Má vlast vháněla slzy do očí:

Ohlédnutí za Smetanovou Litomyšlí

Jakub Vlček - Opera plus

Co mohli pořadatelé druhého nejstaršího festivalu v Česku zvolit za závěrečný koncert v dvoustém výročí narození našeho klasika Smetany a v Roce české hudby? Na jednom z nejvíce tradicionalisticky pojatých hudebních festivalů? Na nejvíce smetanovském festivalu (rodiště, jméno, velikost, tradice, atd…)? Co jiného, než božské opus magnum “našeho miláčka” Smetany. A co k tomu ještě dramaturgicky příbuzného přidat? Světově význačného českého dirigenta Tomáše Netopila. A k nim svou tradiční partnerku – Českou filharmonii. To dává smysl.

Slavnostní koncert se již druhým rokem nekonal na tradičním, pro festival stěžejním, zámeckém nádvoří. Probíhá tam rekonstrukce. Provizorně jej nahradila festivalová hala. Je to původně multifunkční hala, jejíž přestavba získala nominaci na cenu za současnou architekturu Mies van der Rohe Pavilion Award za rok 2007. Ovšem je to hala, kde probíhají mimo jiné sportovní události. Nikoliv koncertní sál. Tomu odpovídají její akustické podmínky. Co se dá dělat? Jistě pořadatelé dělali v této nelehké situaci, co se dalo. Pozvali si akustiky, kteří halu prověřovali a vylepšovali digitálním modelem. A pořadatelé se hned nechali slyšet, že v příštím ročníku se již můžeme těšit na tzv. SmetaNOVÝ sál, opět na nádvoří zámku UNESCO, od jednoho z nejznámějších českých architektů, Josefa Pleskota.

A jaká byla celková dramaturgie festivalu?

Šlo o pestrý, zajímavý, poutavý a zábavný program. Ovšem spíše z tradičního, než současnějšího repertoáru. Napadají mě úvahy a otázky: Smetana nebyl tradicionalista, byl modernista. Co takhle uvést jeho skladby (či skladby ostatních klasiků narozených v 19. století, v roce “se čtyřkou na konci”) a vedle toho kompozice současných českých skladatelů? To by byla jiná dramaturgie. Jaká by byla návštěvnost? Přišli by ti, kteří chodí vždy? Pro jak širokou diváckou obec je festival koncipován?

Nevím, nakolik se však dá hovořit o pestrosti v případě dramaturgie provedení operních inscenací. Smetanovy opery jsou tradičně pevnou součástí programu Smetanovy Litomyšle. Úctyhodný je jistě záměr zařadit letos do programu všechny dokončené Smetanovy opery. Méně zajímavé ale je, že jde pouze o přejaté inscenace. A upřímně: Když jsem spatřil třikrát jméno Jiřího Nekvasila, kterého mám spojeného s podprůměrnou inscenací Dalibora v pražském Národním divadle z roku 2019 (ve spojení s pro mě podobně zoufalou scénografií Daniela Dvořáka), nebyl jsem věru potěšen. Obávám se, že jeho inscenace Braniborů v Čechách, která byla na festivalu letos zastoupena, na tom nebyla o mnoho lépe. Domnívám se, že kvalitativní výjimku na festivalu tvořil Dalibor Davida Pountneyho z Národního divadla Brno a pravděpodobně komorní verze Dvou vdov, která získala 13. evropskou operně-režijní cenu Camerata Nuova. Dvě inscenace Ondřeje Havelky jsou jistě zárukou kvality, nicméně vedle trojnásobného Nekvasila onu celkovou pestrost, v čistě matematickém počtu, z hlediska celkové inscenační dramaturgie, opět poněkud sráží.

Je to koncept (nejen) letošního festivalu?

Být tradiční, tj. provádět, až na výjimky, zejména hudbu v rozpětí 17–19. století, sem tam zlehka něco z 20. a 21. století? Výjimku letos tvořil zručný pop současné vážné hudby (v tom nejlepším slova smyslu – melodie umí mladý umělec vykouzlit eklekticky okouzlující), vtipné Pivní oratorium Jana Kučery, s názvuky na finesy hudby starých klasiků, Janáčka, trošku Martinů a samozřejmě Smetany (To pivečko jest boží dar…). Vedle něj je v hlavním programu již jen posluchačsky náročnější, osobitá syntetička, Sylvie Bodorová. Svoji operu Quo Vadis napsala pro soubor opery Divadla J. K. Tyla, kde byla premiérována v roce 2022. Toť vše z řad současníků (v pozoruhodných reáliích historické Litomyšle). 

