Příloha Českotřebovského deníku   

                                               Květnový koncert Kruhu přátel hudby bude mimořádný

 

Několik otázek pro generálního ředitele České filharmonie Davida Marečka

před květnovým koncertem Kruhu přátel hudby Česká Třebová

 
1. Jak se s odstupem díváte na prodloužení Vašeho mandátu generálního ředitele České filharmonie na dobu neurčitou od ministra Baxy? Jak moc je to pro Vás zavazující, popř. svazující?
Prodloužení mandátu mi dává spíše svobodu a větší jistotu v plánování s orchestrem i administrativním týmem České filharmonie. Symfonický orchestr pracuje vždy s tří až pětiletým předstihem a delší mandát nám umožňuje uskutečnit projekty, které vyžadují větší přípravu a jsou hudebně zajímavé pro orchestr i pro naše posluchače.
2. V čem se projevuje, jak jste se vloni vyjádřil, že má Česká filharmonie v současnosti „největší sílu“?
Je to především umělecká kondice orchestru. Současné muzikantské složení České filharmonie je mimořádně silné a díky tomu, že máme nyní vedle podpory zřizovatele ČF, tedy ministerstva kultury, také velkou podporu od našich sponzorů v čele se skupinami ČEZ a PPF, můžeme si dovolit koncertní projekty se stejným sólistickým či dirigentským obsazením jako jiné špičkové evropské orchestry.
3. Jste generálním ředitelem České filharmonie a ředitelem Pražského filharmonického sboru. K tomu koncertujete jako klavírista. Máte čas i na soukromý život a koníčky?
Naštěstí mi zbývá dost času na pravidelné aktivity s mými třemi syny, z nichž dva jsou už dospělí a nejmladšímu budou v létě čtyři roky. Nejstarší syn pracuje v Rakousku jako klavírní technik a prostřední syn studuje na Brněnské konzervatoři violoncello. Oba tedy mají blízko k hudbě, takže snadno hledáme společná témata. Moje žena hraje v České filharmonii a díky tomu můžeme i část pracovního času trávit společně.
4. Daří se Vám ve Vašem jistě nabitém dni najít čas i na cvičení hry na klavír?
Na klavír cvičím každý den. Je to z jedné strany profesní nutnost, abych mohl veřejně vystupovat a natáčet, ale především se bez živého kontaktu s hudbou neobejdu. Umělecká činnost vytváří ideální protiváhu manažerské práci a dá se říct, že je to taky můj největší koníček. U klavíru mohu odložit telefon a dovolit si jednu či dvě hodiny plného a klidného soustředění.
5. Portál www.klasikaplus.cz, jmenovitě Milan Bátor, napsal velmi pozitivní kritiku koncertu, který přivezete i k nám do České Třebové. (Její text uvádíme bez úprav níže.) Jak se Vám taková kritika čte?
Pozitivní kritika se čte vždycky dobře, ale snažím se spíš řídit vlastním úsudkem. Dirigent Petr Altrichter mi kdysi řekl: „Když Tě budou moc chválit, tak tomu úplně nevěř, a když Ti budou moc nadávat, tak tomu nevěř taky.“ Recenze na koncerty si čtu, když jsou napsané dobře, je to cenná zpětná vazba. I nepříznivá recenze vám může ukázat, na čem pracovat. Nicméně jediným skutečně objektivním zrcadlem je nahrávka, kde ihned slyšíte, co se povedlo a co ne. A také hodnocení několika nejbližších lidí z oboru, kterým věříte.
6. Dozvědí se návštěvníci koncertu nějaké nové informace ze života Antonína Dvořáka?
Myslím, že nic zásadně nového se návštěvníci nedozvědí, protože Dvořák patří k našim nejoblíbenějším autorům a těžko se dá o něm dnes objevit cokoli překvapivého. Při koncertu se spíš snažíme zasadit skladby do kontextu Dvořákova života a tvorby, aby měli posluchači dojem, že jsou takřka u Dvořáka v pracovně. Průvodní slovo je krátké, aby nám zbylo co nejvíce prostoru na hudbu.
7. Účinkoval jste někdy v České Třebové, popř. víte něco o našem městě?
Z České Třebové pochází můj dlouholetý kamarád a vynikající houslista Jiří Němeček, s nímž jsem tady za studií trávil poměrně dost času při společném nácviku houslových sonát Brahmse, Francka, Janáčka nebo Martinů, ale taky při procházkách a zanícených debatách o hudbě. Přestože jsem v Třebové od té doby mockrát nebyl, mám ji už napořád spojenou s krásnými studijními roky.
8. Chtěl byste něco vzkázat českotřebovskému publiku?
Moc se na vás s Jiřím Vodičkou těšíme! Dvořákovský program je naším nejoblíbenějším a každý koncert je trochu jiný, protože jeho atmosféru pokaždé dotváří místní publikum. Doufáme, že si Dvořáka s námi užijete se stejnou radostí, s jakou ho už téměř dva roky hrajeme.
Děkuji za rozhovor. Jaroslav Plocek 
Koncert houslisty Jiřího Vodičky a klavíristy Davida Marečka
se uskuteční ve čtvrtek 2. května 2024 od 19:00 hodin  v českotřebovské Malé scéně

