V letošním roce
2024 si připomínáme 105. výročí založení českotřebovské skautské
organizace. Nebudou velké oslavy, ale výročí stejně stojí za připomenutí
zejména proto, že je spojeno s velkou tradicí a spoustou práce.
Skautská organizace se musela během své existence třikrát
znovuobnovovat. Poprvé po II. světové válce v roce 1945 zaniknout
před 2. světovou válkou, podruhé potom (bohužel jen na
krátkou dobu) v roce 1968 a potřetí pak po roce 1989. Doufejme že
natrvalo. Historie naší českotřebovské skautské organizace je
zachycena v kronikách a vzpomínkách old skautů. Většina již zemřela, ale
vzpomínky se podařilo uchovat . Mezi významné osobnosti českotřebovského
skautského hnutí patřil František Navara a Vlasta Macková - Litochlebová.
František Navara by v letošním roce slavil již 120. narozeniny, Vlastna
Macková pak 104 let....
František Navara
Známý a věrný občan České Třebové, byl knihař, loutkář, ale také oddaný
člena Svazu skatů a skautek ČSR. Již v roce 1922 se zúčastnil prvního
skautského tábora na Sázavě a v roce 1923 již samostatně vedl tábor v Ledči
nad Sázavou. Z této doby je pořízena fotografie, kterou otiskujeme. Je na ní
bratr František Navara mezi svými svěřenci (zprava třetí, sedící). V letech
1924 se zúčastnil a spoluvedl tábory v Anenském údolí u Skuhrova nad Bělou a
mezi Potštejnem a Liticemi.
Po celou dobu svého života věnoval bratr Navara skautingu trvalou přízeň a
podporu. Stal se jeho sponzorem, zasloužil se o vybudování skautského domova
Fr. Dostála v Javorce, pracoval jako instruktor a poradce mladých skautů.
Jako jeden z prvních se vždy zapojil do obnovy junáckého hnutí, které po
dobu své existence bylo třikrát zakázáno a zlikvidováno, jednak německými
fašisty a dvakrát totalitním komunistickým režimem. Na počet jeho
celoživotní věrnosti skautským myšlenkám a nemalé aktivní pomoci třebovskému
skautingu nazvali skauti svůj nový domov Pod Horami jeho jménem.
Ze životopisu
Františka
Navary,
letošního jubilanta:
120 let od narození a 35 let od úmrtí Františka NAVARY (27.5. 1904 – 16.2.
1989)
Byl známým českotřebovským knihařem. Nejraději pracoval
s kůží a zlatem. Vedle vazby knih byla jeho specialitou výroba šperkovnic a
paspart, kterých měl vždy v zásobě několik druhů a velikostí. Jejich
odběrateli byli mimo jiných , výtvarníci zvučných jmen – Ludmila Jiřincová,
Vojtěch Sedláček, Alois Moravec, Jaroslav Grus, František Emler, Karel Jan
Sigmund a jeho syn Zdeněk Sigmund, Jan Zrzavý a další. Většina z nich byla
také jeho blízkými přáteli.
V mládí hrál ochotnické divadlo, odkud přešel na divadlo
loutkové. Kdo by ze starší generace neznal kašpárka Javorníčka a dřevěné
divadélko, které bylo současně skautským domovem v zadní části parku Javorka.
Protože divadélko nebylo nikým dotováno, organizoval vydávání
českotřebovských kalendářů a výtěžek plynul na vybavení loutkové scény,
která prošla mnoha změnami. Po jeho zrušení založil nový soubor při
Komunálních službách s novými mladými členy. Pomáhal také organizačně při
výstavbě Malé scény, která měla původně sloužit převážně loutkohercům. Měl
ještě další zájmy. Miloval zpěv a hudbu, patřil mezi pravidelné návštěvníky
koncertů vážné hudby.
 Od
roku 1927 byl vydavatelem prvních čtyř ročníků regionálního čtrnáctideníku
Náš kraj, který vycházel v České Třebové v letech 1927 až 1938. Pracoval
v komisi pro výstavbu památníku obětem fašismu (sousoší Sbratření),
z vlastní iniciativy obohatil park Javorku o drobná kamenosochařská díla
z Hořic. Od mládí miloval přírodu a s tím související skauting. Za svoji
junáckou činnost byl 1. srpna 1970 v Praze jmenován doživotním členem
legendárního Svojsíkova oddílu a bylo po něm pojmenováno nově dobudované
skautské středisko při Farské cestě pod Horami ve svém rodišti.