Ač oceňované, tak přesto “jen koncertní”, bylo provedení Smetanovy Libuše, kteří samotní tvůrci festivalu deklarovali jako “Hlavní a nejslavnostnější bod připomínky dvoustého výročí narození zakladatele české klasické hudby na festivalu”. Znovu mě napadá, co takhle přinést větší umělecký posun a dát Libuši ve velký Rok české hudby maximálně renomovanému a maximálně kvalitnímu zahraničnímu režisérovi a provést ji jako moderní operu?

Nebo nechat inscenovat (ideálně) všechny opery nově mixem kvalitních režisérů světových jmen (včetně Havelky). Bylo by to nákladné? Festival by to neutáhl? Nebo by to bylo jen méně ziskové?

Nové nastudování by bylo příliš náročným počinem? Má smysl aby to bylo zejména české? Těžko říci, ale domnívám se, že i zde platí: všechno jde, když se chce, zvlášť když se pořadatelé honosí tím, že se letošní ročník připravoval pět let. Pouze pozvat již vzniklé inscenace z různých českých operních scén, zřejmě nepatří k tomu nejnáročnějšímu dramaturgickému počinu. Neruda označil libreto Libuše za “slátaninu”, takže je jasné, že je s ní potřeba “něco udělat” (těžší počin) nebo ji provést koncertně (lehčí počin).

Zajímavým nápadem bylo uvedení Bendova melodramu s herečkou Zuzanou Stivínovou. Zajímalo by mě, zda ze stínu své konvenčně a ne příliš invenčně inscenované Libuše vystoupila režisérka Andrea Hlinková svou inscenací Hubičky. 

Že jde o velký – možná největší – festival v České republice, svědčí 31.000 letos prodaných vstupenek. Na “Smetanku” tedy letos přišlo včetně vedlejšího programu festivalových zahrad, kde diváci mohli slyšet pestrý program napříč různými druhy umění (včetně výtvarného a slovesného – tzv. Smetanova výtvarná a poetická) a mimo jiné i současnou artificiální pop scénu, dohromady neuvěřitelných 60.000 návštěvníků a účinkovalo více než 3.200 interpretů! Hezky byly vyvedené různé programové a informační brožury. Konec konců v detailu se skrývá ďábel, tady ho tedy návštěvníci nenalezli.

Co říci o Mé vlasti? Snad úplně každý ví, že existuje a že je božská? Každý ji zná a skoro každý také ví, že ji psal skladatel, který přišel o sluch. Přesněji o vnější sluch. Ztráta slyšení vnějšího znamenalo pro Smetanu soustředění se na slyšení vnitřní. Ostatně si to sám poznamenal do svého deníku: “Jelikož nevnímám rušivé vlivy zvenčí, pracuje tím víc duch. Uvnitř, tam to teď hraje nepřetržitě…”

A co říci o jednotlivých symfonických básních tohoto cyklu? Je třeba mluvit o výstavbě Vyšehradu, architekta Smetany? O světově nejznámější Vltavě, s tak krásnou symbolikou její hudby? O tepně české země, symbolu života jako takového? O skladatelově geniálním slyšení řeky, živlu vody? O symbolice lásky v nočním reji rusalek, o sváru svatojánských proudů? O tom, jak překrásná hudba mluví v Šárce, “jenž pomstu přísahá… celému mužskému pokolení” a v pozdější milostné kantiléně? Nebo o sonorické hudební ploše mezi nebem a zemí, romantismem a dobovou avantgardou, z úvodu Českých luhů a hájů? O typicky smetanovském dokonalém polyfonním předivu geniálního fugata? Či o kontrastně působící chorální sazbě Tábora? O mistrném použití nástrojů v typicky smetanovském stylu a dokonalé smetanovské motorice? O překrásné polyfonii pastorální pasáže v závěrečném Blaníku?

Tvůrci programu zařadili pozoruhodnou věc. Nazvali ji “ouvertura”. Jde o úvod před začátky koncertů (v případě Velkého finále působivě v nedalekém kostele sv. Anny), kde se mohl posluchač setkat s interprety a poslechnout si, co například koncertní mistr nebo dirigent říká o jeho osobním vztahu k nadcházejícímu dílu či provedení. Jde o nápad, který je určitě třeba ocenit. 

V samotném sále (či spíše hale) panovalo úmorné vedro. Aby nevypadalo, že si vymýšlím, dovolím si poznamenat, že tam bylo skutečně takové dusno, až museli jednoho staršího posluchače v průběhu koncertu odvést. Navíc byl sál úplně narvaný počtem posluchačů, který si dovoluji odhadnout na více než tisíc.

