Jabkance trochu jinak

Emilie Borůvková z Bezděkova se synem Jindřichem. 

V sobotu  16. listopadu 2024  se v nejstarší městské čtvrti u kostelíčka sv. Kateřiny uskutečnila naše slavná Jabkancová pouť. Několik dní před tím si u mě v práci  jedna známá zákaznice  kupovala dvanáct kusů perníku na strouhání. V krátkém rozhovoru jsem se dozvěděl, že je má „na jabkance“, které s ním sype. Tato informace mě zaujala, neboť loni, právě před rokem, mi o Jabkacové pouti vyšla kniha, v níž mám veškeré dostupné recepty na tuto sladkou pochoutku shromážděny. Ale o jabkancích s perníkem ani řádka! A tak slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že paní navštívím a  vyzpovídám. Když už to nemůže být v knize, tedy to připomeneme ve článku, který si každý může vystřihnout a do knihy vložit.

  A tak nechme dále promluvit samotnou „autorku“ jabkanců, paní Jaroslavu Pachlovou: „Na posyp jabkanců jsem koupila dvanáct perníků, ale to je dost málo. Nějaké jsem měla ještě doma, potřebuji asi tak dvacet balíčků. Perníky umelu a po omaštění v másle a pocukrování  je jím sypu. Už mám koupeno i dvacet kostek másla na výrobu. Dělám to ‚ve velkém‘. Chodí mi pomáhat i dcera Jarča. Já je dělám a ona je máčí v rozpuštěném másle v kastrolu, pak je cukruje a sype perníkem. Jabkance dělám asi padesát let. Vždy jich udělám asi tak 150 až 170 kusů, jak se to podaří. Používám tak  15 až 20 kg brambor.

  Když jsem měla hospodu Na Růžku v ulici Bří Čapků na Křibě, tak jsem je doma dělala a tam je prodávala. Lidé si je u mě už předem objednávali a chodili si pak pro ně. A chodí si dodnes! A to je dělám jen na dvou plotýnkách. Začínám tak kolem šesté hodiny ráno a ve čtyři odpoledne už mám uklizeno.

  Jabkance s perníkem dělala už moje babička, Emilie Borůvková v Bezděkově. Měla tři děti. Nejstarší byla dcera Věra, provdaná Kapounová, potom byla dcera Jaroslava, provdaná Loskotová, moje maminka  a nejmladším dítětem byl syn Jindra Borůvka. Od babičky se je naučila dělat moje maminka a dělala je doma v Červeňáku, kde jsme bydleli. A tam jsem se je naučila dělat já. Bydlela jsme tam až do své svatby v roce 1968. Ještě vám řeknu takovou zajímavost. Když jsme měli tu hospodu a v červnu byl jeden z prvních ročníků Týdne sportu, měla jsem od hospody na náměstí stánek, který mi půjčili hasiči z Přívratu. Doma jsem upekla jabkance a tam je pak prodával, po třech na tácku. Na náměstí ten den zpíval Honza Nedvěd a přišel si k nám do stánku něco koupit. Uviděl tam jabkance a neznal je. Tak jsem mu dala na ochutnání. Přímo na místě mi řekl, že nikdy v životě nic lepšího nejedl. Za dvě hodiny byly jabkance prodané a já letěla rychle domů, uvařit brambory, aby druhý den byly na stánku další.  A  Honza Nedvěd později o tom mluvil i v České televizi, v nějakém pořadu, kde říkal, že v České Třebové dělají jabkance a jak jsou výborné.“

  Vyprávění paní Pachlové o jabkancích je radost poslouchat. A tak jen lituji, že jsme si nepopovídali před tím, než moje kniha vyšla. Popřejme jí společně, aby jí ještě dlouho vydržela chuť k přípravě této třebovské pochoutky.

  Martin Šebela