Jeho matka Cecílie Záleská byla porodní asistentkou, která
pomáhala na svět několika generacím českotřebovských rodáků. Sestra Eliška,
provdaná za Ing. Bartáka, pracovala téměř celý život jako dětská lékařka. Po
absolvování nižší reálky se František Navara vyučil uměleckým knihařem. Měl
dvě děti. Syn Radovan vystudoval konzervatoř a pracoval jako hudební
redaktor v Českém rozhlase v Hradci Králové. Dcera Františka Navary Daniela
vystudovala přírodovědeckou fakultu, obor mikrobiologie a pracovala ve
zdravotnictví.
Syn Radovan vystudoval konzervatoř a pracoval jako hudební
redaktor v Českém rozhlase v Hradci Králové. Jeho dcera Zuzana
Navarová (vnučka
F.N.) byla známou zpěvačkou (*18.6. 1959. + 7.12.2004). U obou osobností
jsou osudové roky končící čtyřkou a devítkou, oba si letos připomínají
dvojitá kulatá výročí. 20. výročí úmrtí Zuzany Navarové připadne tedy na
letošní prosinec Jistě se na ni dobře pamatujeme, jezdila za dědečkem a za
babičkou také k nám do České Třebové. Na fotografiích z archivu Vojtěšky
Vohralíkové je ve společnosti svého tatínka a dále MUDr. Elišky Bartákové,
sestry Františka Navary a jejího manžela Ing. Jaromíra Bartáka
Vlasta
Macková, roz. Litochlebová - čestná náčelní Junáka
V úterý
18.4.2017 zemřela v Praze v nedožitých 97 letech sestra Vlasta
Macková, čestná náčelní, seniorka Sboru nositelek Řádu stříbrného
trojlístku, členka Svojsíkova odddílu a nositelka bronzové medaile
WAGGGS. Třikrát se podílela na znovuobnovení činnosti Junáka, pracovala jako
zahraniční zpravodajka a opakovaně působila ve funkci náčelní dívčího
kmene. Vlasta Macková, roz. Litochlebová se narodila 5.
května 1920 v České Třebové.
 Vlasta
Macková, roz. Litochlebová - čestná náčelní skautek, nositelka Řádu stříbrného trojlístku a bronzové medaile
WAGGGS (2001). Je dcerou Antonína Litochleba a Józy Litochlebové, kteří byli
u zrodu skautingu v České Třebové. Narodila se 5. 5. 1920 v České
Třebové a zde také začala skautovat. Rodina se potom přestěhovala do
Hradce Králové a nakonec do Prahy. V letech 1968 - 70 a 1990 - 92
zastávala funkci náčelní DK Junáka. Potom byla jmenována čestnou náčelní. Na
Českou Třebovou nikdy nezapomněla. K 90. výročí českotřebovského
skautingu poslala písemný pozdrav. Z jejího dopisu cituji
alespoň některé části:
Dopis českotřebovským
skautům - pozdrav k jubileu českotřebovského skautingu.
Protože
jsem rodilá Třebovačka a na fotografiích již z předškolního věku
jsem s tatínkem, bratrem okrasou, jak mu skauti, mezi nimž bylo i
několik jeho žáků, říkali. nedá mi to, abych Vám neposlala přání k
další úspěšné práci, která byla vždy důkazem životnosti skautských
zásad. Dávno jsem do Vašeho archívu poslala fotografie z výletů i z
tábora v Antonínském údolí se třemi sloka mi písně, která zde
vznikla. Marta Kubiasová - "Sovička", která těsně před smrtí
zveřejnila vzpomínku na naše šotkovské a skautské schůzky (pominula
naše klubovny v podzemí gymnázia) v Českotřebovském zpravodaji,
znala ještě pokračování. Byla sestřenicí Edy Novotného.
Místo vzletných slov o svém vztahu k České Třebové uvedu malou
příhodu: Po jedné schůzce v roce 1969 za mnou přišla místonáčelní
Ing. Věra Moravcová z vysokého Mýta se vzkazem táborských skautek,
abych v neděli, tedy hned další den, přijela na vůdcovské zkoušky.