  Dva mušketýři na život a na smrt. Koncert Jiřího Vodičky a Davida Marečka vzbudil mimořádný ohlas

(středa, 23. srpen 2023 11:16 Milan Bátor )
„Vodička má pro dětskou duši pochopení. Dokáže ztvárnit bezstarostnou melodii s patřičnou rozpustilostí a žertovnou nadsázkou.“
„S pianistou Marečkem si rozumí podvědomě, muzikantská alchymie u obou funguje naprosto neomylně. Pánové hrají intuitivně, jsou v každém okamžiku spolu, nikdy každý sám za sebe.“
„Dvořákovo dílo by pánové mohli předložit lidem napříč všemi kontinenty. Věřím, že jejich podání by oslovilo bez znalosti kontextu.“
Houslista Jiří Vodička s klavíristou Davidem Marečkem zahráli na Klavírních kurzech Mikulov. Jejich nový projekt se zaměřuje na skladatele Antonína Dvořáka. Koncert se konal v Zámeckém sále a jeho ohlas byl mimořádný. Dvořákova hudba v podání obou interpretů vyzněla se zřídka slyšenou vitalitou a emocionální pestrostí.
Jiří Vodička pochází z Ostravy a bývá řazen k nejvýraznějším českým houslistům současnosti. Jeho temperamentní i procítěná hra se opírá o suverénní technickou brilanci, které nechybí čitelný názor a smysl pro psychologickou kresbu. David Mareček je znám spoluprací s velkými osobnostmi klasické hudby. V minulosti se podílel na nahrávkách s violoncellistkou Alisou Weilerstein, basistou Janem Martiníkem či violoncellistkou Michaelou Fukačovou. Nový projekt Vodičky a Marečka, který dostane v blízké budoucnosti podobu na albu hudebního vydavatelství Supraphon, zacílil na dílo Antonína Dvořáka. Živé provedení si přišli poslechnout mladí klavíristé, rodiče i široká veřejnost, která zaplnila sál mikulovského zámku.
Nejprve zazněly Romantické kusy, op. 75. Čtyři přímočaré skladby jsou koncipovány jako sdílné žánrové obrázky, plné kontrastních emocí. Úvodní Allegro moderato je vlastně Cavatina, lyrická miniatura, kterou Vodička zahrál něžně a vábivě, přesto však bez okatého sentimentu. Následující Capriccio ukázalo odlišnou polohu Vodičkovy hry: přímo explozivní muzikalitu, která se neopájí sama sebou, ale jde nekompromisně a exaktně po ideálním zvuku a výrazu. Zdařilé bylo také romantické a elegické vyústění dalších dvou Romantických kusů, kde vyniknul také elegantní a ohleduplný klavírní part Davida Marečka.
Následující Sonáta pro housle a klavír byla k předešlé kompozici v dokonalé opozici. Jako by si zde Dvořák chtěl namísto relaxace dát pořádně do těla, napsal dílo, které po formální stránce zní s trochou nadsázky jako velkoryse koncipovaná architektura. Sonáta pochází z roku 1880, kdy skladatel napsal také Cikánské melodie, Symfonii č. 6 D dur a Koncert pro housle a orchestr a moll, tedy díla, která svou emocionální stránku spojují s rafinovanou kompoziční výstavbou.
Dlužno říct, že tato kompozice si vyžádala od obou interpretů daleko více sil. Zejména první a třetí větu, které jsou koncipovány v osobitě strukturované sonátové formě, zahráli oba umělci s koncentrovanou pozorností k spolehlivé souhře. Asi největší úkol – aby sonáta vyzněla nikoli jako konstrukt, ale srozumitelně vystavěné dílo – se jim podařilo naplnit bezezbytku. Místy bylo trochu cítit, že pánové jedou nadoraz a stačila by malá nepozornost, aby se do jejich hry dostal nesoulad. Naštěstí se tak nestalo.
