Příloha Českotřebovského deníku   

                                               KAREL ŠEVČÍK PO / CITY v KULTURNÍM CENTRU 

 

V úterý 16. dubna  byla v Galerii Kulturního centra zahájena nová výstava. Je to výstava fotografií autora Karla Ševčíka z Otrokovic , který se věnuje speciálně černobílé fotografii.

Postupně měnil témata svých prací, (makrofotografie, příroda) nyní se zaměřuje na architekturu a akty.  Ačkoliv (jako dnes snad všichni) fotí i Karel Ševčík digitálním fotoaparátem  (Nikon), tak využívá staré fotografické techniky z doby, kdy se o digitalizaci ještě ani netušilo.

Jeho snímky jsou černobílé, protože tak nejlépe dokáže předat svoje pocity, které má fotografie inspirovat. 

Na výstavě je vystaveno 25 jeho prací. 

V hudebním programu vernisáže vystoupilo trio Jitka Nováková, Pavlína Kempná a Milada Hamplová, ve vernisážové řeči představil autora ředitel Kulturního centra Josef Kopecký.

Jeho vernisážový projev a fotky z vernisáže mám  tu čest  interpretovat v následujícím textu

Jako na každé vernisáži, tak i nyní pořídil Českotřebovský deník video, které aktuálně uvádím.

Navíc k tomu dávám pár fotografií....

Karel Ševčík - narozen v Gottwaldově/ve Zlíně 12. 9. 1983.
Vyrůstal a doposud žije v malém průmyslově zaměřeném městě Zlínského kraje Otrokovicích. Vystudoval gymnázium (1997-2003) blízko svého bydliště a přírodovědeckou fakultu Ostravské univerzity v Ostravě obor systematická biologie a ekologie (2003-2009). Rok pracoval v managementu chemické výroby. V současnosti pracuje jako úředník na odboru ochrany životního prostředí městského úřadu Otrokovice.
Fotografování se občasně věnoval už v dětství, naplno se věnuje ale až digitální fotografii s aparátem Nikon od podzimu roku 2009.
Je členem Otrokovického fotoklubu Beseda (2010-*) a dálkově se vzdělával v tříletém kurzu v oboru výtvarné fotografie.
Nejvřelejší vztah v počátcích získal k makrofotografii, detailům a k abstrakci a případně focení zvířat. Tato témata fotí dnes již jen rekreačně.
V poslední době se nejintenzivněji věnuje architektuře a pak především portrétu a aktu, respektive ucelenějším tematickým projektům zaměřeným z velké části na detaily těla, experimenty s vícenásobnou expozicí nebo dlouhým časem.
 
Kurátorské slovo Michala Bycka, PhD., k výstavě fotografií Karla Ševčíka v Muzeu moderního umění Andy Warhola v Medzilaborcích
Dílo výtvarníka, ať už je to fotka, socha anebo nové médium…, musí v sobě nést jisté geneticky pestré znaky autora. Autenticitu. V případě Karla Ševčíka platí jedno velké pravidlo, které platí možná od Gogha až po Musorgského a ještě dál, že je umělec v podstatě samouk, a je patrné, že je zbaven všech akademických zábran, které trápí nás, kteří jsme do těchto škol chodili, protože žádná škola vám nedá talent, jednoduše ho máte anebo nemáte. Škola ho může jen rozvíjet anebo pokazit.
U Karla sleduji jednu věc, že je to člověk čistý, nezatížený, a jeho komunikace za pomoci jistých výrazových prostředků a prostřednictvím fotoaparátu vytváří výraz, který dnes není příliš v módě… – vytvářet černobílou fotografii, která má duši. Dnešní fotka je o něčem jiném a často ztrácí duši, sílu výpovědi. Bezduchý obraz potom vypadá, jako kdyby byl koupený někde v běžném obchodě s nábytkem apod. Na Ševčíkově fotce je cítit jak lidské „přebolení“ života, tak názorový úhel na život a na všechno, s čím se autor střetává, co žije.
Všiml jsem si, že téměř žádná ze zobrazovaných postav, modelek, lidí se neusmívá. Je smutná. Napadla mě slova maminky Andy Warhola, když se jí Andy ptal: „Ktoré moje obrazy máš rada?“, jeho maminka odpověděla: „…tie smutné“. Andy se ptal: „Prečo?“, a Júlia odpověděla: „…pretože v smútku je pravda… V smútku hľadaj pravdu." Platí to jako to: Nesuďte mě, pokud jste neprožili můj život. A tak to je i ve výtvarném umění, že dokud si člověk, umělec všechno nevytrpí, aby došel k cíli, nepotřebuje mít metály, tituly a nějaké uznání, prostě to potřebuje jen přežít.
Nezbývá mi, než Karlovi poblahopřát, že na jeho trnité cestě životem se mu podařilo přežít a dostat se díky fotografii tam, kde se absolutně nemusí stydět, mít trému, protože vytváří výborné fotky. A kdyby vám kdokoli říkal, že to tak není, pošlete ho za mnou.
Michal Bycko, PhD., Medzilaborce 8. 11. 2018