Věra byla v rozpacích. Říkala, že jim vysvětlovala, že takovou věc
by měly hlásit alespoň týden předem. Prý ji odpověděly, že jistě
přijedu. A taky jsem samozřejmě v neděli jela ranním rychlíkem.
během zkoušek se objevil František Navara."Františku, co tu
hledáš?", zeptala jsem se. "Jen se jdu ještě podívat, zda bych tě tě
ještě unesl, jako tehdy, když jsi byla čtyřletá s námi na výletě."
Zakončím zprávou z maminčina dopisu z roku 1938, tedy po čtyřech
letech našeho pobytu v Hradci. Lékař ji tehdy nepustil s námi do
Jugoslávie. Vzala kolo a s dalšími kamarádkami z oddílu objížděly
skautské tábory z Jiráskovy župy. Líčila setkání s třebovskými
skautkami a skauty i kde se seznámila s bratrem Vrbickým. Končí
slovy: "Třebováci mohou jezdit (na rozdíl od jiných oddílů) pořád na
stejné místo, protože je tam lidé mají rádi." A to Vám přeju jako
cíl Vašeho snažení. Světlušky aby "svítily" z ochoty pomoci, kde je
třeba. Aby Vás láska provázela i v dalších letech. Vaše Vlasta
Litochlebová - Macková
|
|
|
Vlasta Macková - Litochlebová:
„Musí se na vás
poznat i bez kroje, že jste něco jinýho.
Nemluvíte hrubě, pomáháte, kde je potřeba pomoct, jste prostě sůl země.“
Rodinné zázemí a dětství
 Vlasta Macková, roz. Litochlebová,
se narodila 5. května 1920 v České Třebové, kde také strávila své dětství.
Její tatínek studoval moderní filologii na Filozofické fakultě Karlovy
univerzity, obory francouzština a čeština. V roce 1911 získal stipendium
v Ženevě, po návratu z něj nastoupil jako učitel na chrudimskou reálku a
dívčí učitelský ústav, kde také poznal svou nastávající manželku a
Vlastinu maminku. Po maminčině maturitě se Vlastini rodiče vzali a kvůli
tatínkově novému pracovnímu místu se z Nymburka přestěhovali do České
Třebové, tam se jim narodila Vlasta.
Tatínek se hned od počátku velmi
zajímal o skauting, vlastnil dokonce první vydání Svojsíkovy příručky
Základy junáctví. Od roku 1922 se do skautingu také aktivně zapojil, byl
jmenován okresním zpravodajem Svazu junáků – skautů RČS a aktivně vedl
skautský oddíl. „Takže tatínkovy pohádky nebyly ani pohádky Erbenovy,
ani pohádky Boženy Němcové, ale na naši žádost vždycky vypravoval o
táboře.“ Oddíl povětšinou tvořili jeho žáci, kluci z chudých
nádražáckých rodin, od nichž si vysloužil přezdívku bratr Okrasa.
Po narození Vlastiny sestry Mirky
začal brát tatínek Vlastu s sebou na schůzky, kde se jí dostávalo
speciálního zacházení. „Když mě začaly bolet nožičky, tak mě některý
z bratrů naložil na záda a nějaký ten krok mně ušetřil.“ Vlastě se
činnost velmi líbila a s holkami si hrály „na skautky“. Dívčí oddíl
později převzala Vlastina maminka, která předtím absolvovala 2. lesní
školu vedenou Emílií Milčicovou. Maminka byla skautingem velmi nadšená, a
protože v té době žena ještě nemohla učit, tak se plně věnovala chodu
oddílu. „Místo dvou dcer chodila na výlety s šestnácti holčičkami.“
Vlastiny počátky ve
skautingu a Slovanské jamboree
Vlasta se tedy ke skautingu
dostala přes své aktivní rodiče. V roce 1931 se konalo v Praze Slovanské
jamboree, kterého se českotřebovští skauti účastnili (a Vlasta jako malý
šotek). Součástí tohoto jamboree byl i slavnostní pochod vedoucí z náměstí
Míru na Hrad, kde měli k přítomným skautům projev tehdejší ministr
zahraničních věcí a budoucí prezident Edvard Beneš i A. B. Svojsík.
