ČESKOTŘEBOVSKÉ  KALENDÁRIUM  NA  LISTOPAD  2024                  
Nedožitých 95 let hudebníka a malíře Jaroslava DOLEŽALA, narozeného 12.11. 1929
Narodil se v nedaleké vesničce Zhoř v rodině rolníka. Měl ještě dva starší sourozence, bratra a sestru. Do školy začal chodit v místě rodiště, měšťanskou školu dokončil v České Třebové. Potom jej otec potřeboval doma, aby pomáhal v zemědělství. V pozdějších letech vystřídal několik zaměstnání. Před důchodem pracoval jako vedoucí skladu s elektromateriálem v zásobovacím skladu železnic.
Je znám jako dobrý muzikant a malíř, v mládí hrával úspěšně ochotnické divadlo. Zatímco muzicírování se věnoval od útlého mládí (Hanušova kapela, dechová i taneční, orchestr Melodik Františka Pirkla, taneční orchestr Collegiál, železničářská dechová hudba), s malováním začal přibližně před padesáti lety. Přestože nikdy nenavštěvoval výtvarné školy, našel si svůj osobitý výraz. Maluje tak, jak sám svět vidí. Na jeho výhradně olejových obrazech se objevují motivy z blízkého i vzdáleného okoli. Převážně maluje krajiny a mizející architekturu chaloupek a kostelíků. Nejvíce jej přitahují barvy podzimu. Inspiraci čerpá jednak doma ve Zhoři nebo za ní jezdí po okolí. Řada obrazů také vznikla kolem České Třebové. Přestože nejraději maluje přímo v přírodě, nikdy se nebránil okopírovat fotografii, nebo knižní reprodukci, která jej právě zaujala. Své práce téměř pravidelně vystavoval na jednodenních výstavách po okolí. V poslední době se zaměřuje převážně na  „Výtvarnou Svinnou“, které se každoročně účastní.
Jaroslav Doležal si pečlivě vede nejen evidenci míst, kde vystavoval, ale také evidenci obrazů, které namaloval. Napočítal, že více než 1000 obrazů se nachází v okolí České Třebové, 40 obrazů v Německu, 10 v Rakousku, 5 v Americe, 4 v Austrálii a 1 v Itálii. Vnuk Petr Doležal vytvořil na věčnou památku fotoknihu dostupných obrazů svého dědečka a oba s babičkou je také portrétoval.
 
50 let od úmrtí Ing. Eduarda STŘÍBRNÉHO (8.2. 1891 – 3.11. 1974), odborníka v oboru parních kotlů, regionálního historika a spisovatele, milovníka umění a přírody
Narodil se v České Třebové v domku čp. 176 v Riegrově ulici. Když mu bylo šest let, odstěhovali se jeho rodiče na nedaleký Trávník do chalupy matčiných rodičů. Obecnou a měšťanskou školu vychodil v místě rodiště, reálné gymnázium vystudoval v Olomouci a strojní inženýrství v Praze. Po studiích krátce učil na vysoké škole, pak pracoval v oboru parních kotlů. Nejprve jako zkušební, později vrchní komisař na státních úřadech v Praze, Chebu, Teplicích v Čechách a Liberci. V době výslužby žil v Děčíně. Když v roce 1968 ovdověl,, vrátil se do České Třebové, města svého mládí. V rodině sestry a mezi starými přáteli našel nový domov, který tolik potřeboval.