Seděl jsem uprostřed a vychutnával si působivý nápis (přesněji řečeno podpis) “Bedřich Smetana”, svítící zlatým písmem, nad stříbřitě pastelovými nápisy oznamující titul Má vlast a názvy zrovna hraných částí. Střídmě pojatý program byl bez programního výkladu, myslím tím ten, který formuloval sám skladatel. Domnívám se, že program k programní hudbě patří, ať už známe skladby jakkoliv. Jistě ho nezná nazpaměť ani znalec Mé vlasti, natož někdo, kdo ji de facto slyší poprvé.

Je logické, že slabinou koncertu měla být akustika v upravené sportovní hale. Tutti celého orchestru znělo dobře, naproti tomu se mi zdálo, že sólovým harfám v úvodu to nesvědčilo. Podobně flétny na božském začátku Vltavy, jako by neměly patřičnou působivost. Nasazené síly akustiků zvládly vykouzlit dobrou nosnost basových frekvencí (zejména basy smyčců zněly velmi uspokojivě). Činely zněly ploše – nevím proč. 

Smetanova Litomyšl:

Velké finále – Má vlast 6. července 2024, Festivalová hala, Litomyšl

Fotografie v úvodu  - Tomáš Netopil a Česká filharmonie (zdroj Smetanova Litomyšl)

První český orchestr oslňoval a dojímal dokonalou intonací (například v polyfonních pasážích a sólech v Blaníku) a svým typickým měkkým zvukem (zejména dřev a smyčců; snad k tomu dopomohly i zmíněné akustické úpravy). Dechy byly přesné, jako obvykle. Netopil dirigoval s nasazením. 

Již v úvodním Vyšehradu mě zaujala precizní pianová dynamika. Vltava mě nechala chladným (snad díky tradičnímu očekávání od posvátného), dokonce ani Svatojánské proudy mě neohromily. Ještěže velký buben zaduněl jaksepatří masou hudební vody.

Expresivní sólo klarinetu v Šárce, díky výkonu sólisty, již vyznělo lépe a začalo se ve mně vzbuzovat postupně sílící nadšení. Moc hezky artikulovala violoncella při milostné kantiléně Ctirada (vždy si říkám, že je to vlastně reminiscenční společný “love song” Ctirada i Šárky), jejíž patřičně působící vrchol byl opět podpořen dobře znějící akustikou basů. Začal jsem si (znovu či více) všímat krásně vyznívající polyfonie (při hodování, před zkázou Ctiradovy družiny). Nevím, jestli se mi to zdálo, ale jako bych zaslechl zajímavé vibrato na konci “chrápající” fráze fagotu. Impozantně vedené pianissimo (před závěrečnou řežbou) mi začalo připadat jako nejsilnější interpretační finesa dirigenta.

Tradičně velmi dobré lesní rohy se ozvaly Z českých luhů a hájů a zanedlouho mě zaujalo fugato (ještě aby ne!), opět v impozantním pianu. Hudba v této větě mi dávala další příklad toho, že Netopil měl s Českou filharmonií obecně velmi precizně vystavěna crescenda.

Tábor obecně potvrzoval velmi vysokou úroveň interpretace velkého finále, s opět krásně hranými polyfonními (imitačními) pasážemi.

Mou vlast miluji, ale kdybych měl seřadit jednotlivé části od nejoblíbenějších, tak bych musel dát Blaník na konec. Ne ovšem v tento večer. Pro mě, jako pro posluchače, to byl jeden z Blaníků, který mě nejvíc kdy uchvátil. Jako by Netopil s Českou filharmonií postupně celý cyklus gradoval až sem. Překrásná byla pastorální pasáž, s krásně podanou pasáží hoboje domnělého pasáčka, povídajícího si s lesním rohem a následně i ostatními dřevy. Dokonalá byla intonace již zmíněných lesních rohů, zvláště ve vyšších polohách (mám pocit, že takto dokonale je v poslední době v České filharmonii slýchávám).

Když se ozval ohromujícím způsobem dokonalý zvuk závěrečného husitského nápěvu v trombonech a tutti, který potvrdil vysoký standard interpretace, jedné z nejúchvatnějších symfonických skladeb všech dob (v jistém ohledu kompozice světově nejvýjimečnější), až slzička se kradla do oka.

Nemám rád standing ovation, ale tentokrát jsem vstal, chvíli po tom, co jsem volal s ostatními “bravo”, kterému předcházelo nečekané dojetí.

Jakub Vlček 10.7. 2024