„Hradní stráž klukům říkala, že můžou během prezidentova projevu volat a
křičet, ale nesmí házet klobouky. Když ale prezident přišel, stejně je
všichni vyhodili do vzduchu.“ Těchto „táborů slovanských skautů“ se
zúčastnilo přes 15 tisíc lidí, především z Polska, Jugoslávie, Litvy,
Lotyšska, Anglie, Francie, Rumunska, Maďarska, Rakouska a samozřejmě
z Československa.
Vlastina družina byla dokonce
pozvána jako cvičná na Lesní školu Emílie Milčicové, což bylo pro Vlastu
velké dobrodružství. Družina se také velmi intenzivně připravovala na
župní závody, kde se soutěžilo kromě morseovky také třeba v látání nebo
stavbě stanu na čas. Nakonec se družina umístila na druhém místě, což bylo
vzhledem k jejich nízkému věku obdivuhodné.
Když bylo Vlastě 14 let, rodina
se z České Třebové přestěhovala do Hradce Králové, kde se hned aktivně
zapojila do skautingu. Vlasta zde založila družinu Vlčích máků, v 17
letech složila vůdcovské zkoušky a začala přispívat do časopisu Zákon
mládí.
 Silver Jubilee 1937
V roce 1937 Vlasta díky pilné
přípravě vyhrála konkurz a jako česká delegátka se vypravila do USA na 25.
výročí amerického dívčího skautingu. Delegátku vybírala komise složená
z náčelní Vlasty Koseové, doktora Koseho, ředitele amerického ústavu a
dvou dalších anglických dam. „Hned u branky podle směrnic, že se bude
mluvit anglicky, jsem začala jak Líza, když šla k paní Higginsový na první
čaj, jak jsem byla naučená.“ A tak Vlasta nakonec sympatie získala
především svou bezprostředností a pohotovostí. Ne ve všech zemích byly
kandidátky vybírány konkurzem, někde se jednalo o dcery prominentů.
Na toto setkání se vypravila
z Čech sama vlakem a během přejezdu přes tehdy již nacistické Německo si
musela sundat z kroje všechny odznaky. Několik dní Vlasta pobyla ve
Francii, krom jiného navštívila světovou výstavu nebo Louvre. Poté se
zástupkyní švýcarské skautské chaty „Our Chalet“ odjela do Cherbourgu, kde
se nalodily na zaoceánskou luxusní loď Queen Mary a vyrazily na 4 dny a 5
nocí dlouhou plavbu do Spojených států.
Plavba na luxusní lodi byla
velkým zážitkem a děvčata objevovala, jakou všechnu zábavu loď nabízí –
kino, boxerské zápasy, večerní zábavy, bazén, luxusní jídelna atd. „Jakkoli
jsem se pečlivě připravovala na všechny možné otázky, tak když se všichni
k snídani hlásili o porridge, tak jsem očekávala s napětím, co nám
naservírují. A oni nám naservírovali ovesnou kaši se stříbrnou konévkou se
smetanou, cukrem a ovocnými šťávami.“ Dále se na lodi děvčata pečlivě
připravovala na setkání, musela se naučit mezinárodní hymnu skautek, a
dokonce byly holky pozvány, aby svým zpěvem pobavily na večerním koncertě
na palubě.
Když konečně dorazily do New
Yorku, s nadšením vítaly Sochu Svobody. V přístavu na ně čekal parník
místních skautek, se stříbrným kormidlem ve tvaru odznaku skautek, kde
Vlasta potkala první zakladatelky amerického skautingu. Byly ale trochu
jiné než ty české, protože nemusely nikdy pracovat nebo se starat o
domácnost, ale mohly se naplno věnovat vznikající organizaci. Poté se
konečně dostaly do skautské rezervace – tábora Andree Clark, kde celé
setkání probíhalo.
