Vzpomínka na Antonína Šimečka  

Ředitelem českotřebovské Lidové školy umění se stal v r. 1958 vlastně za trest!
18. ledna 2014 jsme si připomněli již 109. výročí narození Antonína Šimečka, významné osobnosti ústeckého a českotřebovského hudebního života. Ačkoli se narodil v Praze, spojil celý svůj profesní i soukromý život s oblastí Podorlicka. Poté co v roce 1937 absolvoval houslové oddělení Pražské konzervatoře, kde byl žákem významných pedagogů Jana Mařáka a Jindřicha Bastaře, se stal členem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Zde jej na počátku roku 1939 zastihla zpráva o tom, že v Ústí nad Orlicí se chystá založení hudební školy a že je vypsán konkurz na jejího ředitele.
Nabídka nového pracovního uplatnění byla pro něho lákavá hned z několika důvodů. K Ústecku měl vztah již od dětství, protože jedna z jeho babiček pocházela z Českých Libchav, a ze svých návštěv tedy tuto oblast znal. Dále jej přitahovala mimořádná hudební tradice i současnost města, spjatého s Cecilskou hudební jednotou, Orchestrálním sdružením, pěveckým spolkem Lukes či osobností houslového virtuoza Jaroslava Kociana. Především se mu však nabídla možnost jít za hlasem jeho srdce – v nedalekém Brandýse nad Orlicí totiž žila jeho láska, Amálie Balcárková, s níž se seznámil o letních prázdninách na táboře v Koutech.
Přestože měl minimální pedagogické a organizační zkušenosti, vybralo družstvo pro zřízení hudební školy na místo ředitele ze čtyř uchazečů právě jeho, mj. také díky tomu, že se za něho zaručil Vojtěch Bořivoj Aim, Šimečkův učitel sborového dirigování na konzervatoři, který v té době zastával místo zemského inspektora pro hudební školy. Šimeček se tak na podzim roku 1939 stal v pouhých 24 letech druhým nejmladším ředitelem hudební školy v Čechách. Jsa finančně zajištěn, mohl se již v roce 1940 oženit. (Z manželství vzešly tři děti: Antonín – 1943, Eva – 1946 a Arnošt – 1957).  
Počátky budování hudební školy byly velmi obtížné. Nejen že chyběly důstojné prostory, že se obtížně sháněli kvalifikovaní učitelé, ale především z důvodu politické situace v zemi, která prožívala první rok německé okupace. Šimeček se však pustil do práce s vervou a během několika let se mu podařilo vybudovat po Pardubicích druhou nejstarší hudební školu ve východních Čechách, a plnit tak hlavní úkol, který byl před něho zřizovatelem školy postaven, tj. vychovávat mladé hudebníky pro potřeby orchestrálních a pěveckých souborů ve městě. Pro jejich praktickou přípravu proto také založil školní orchestr, který se z původního smyčcového souboru rozrostl až do symfonického obsazení.
Šimeček se zapojil do hudebního života města nejen jako ředitel školy a učitel houslí. Spolupracoval s Orchestrálním sdružením, Lukesem, Cecilskou jednotou i divadelním spolkem Vicena. Po 15 letech existence v provizorních prostorách získala škola reprezentativní sídlo v secesní Hernychově vile, kde se začalo vyučovat od školního roku 1955/1956. K úspěchům Šimečkovy práce patří i zřízení detašovaných pracovišť (Litomyšl, Brandýs nad Orlicí, Kyšperk, Sopotnice, Dolní Dobrouč), přičemž v průběhu let vznikly z některých samostatné školy.
Šimečkova záslužná a úspěšná práce byla náhle přerušena v roce 1958. Jako záminka k tažení proti němu posloužila jeho spolupráce s Cecilskou jednotou při provozování hudby na kůru kostela Nanebevzetí Panny Marie. Zásadní roli však sehrála obyčejná lidská závist a nenaplněná ctižádost. Z příkazu Okresního výboru KSČ byl Šimeček přinucen odstoupit z ředitelského místa, na něž byl dosazen jeho bývalý žák Václav Šmerda, a Šimečkovi bylo pod pohrůžkou, že „jinak si už ani nevrzne“, uloženo převzít vedení školy v České Třebové po jejím prvním řediteli Jaroslavu Vaníčkovi.
Tak se ne zcela dobrovolně započala druhá éra v Šimečkově profesním životě. Do Třebové nejprve řadu let dojížděl, poté zde našel i s rodinou trvalé bydliště v domě neoficiálně zvaném „U tří housliček.“ (Bydlely zde totiž i rodiny učitelů hudební školy Eduarda Vaníčka a Františka Kajetána Zedínka.) Škola se pod Šimečkovým vedením brzy konsolidovala a rozrostla z původně pouze hudebního oddělení o obory taneční, výtvarný a literárně dramatický. Také ve svém novém působišti se Šimeček angažoval v hudebním životě města. Dirigoval orchestrální sdružení Smetana, založil a vedl Komorní pěvecký soubor českotřebovských učitelek, hrál na violu v Českotřebovském kvartetu, dlouhá léta pracoval v kulturní komisi Městského národního výboru.
Jeho pojetí výuky na hudebních školách (LŠU, později ZUŠ) se zásadně lišilo od toho, jak je, hlavně ve velkých městech, pojímána dnes. Šlo mu nejen o přípravu budoucích hudebních profesionálů, ale především o výchovu zdatných amatérů, kteří hudbu provozují pro radost, a také posluchačů, pravidelných návštěvníků koncertů. Také v Třebové se za Šimečkova ředitelování aktivně a s chutí muzicírovalo – existoval zde školní orchestr (po Šimečkovi převzal jeho vedení F. K. Zedínek), vznikly zde dva pěvecké soubory, které vedli J. Vaníčková (mladší žáci) a F. K. Zedínek (starší žáci). Do výuky se také ve větší míře začala zařazovat komorní hra, která se později stala nedílnou součástí osnov.  
V roce 1967 se Šimeček spolupodílel na založení Komorního orchestru Jaroslava Kociana a po mnoho následujících let stál v jeho čele. Orchestr působil nejprve při LŠU v Ústí nad Orlicí, později přesídlil do České Třebové. Do Ústí se Šimeček také po 30 let pravidelně vracel jako člen poroty Kocianovy houslové soutěže.
Šimečkova profesionální kariéra dosáhla vrcholu po roce 1975, kdy předal ředitelský post Eduardu Vaníčkovi a nastoupil na místo krajského školního inspektora pro LŠU. Ve své nové funkci mohl v bohaté míře využít svých celoživotních pedagogických, uměleckých i organizačních zkušeností a přenášet je na hudební školy v celém tehdejším Východočeském kraji.
V roce 1983 se Antonín Šimeček přestěhoval zpátky do Ústí nad Orlicí, kde strávil spolu se svou druhou manželkou posledních deset let života a kde také roku 1993 zemřel.  Za celoživotní práci se mu nedostalo mnoha ocenění a uznání; pouze město Ústí nad Orlicí na něj nezapomnělo, když ho u příležitosti 75. narozenin jmenovalo čestným občanem. Přesto žije v paměti nejen svých potomků, ale i bývalých spolupracovníků a žáků jako člověk mimořádných osobních i profesionálních kvalit, který se nebývalou měrou zasloužil o rozvoj hudebního školství ve východočeském regionu.
Ústí nad Orlicí si připomnělo Šimečkovo 100. výročí narození 16. 1. 2015 odhalením pamětní desky v nové budově ZUŠ a následujícím slavnostním koncertem Komorního koncertu Jaroslava Kociana.
Stanislav Pecháček