i u zrodu Českotřebovského kulturního zpravodaje, kde měl na starosti grafickou a výtvarnou stránku. Výtvarné řešení všech materiálů a knihy k 700. výročí města a jeho zásluhou je ve zdejší hale nádraží pěkná a charakteristická výzdoba – sgrafita – s tématikou povolání našeho města dříve i nyní , která dobře slouží k propagaci našeho města i po desítkách let po Víšově smrti.

V roce 1976 utrpěl vážný úraz při automobilové nehodě na služební cestě, musel odejít od své práce propagačního výtvarníka do částečného invalidního důchodu a působil pak v novém zaměstnání jako pedagog výtvarného oboru  LŠU Antonína Bennewitze v České Třebové, tehdy ve velmi pionýrských podmínkách s minimem vybavení. Pracoval zde pak ož do svého odchodu do důchodu 1. Října 19984, tedy plných sedm let.  Přesto i zde vychoval řadu výborných  žáků, Dodnes se pedagogickým vedením Stanislava Víši pyšní např. přední českotřebovský výtvarnice Pavla Klimešová.

---

 

---

Na fotografiích:  Jedním z přátel Stanislava Víši byl i spisovatel  Ladislav Fuchs, který jej často navštěvoval a který také zahajoval v sedmdesátých letech Víšovu výstavu a Víšovo dílo detailně popsal, představil a zhodnotil. Víšovo dílo také použil  k propagaci své odporné anglické publikace o přírodě, kultuře a krajinné ekologii (Zkušenoti pro 3. tisíciletí) Prof.  RNDr. Pavel Kovář, CSc, který také patřil mezi přátele rodiny. Višovy práce byly pak naposledy představeny na výstavě Svět Stanislava Víši  v lednu roce 2015, uspořádané  vlastně k nedožitým devadesátinám, ale do roku 2014 se již výstava "nevešla". Stanislav Víša se tak každých deset let  dostává do povědomí českotřebovské veřejnosti novou výstavou. A protože máme ty předchozí výstavy zdokumentované, tak lze řící, že každá další výstava je v něčem jiná.   (Z nové výstavy připravujeme ještě video)

---

---