Narodil
se 14. srpna 1924. Do sedmdesátých let 19. století žil v České
Třebové, bydlel na Skalce v čp. 659 naproti dnešní prodejně Konzumu, v
sedmdesátých letech si postavil domek v Rybníku na pozemcích rodiny,
komunisté tehdy hrozili jejich vyvlastněním. Pracoval v železničních
Dílnách a jeho cesta z práce velmi často směřovala do hasičské
zbrojnice. K hasičské technice se dostal již v mladém věku, velmi to
zajímala technika se kterou hasiči pracovali . Postupně se vypracoval
od strojníka a velitele družstva až na funkci velitele hasičského
sboru. Funkci přebíral od legendárního Václava Mokrého v r. 1960 a
předával v roce 1967 Pavlu Bartasovi.
Odpovědnost za práci českotřebovských hasičů měl tedy po dobu 8
let. Do českotřebovského hasičského sboru našel cestu i jeho bratr
Miroslav Dědourek, který jako učitel (češtinář) měl na starosti
především osvětovou práci a archiv. Velmi se angažoval např. na
zřízení zdejšího detašovaného pracoviště profesionální požární
jednotky v sedmdesátých letech. Bohužel zemřel předčasně v r. 1987 v
66 letech.
Až do pozdního věku využíval Jaroslav Dědourek svou stále velmi
dobrou paměť podpořenou pečlivě uspořádanými zápisky a výstřižky z
dobového tisku.
Zabýval se i dalšími tématy, zejména obdobím II. světové války, ale
také otázkou první motorizace města během I. republiky, otázkou pohřbů
a hřbitovů, velkých požárů apod. Hasičská problematika však vždy byla
a je zcela jasně prioritní.... Pomáhal např. sestavit almanach ke 125
výročí založení českotřebovského hasičského sboru, byl nejstarším
pamětníkem.
Byl především praktik, technik, velmi dobře se vyznal v používané
technice a dovedl ocenit každé zlepšení a novou výbavu jednotek a
každou změnu motorizace jednotek. Nejvíce však záviděl nové možnosti v
komunikačních prostředcích a možnosti rychlého svolávání. "Když jsem
začínal, tak bylo ještě svolávání hasičů zajištěno pomocí trubačů.
Velký pokrok přinesla po válce možnost vybudování zvonkového telefonu
, který sestavil p. Merta z materiálu získaného po likvidaci parnické
továrny zaměřené za války na spojovací techniku". Dnes už je však
všechno zcela jinak," říkal s určitou závodí Jaroslav Dědourek.
Hodně vzpomínek měl na dobu války, kterou prožil i jako velitel:
"Byla to nebezpečná doba a jsem velmi rád, že se na akcích, které
jsem řídil, nikomu nic nestalo. Zasahovali jsme přitom často přímo v
kolejišti železniční stanice, kde byly nejen obyčejné, ale i dobře
hlídané vlaky s výstrojí, zbraněmi a municí. Stačilo někdy málo a
mohla být tragédie, např. u často popisované situace, kdy ve stanici
hrozilo odpálení "muničního vlaku" (byl to ve skutečnosti vlak s
dokumenty, opatřený tak, aby se při výbuchu náloží zničily).
Zastřelení velitele lékařem lazaretního vlaku jsem byl očitým svědkem.
Stříkačku a hadice jsme zde ponechali a rychle upalovali autem do
zbrojnice," řikal Jaroslav Dědourek při vzpomínání na nejsilnější
zážitky z té doby.
V posledních letech již jej trápilo jeho chatrné zdraví, proto se od
vzorně vedeného hospodářství zase vrátil k papírům a svým zápiskům,
které dával přehledně dohromady. A tak na jeho působení u hasičů
zůstaly tak alespoň uspořádané písemné vzpomínky. Jaroslav Dědourek
nebyl velký svou postavou, ale svou prací, nezištně a vzorně
provedenou ve prospěch veřejnosti. Jaroslav Dědourek zemřel v prosinci
2015 ve věku 91 let.
Milan Mikolecký |