Byl rozeným hercem, zpěvákem, spisovatelem a vypravěčem. Měl rád výtvarné umění a hudbu, rád cestoval. Projel velkou část Evropy, byl ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Švédsku, Norsku, podíval se na Špicberky za severním polárním kruhem i do Alžíru v severní Africe. K cestování použil i koně. V roce 1938 s ním projezdil téměř celé Čechy. Vyjel z Chebu, navštívil České Budějovice, Českou Třebovou, Liberec a skončil opět v Chebu. Cesta trvala celý měsíc. Dopisoval si s řadou významných osobností, jako byl Alois Jirásek, Gustav Frištenský, Karel Plicka, Max Švabinský, Alfons Mucha, V.V. Štech a další. Velká část korespondence s nimi je uložena v archivu Městského muzea v České Třebové. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem po léta organizoval v Národním domě na Vinohradech pravidelné schůzky českotřebovských rodáků žijících v Praze. Jeho veselé i vážné příspěvky ze života v České Třebové bývaly zlatým hřebem těchto večerů. Z jeho spisovatelské činnosti mají pro nás největší význam Paměti, které začal psát na popud známého politika, českotřebovského rodáka Gustava Habrmana. Ing. Stříbrný byl nejen dobrým vypravěčem, ale také imitátorem. Dovedl napodobit řeč i pohyby některých typických českotřebovských občanů.
Poslední tři roky života byl postižen krutou chorobou, naprostou hluchotou. Zemřel v České Třebové, kde byl také pochován. Ne však nadlouho. Dnes jsou ostatky Ing. E. Stříbrného uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou.   Jan Skalický
Naše paní Boženka                                 
Dlouholetá členka Oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) v Ústí nad Orlicí paní Božena Ivanová byla za svoji službu českému národu za II. světové války 28. října 2019 vyznamenána prezidentem České republiky panem Milošem Zemanem Medailí Za hrdinství (za hrdinství v boji). Toto významné ocenění si osobně převzala při slavnostním shromáždění ve Vladislavském sále.
O den později paní Boženku povýšil  ve slavnostní síni Národního památníku na Vítkově ministr obrany pan Lubomír Metnar do hodnosti kapitánky.
V době hospodářské krize odešla s rodiči do SSSR, kde otec vstoupil v Buzuluku do 1. česko-slovenského armádního sboru. Boženka ho následovala jako 16tiletá dívenka. Nejprve se stala spojařkou, poté absolvovala parašutistický výcvik u 2. paradesantní brigády v Jefrémově (Rusko).  Sloužila u slovenských letců a konec války ji zastihl v plném nasazení v Kroměříži.
K vysokému státnímu vyznamenání i povýšení jí blahopřejeme a zároveň jí přejeme ještě dlouhá léta spokojeného života stráveného ve zdraví nejen v kruhu rodiny, ale také mezi bratry a sestrami naší oblastní organizace. Zároveň velice děkujeme za výbornou ořechovou bábovku, kterou nám pravidelně nosí na naše setkání.     
ČSBS Ústí nad Orlicí
15 let od úmrtí Josefa Páska                                            

  • Člověk, který nikdy nikoho nezarmoutil, ač prožil krutý osud Jáchymovského vězně

    • Josef Pásek se narodil 23.září 1928 v České Třebové. Rodiče Flora a Josef Páskovi měli obchod se smíšeným zbožím. Po necelých pěti letech přibyl do rodiny bratr Jiří. Celý život Josefa Páska lze rozdělit do tří samostatných částí, které se od sebe značně odlišují. Do té první, velice radostné, patří dětství a mládí prožité v kruhu svých rodičů, bratra a prarodičů. Rád jezdil do Jablonného nad Orlicí, kde trávil prázdniny u babičky a dědečka z matčiny strany. Po válce předpokládali rodiče že ve vhodnou dobu předají dobře prosperující obchod svým synům. Proto Josef šel do učení na obchodního příručího do Mladé Boleslavi, které zdárně dokončil.