V Novém světě byl ke skautingu
poněkud jiný přístup. „My jsme jely z Evropy, která už byla ohrožovaná
německým nacismem, měly jsme před očima Picassovu Guernicu a doma branný
program pro skautky, což znamenalo, že jsme se učily zacházet se sekyrou a
pilou, abychom byly schopny postavit nějaký přístřešek pro děti, které by
se ocitly mimo město. Musely jsme se učit vařit na polním ohništi, péči o
kojence. A tady jsme přišly doprostřed přepychu, mírového života, kde bylo
nebezpečí války údajně daleko. Ale ne zas tak úplně.“
Vlasta na sebe a Československo
upozornila již první den při společném zpívání. „Američanky začaly
zpívat v pohřebním tempu českou píseň Tancuj, tancuj, vykrúcaj, kterou
měly v překladu zařazenou ve zpěvníku. Jakmile jsem uslyšela naši melodii,
která připomínala spíš pohřební pochod, vyskočila jsem a začala jsem
nahlas zpívat do tempa a tleskat. A americké skautky se hned s chutí
připojily, melodii znaly, a začaly tleskat. A tímto okamžikem se Tancuj,
tancuj stalo neoficiální hymnou celého toho tábora.“
Celý tábor slavnostně zahájila
manželka amerického prezidenta Eleonor Rooseveltová, která později byla
v OSN vedoucí skupiny pro lidská práva. I při tomto projevu na popud
vedoucí tábora Vlasta spontánně zpívala „Tancuj, tancuj“. Celou tuto slávu
zaznamenal i přítomný Foxův zvukový žurnál, takže doma v Hradci Králové
viděli Vlastu v kině dříve, než sama dorazila. „Maminka se na to šla
podívat dvakrát, protože poprvé přes slzy neviděla.“
Na slavnostní zahájení si skautky
oblékly své národní kroje, ne každá země měla tak krásně zdobený a
vyšívaný kroj jako ten český (např. Novozélanďanka měla jen sukni
z rákosu), a každá z delegátek měla pronést krátké poselství o sobě a své
zemi a Vlasta řekla: „Naše Československá republika je jako dítě naší
veliké země. Máme přísloví: Kdo rád zpívá, má dobré srdce. A celý náš
národ zpívá velmi rád!“ Dále měla každá delegátka zasadit nějaký
strom, typický a milovaný jejími lidmi. „Sázím lípu, symbol svobodného
Československa, jehož skautky slibují jíti ve stopách velké Američanky
Charlotty Garrigue Masarykové, ženy našeho prvního prezidenta, a tím
pomáhati v práci pro světový mír.“ Program tohoto jubilejního setkání
byl velmi pestrý, nebyl nijak striktní, ale děvčata se nenudila. Na konci
tábora obdržely všechny krabici s kloboukem a páskou „made expressly for
Miss…“
Po skončení tábora skautky
navštívily např. New Plymouth, místo přistání Pilgrim Fathers, nebo jednu
z první generace skautek zakladatelek a předsedkyni organizace Helen
Storrow. Vlasta byla ostatními delegátkami pověřena, aby osobně Helen
poděkovala za jejich návštěvu.
Poté se děvčata vydala do New
Yorku, kde potkala Vlasta prvního černocha ve svém životě. V New Yorku,
stejně jako v Paříži, Vlasta strávila několik dní návštěvou různých
památek a zajímavých míst (např. Empire State Building, zoo nebo skautskou
prodejnu). Cesta lodí zpátky vedla přes Anglii, kde Vlasta odmítla pozvání
zůstat kvůli začínajícímu školnímu roku. „Jak bývá v pohádkách, když
si má člověk vybrat, jestli chce prožít to nejlepší v mládí, nebo si to
nechat na stáří, tak nevím, jestli tento výlet, nejen pro ten přepych, ale
pro navázání přátelství, to poznání, jak se žije jinde, a strašnou touhu
pro dosažení míru a vztahu mezi lidmi, tak těm skautkám se to doposud,
alespoň v tom malém množství, daří.“
Obsazení a druhá světová
válka
Na počátku války se rodina
přestěhovala do Prahy, kde se Vlasta hned hlásila na Ústředí Junáka, které
sídlilo na Vinohradech v budově Zemědělské osvěty. Protože ji její pověst
účasti na táboře Julliette Low předcházela, byla hned zařazena do
zpravodajského odboru a stala se instruktorkou lesní školy.