Po přestávce se rozezněla půvabná Sonatina pro housle a klavír, op. 100, která vznikla v roce 1893 v New Yorku během druhého školního roku Dvořákova působení na tamější konzervatoři. Mistr nepochybně vnímal jubilejní opusové číslo jako výzvu, kterou naplnil nejen láskyplnou osobní dedikací „mým dítkům“, ale také svěží a radostnou hudbou. Jiří Vodička má pro dětskou duši pochopení. Dokáže ztvárnit bezstarostnou melodii s patřičnou rozpustilostí a žertovnou nadsázkou. Umí vystihnout jemné nuance a odstupňovat emoce, které vedou od lehkého úsměvu na rtech k smíchu z plných plic. To vše mohli posluchači číst v jeho průzračném houslovém podání, které klavírista Mareček podpořil svým promyšleným klavírním doprovodem a doslova mazlivým úhozem.
Skoro by se chtělo napsat, že po Sonatině už zazněly pouze obligátní a drobnější kusy, které vhodně dekorovaly program obou umělců, ale není tomu tak. Vrcholným okamžikem koncertu pro mě osobně byly následující dvě skladby Romance pro housle a klavír, op. 11 a Mazurek pro housle a klavír op. 49. Romance z roku 1873 pochází ze zajímavého myšlenkového okruhu, v kterém vznikla i pozoruhodná Symfonie č. 3 Es dur a dva smyčcové kvartety f moll a a moll. Slyšel jsem Vodičku hrát Romanci před několika lety za doprovodu symfonického orchestru (dílo, podobně jako některá další, existuje ve dvou variantách) a byl jsem překvapen, jak jeho interpretace vyzrála, zvnitřněla a zpokorněla. To, co ostravský rodák přednesl, byl pravý opak balastu. Přesně vyprávěná, vědomá a nesmírně citlivá konverzace s hudbou, která má zvláštní myšlenkový náboj. Jako by se zpoza tónů prodírala slova neviditelného, ale přesto téměř postřehnutelného dialogu. Vodička v tomto podivuhodném díle ukázal, že hudba je prostor naplněný komunikací. Vesmír plný oslovení a sdílení vzájemných identit i odlišností.
Závěrečný turbulentní Mazurek byl skvělou tečkou za koncertem, který přijali posluchači Zámeckého sálu s neskrývaným nadšením. Už během předchozích skladeb se museli interpreti mnohokrát vracet k děkovačkám. Dvořákova hudba ve spalujícím, vášnivém a introspektivním provedení vyvolala v sále bezmála euforii, která vedla ještě k přídavku. Co jiného mohlo zaznít než Humoreska? Vodička jako jeden z mála houslistů vystihl přesně distinkce jejího názvu. Humor dávkovaný asertivně, neokázale, ale s náležitou vehemencí a smyslem pro postřeh a překvapení by geniálního skladatele jistě potěšil. Zcela určitě nadchnul posluchače, kteří odcházeli domů s úsměvem. Co víc si přát?
Jiří Vodička má jedinečný dar: V jeho hře je osobní kouzlo a velké emoce. Existují houslisté, kteří na svém temperamentu a extravaganci staví kariéru a zastírají tak nedostatky v celé řadě podstatných aspektů. Podobná obezřetnost ovšem u tohoto výjimečného umělce není na místě. Jeho interpretační projev je vyvážený a má racionální základ. Neopájí se technikou a neexhibuje tam, kam entuziasmus nepatří. Má naprosto neomylný instinkt pro cit a míru. Dokáže se pro posluchače rozdat; člověk má dojem, jako by se pro pódium narodil. S pianistou Marečkem si rozumí podvědomě, muzikantská alchymie funguje naprosto neomylně. Pánové hrají intuitivně, v každém okamžiku spolu, nikoli každý sám za sebe. Dva mušketýři na život a na smrt! Spolu s Marečkem by Dvořákovo dílo mohli předložit lidem napříč všemi kontinenty. Věřím, že jejich podání by oslovilo každého člověka i bez znalosti kontextu.