    Zde začíná ta druhá část jeho života, která je neskutečně krutá a  bolestná. V prvé řadě přišel Únor 1948, kdy byl znárodněn obchod a veškerý majetek rodiny byl novým režimem zkonfiskován. V roce 1949 narukoval zesnulý na vojnu do Bratislavy a krátce na to byl zatčen a eskortován do Prahy. 12. července 1950 byl ve vykonstruovaném procesu  odsouzen na 15 let odnětí svobody. Jaký důvod byl pro takto vysoký trest ?. Žádná velezrada a vyzvědačství, ale jenom to, že byl synem živnostníka – kapitalisty a třídního nepřítele. A to se tehdy trestalo. Těch další 10 roků utrpení se nedá ani popsat. Od věznění na Malostranském náměstí a na Pankráci, v Opavské věznici, ale hlavně pobyt v Jáchymovských dolech a v táboře Bytíz  u Příbrami, muselo být pro něho nesmírným utrpením. Domů byl propuštěn po deseti letech na amnestii v roce 1960. Vojenským soudem v Příbrami byl v roce 1967 zproštěn obžaloby a plně rehabilitován. Bohužel již nikdo a nikdy mu nemohl nahradit těch ztraceným  10 roků v tom  nejkrásnějším období lidského života.
    Po návratu do civilního života fáral necelý rok v uhelném dole v Ostravě, než nastoupil jako řidič u  Okresního stavebního podniku. Zde skončil  odchodem do důchodu. Nákladní Tatra se stala určitým symbolem jeho práce. Ovšem rok 1961 byl pro pana Josefa Páska určitě životním předělem. Seznámil se s paní Jarmilou Horskou-Stránskou a jejími dvěma dcerami Hanou a Jarmilou. 23. září byl jejich dnem svatebním. A on přinesl do nové rodiny to, co ho vždy zdobilo, atˇ už to byla  vstřícnost, ochota, dobrosrdečnost a smysl pro spravedlnost.
    Velkou zálibou byl pro něho fotbal, hlavně ten Českotřebovský a pražská Slavie. Mimo poslední roky svého života, nechyběl téměř na žádném zápase doma a z počátku jezdil s mužstvem i na hřiště soupeřů. Jak plynuly doba a čas, rodina se rozrůstala o nové příbuzné a s tím přicházeli  vnoučata  a pravnoučata. Všichni ho milovali a měli ho rádi - byl to prostě  jejich děda a Pepa. Na sklonku devadesátých let minulého století se vrátil do bývalého obchodu svých rodičů jako skladník. Byl rád ve společnosti se svými blízkými. Proto tak rád jezdil  třeba stanovat k rybníku Řeka, na chatu své sestřenice Luby do Proutkovic a  později také do Krkonoš. Několik posledních roků mu činila potíže chůze a pohyb a tak některé své záliby musel omezovat. Kam však téměř každodenně dokázal dojít, byla hospůdka pana Stanislava Hrdličky. Měl to naproti jenom pár kroků. Zde ve společnosti pravidelných návštěvníků se cítil nesmírně dobře, poněvadž měl u nich velikou vážnost. Dokonce se dá říci, že to byl jeho elixír  života.
    Léta od roku 1960 až do jeho nečekaného skonu, byla tou třetí částí jeho života. Částí, pro něho velice  krásnou, prožitou naplno se svoji rodinou, příbuznými a přáteli a která mu alespoň do určité míry mohla nahradit všechna ta utrpení, bezpráví a násilí, která musel vinou krutého režimu ve svém mládí prožít.
    Spontánní a nezapomenutelná oslava jeho 80. narozenin v roce 2008, kde se sešlo velké množství lidí, byla jednoznačnou ukázkou toho, jak byl ctěný a oblíbený a jak mu všichni lidé kolem něho blahopřejí a zároveň děkují za  vše, co pro ně ve svém životě vykonal. A bylo toho hodně a hodně. Bohužel, už se nenaplní slib jeho velkého přítele Ládi  Kerndla, že se při některé z příštích oslav zase sejdou.
    Před 15 lety  pan Josef Pásek snad poprvé zklamal své nejbližší a všechny, kteří ho měli tak rádi. Toto zklamání bylo určitě posledním, když bez rozloučení na následky srdečního selhání odešel na věčnost. (mm)