Od září 1939 také nastoupila na
filozofickou fakultu, velmi se jí líbilo ve staroslověnském semináři a se
zájmem sledovala vše, co mohla za těch pár dní postihnout. Děkan varoval
studenty před provokacemi, ale po smrti Jana Opletala a následujících
demonstracích se vše změnilo. Pro studenty kolejí to mělo strašné
následky. „Na Švehlově koleji na Vinohradech byl přepad hned v noci,
bydlel tam jako student otec mé snachy. S namířenými kulomety zakázali,
aby se kdokoli díval na nádvoří, a vyzvali studenty mladší dvaceti let,
aby vystoupili. A on si říkal, co horšího se mi teď může stát, než že mě
zastřelí, tak vystoupil. A oni tyhle dvacetileté propustili a ostatní
transportovali do koncentračního tábora.“ Hned poté byly uzavřeny
vysoké školy a zastřeleno 8 reprezentantů studentských spolků. Vlasta tedy
strávila na vysoké škole pouze šest neděl.
Po uzavření vysokých škola začala
Vlasta navštěvovat obchodní abiturientský kurz v Presslově ulici.
Francouzskou obchodní korespondenci zde učila Marie Drbohlavová, jejímž
manželem byl redaktor v Brázdě. Díky vzájemným sympatiím mezí Marií a
Vlastou vyšel v tomto časopisu článek o Stříbrném jubileu nazvaný podle
písně „Kde my jsme, musí růže kvést“. Dále se v kurzu učili počítat
kontokorenty, převádět libry na šterlinky nebo psát těsnopisem.
Krom jiného se Vlasta zapojila do
soutěže vypsané Rozhlasem Čechy - Morava – o nejlepší scénku z prvního
dívčího tábora (bylo tehdy také 25. výročí). Provedení scénky se ujal
Miloslav Disman se svým dětským kolektivem a Vlasta si mohla zahrát Emílii
Milčicovou, která na prvním dívčím táboře vlastně vůbec nebyla. Scénka se
vysílala v červenci, ale pár dní potom už začali zavírat skautské tábory a
posílat děti domů.
Když se v květnu 1945
osvobozovala Praha, Vlasta Macková se šla hned první den hlásit do služby
na ošetřovně v garážích. „Tu obranu jsme si představovali strašně
naivně. Barikádu, kterou jsme s pomocí občanů, kteří zůstali v domovech,
vybudovali, náš československý tank na první pokus přejel. To je jen
ukázka, jak jsme o té válce nevěděli vlastně vůbec nic.“
„Projev anglického krále o
uzavření příměří byl přerušen voláním rozhlasu, který nepřestal po všechny
ty dny volat o pomoc (např. nemocnice Červeného kříže byla ostřelovaná
z letadel, kroužících neustále nad Prahou). Ozval se hlasatel, který volal
o pomoc, a volal, že hoří Staroměstská radnice. Ještě teď mně vstávají
vlasy na hlavě hrůzou, protože když v Anglii už slavili, tak u nás vzplála
Staroměstská radnice.“
Poválečná obnova Junáka
První obnovující schůze Junáka
proběhla 11. května 1945 v Obecním domě, ale na ulici se stále ještě
ozývaly výstřely a muselo se utíkat do chodby. Hned další den (12. 5.) se
už začalo oficiálně skautsky úřadovat v Bartolomějské ulici v Praze,
později skauti získali prostory na náměstí Maxima Gorkého (dnešní
Senovážné). „Tenkrát bylo všechno ve varu. Skautky pomáhaly, kde se
dalo – v kuchyních, uklízely v nemocnicích. První dívčí oddíl se dokonce
ujal opuštěného miminka, pojmenovaly ho Vladimír Junák a rodiče holek se o
něj střídavě starali. Bohužel to nebylo zrovna nejlepší řešení a nakonec
šlo dítě stejně k adopci.“
Po válce bylo všechno velmi
zmatené. „Na poště v Jindřišské ulici byly stěny plné obrázků vojáků,
které hledali příbuzní.“ Pro Vlastu jakožto novou zahraniční
zpravodajku Junáka bylo důležité navázání kontaktů se zahraničními skauty,
ale kvůli nefungující poště byl možný jen telegrafický kontakt. Protože
bylo málo zkušených vůdkyň lesních škol, Vlasta hned v létě za pomoci své
maminky zorganizovala Lesní školu Pod Vyskeří, kam přijelo 60 účastnic.
