Příloha Českotřebovského deníkuVzpomínka na Jana Tocháčka, mého dědu... |
|
Jan Tocháček - 70 let od úmrtí (1886 - 1954 ) |
|
Narodil se v květnu 1886 na Vysočině v obci Bobrová na Poličsku, vystudoval střední průmyslovou školu strojnickou v Chrudimi. Ještě dlouho jsme měli na půdě v jedné truhle schované strojnické výkresy, které na průmyslovce kreslil. Porovnával jsem to s dnešními schopnostmi středoškoláků, kteří by to jistě nedokázali. Jenže počítače a jejich současné 3D programy tehdy samozřejmě nebyly...
Oženil se, je manželka Marie Bernardová pocházela z Dolního Bousova u Mladé Boleslavi. Spolu měli jednou dceru Marii, moji maminku, která se narodila 22. dubna 1913. Svoje mládí prožila "na Mouru" a právě ona nám doma o chodu strojnické dílny vyprávěla. Hlavním problémem bylo přežít první světovou válku. Aby nemusel na frontu, přijal zaměstnání v českotřebovských železničních dílnách, kde pracoval v kotlárně vlastně po celý svůj další aktivní život, nakonec i ve funkci mistra. Strojírenská činnost v tomto případě přestala být živností, stala se jen koníčkem, ke kterým přicházely i další činnosti hospodářského charakteru, jak bylo v té době zcela běžné ve většině domácností bydlících ve vlastních domech. Jako zajištěný člověk "pod penzí" se začal ohlížet po novém klidnějším bydlení než byla lokalita těsně přimknutá k železnici v Sadové ulici. A tak velkou strojnickou dílnu nakonec nepotřeboval.
Stavitel Adolf Šimek pak v roce 1924 (t.j. právě 100 lety) postavil Janu Tocháčkovi nový dům na Hřbitovní ulici, který měl již také podkroví. (Pronajaté ihned, samozřejmě. Až do konce II. sv. války zde bydlela zde rodina Kubova. A to i později tehdy, když se jim dcera Maruška Tocháčková v říjnu 1933 provdala). U domu byla (a stále je) velká zahrada, která umožňovala další rozvoj hospodářské činnosti, velké záliby mého dědy. Záliba v organizování zahrady, sadu, chov včel přetrvala i na další generace.... K tomu vznikla řada úprav a přístaveb. Do dneška lze dobře rozpoznat, které části domu stavěla firma Adolfa Šimka (šetřila, kde se dalo, jistě i na úkor kvality) a které části si dostavěl Jan Tocháček sám. (Na vlastní ruce jsem se přesvědčil, že snad nic pevnějšího není). Zde je třeba nezapomenout na velkou zálibu mého dědy - hasičinu. Do dneška z ní zbyla jen stará hasičská helma, ale staré almanachy potvrdí, jak velkou aktivitu vyvinul ve prospěch sboru dobrovolných hasičů. Najdeme ho samozřejmě i ve sborových funkcích. V letech 1925 - 1940 byl dlouholetým pokladníkem sboru a v letech 1941 - 45 pak také starostou (po Václavu Mokrém). Samozřejmostí bylo věnovat této činnosti mnoho svého času, v knihovně byla řada hasičských knih a svého času i služební hasičský telefon, na tehdejší dobu to bylo "něco". Na Hřbitovní ulici jej měl ještě soused (obuvník a hasič) pan Bezdíček. Liboval si, že v době své penze bude mít na tuto činnost dostatek času. Nakonec ho měl, ale zdraví ho opouštělo. Sám jsem poznal dědu Jana Tocháčka jen jako malý kluk. Protože měl jen jedinou dceru, moji maminku, tak měl ze svého vnuka (tedy ze mne) velkou radost a těšil se, jak mě bude zasvěcovat do svého černého řemesla. Pamatuji se na to, jak jsme se chodili dívat z dnes už zbouraného Herzánova mostu dolů "na mašinky". To jsem ještě nechodil ani do školy, děda byl v penzi a zdraví mu rozhodně nepřálo. Angína pectoris a tři infarkty mu v roce 1954 (před 80 lety) ukončily život (předčasně) v 68 letech, když si přál ještě hodně žít. Pamatuji si ještě jeho pohřeb. Bylo 27. listopadu 1954 a byl jsem se svými sestrami a rodiči tím, kdo šel za jeho rakví, vezenou na hasičské "Laurince", na které se nemohl vést jen tak někdo...Babička pak dědu Jana Tocháčka přežila o osm let.
Milan Mikolecký
|
|
|
Je to už strašně dávno a
už si asi mnoho lidí nevzpomene. Nicméně se domnívám, že můj
děda by si pár řádků zasloužil. Ve své době byl jedním z významných členů
českotřebovského hasičského sboru, byl i aktivním členem dokonce
místopředsedou českotřebovské organizace včelařů,
zahrádkářů a chovatelů drobného zvířectva.
Do našeho
města přišel za prací v prvních letech 20. století. Česká Třebová v té době rychle
rostla a bylo zde hodně pracovních příležitostí, přibýval počet domů i počet
obyvatel. Jeho snaha založit si zde zde strojnickou živnost byla
realizována v domě čp. 938 "Na Mouru", tedy v dnešní Sadové ulici. V
tehdy
jednoduchém přízemním domě byla hlavní místností velká do zahrady vystavěná strojnická
dílna. Některé zařízení z této dílny nakonec skončilo i u nás doma, ať to
byla např. kovářská výheň nebo kovadlina. Dům byl označen na dřevě malovanou
firmou "Jan Tocháček - strojnický závod". Také část tohoto nápisu na
kvalitním dřevě se dochovala. Nevím co všechno bylo náplní
výrobní činnosti firmy Jana Tocháčka. Pracoval většinou sám jen s pomocníky
najímanými na větší zakázky. Jednou z nich byla určitě výroba kovového
zábradlí do budovy českotřebovské reálky, stavěné v roce 1912. Zábradlí
přežilo téměř sto let bez problému, teprve před několika lety jej v části
opravoval umělecký kovář František Bečka. Podle vyprávění mé maminky stavěl
Jan Tocháček také nejrůznější oplocení, kovové brány a branky, opravoval
zemědělské nářadí, stavěl i větrné elektrárny a opravoval první motocykly,
které zkoušel přímo v terénu v okolí města. 