„Byla to škola plná písniček, večerka se zpívala ve čtyřech jazycích –
anglicky, francouzsky, srbky a polsky.“
Únor 1948 a druhý zákaz
Junáka
Ve znovuobnovené organizaci se
Vlasta Macková díky svým zkušenostem ujala pozice zahraniční zpravodajky.
Na svou funkci ale ze zdravotních důvodů rezignovala den před následnými
událostmi, přesto se obsazování Junáka zúčastnila. „Do roku 1948 jsme
šli s těmi nejlepšími zkušenostmi, přátelstvím a otevřenými dveřmi, a
najednou přišel v únoru ten zlom. Ten den jsem šla dopoledne po ulici,
všechny tlampače přenášely manifestaci na Staroměstském náměstí, a mně
bylo tak úzko, že jsem byla ráda, když jsem došla do
kanceláře Junáka. Odpoledne 25. února se konala schůze
svazu mládeže, kde jsme s bratrem Karlem Grimmem zastupovali Junák. Tam už
byla nachystaná rezoluce, která se měla odhlasovat. Tu ale prostě
nebylo možné spojit s naším zaměřením a výchovou. Tak jsem se přihlásila a
řekla, že nemáme mandát od vedení Junáka, abychom pro tuto
rezoluci hlasovali.“
Po několika dnech se na ústředí
Junáka nahrnula spousta svazáků, zaměstnanci se sešli v kanceláři, kde měl
náčelník Rudolf Plajner odpovídat, proč se Junák nemůže podepsat pod tu
rezoluci. „Do kabelky jsem ještě stihla strčit mezinárodní
vlajku skautek, kterou jsem dostala v roce 1945 v Londýně od
Fanderlíka, a nějaká další lejstra. Nebyla jsem ale zvyklá nemluvit
pravdu, takže jsem neodnesla dějiny dívčího skautingu, kterými
jsem se předtím všem chlubila, i když nebyly moje.“ Na ústředí už
potom nikdy nevstoupila. „Dlouhou dobu jsem se nemohla vzpamatovat ze
šoku ze ztráty iluzí a představy ideálů, které skautky propagují.“
Když přišla ten den domů, hned
napsala dopis britské tajemnici zahraničního výboru Penn dopis, kde bylo
napsáno: „Milá Penn, pozdravujeme tě, jsme živi a zdrávi.“ Ani
Vlasta Koseová se do funkce náčelní už nevrátila, protože bylo přeobsazené
vedení Junáka.
Život na počátku 50. let
Po zákazu skautingu Vlasta
zůstala doma a plně se věnovala své čerstvě založené rodině. V roce 1949
se jí narodil první syn Honzík a později ještě 2 dcery a jeden syn.
„Měla jsem spoustu strážných andělů, třeba sestru Koseovou nebo Fanču
Bursíkovou, která nemohla mít vlastní děti.“ Ale i tak se Vlasta
nenudila. „Pořád jsem něco dělala, pletla, starala se o děti a pak o
vnoučata.“ Na krátkou dobu se stala redaktorkou měsíčníku pro
neslyšící, což dělala spíše pro vyplnění volného času (vyhledávala
životopisy postižených lidí) než pro nějaký veliký výdělek. Později začala
pracovat ve školní družině, kde vedla kroužky němčiny a angličtiny, které
se trochu podobaly skautským schůzkám. Také stále udržovala korespondenci
se svými zahraničními přáteli. „Na Vánoce a Den zamyšlení (22.2.) jsem
posílala všem známým pozdrav s pečlivě vybraným heslem.“
V roce 1953 přišla měnová
reforma, která byla pro občany velkou ránou. „Měnová reforma, to byla
rána, cesta tramvají na nábřeží mě tehdy stála padesátkrát víc. Taky jsem
měla výčitky ze včasně zaplaceného účtu švadleně.“ Současně
s měnovou reformou byl také zrušen systém přídělových lístků na potraviny.
„To jsem koupila s velkou parádou za 45 korun kostku margarínu a mohla
upéct něco jinýho než perník, protože do perníku se tuk nedával.“
Přátelství s Vlastou
Koseovou
Vlasta Macková se s náčelní
Koseovou blíže seznámila při konkurzu na Stříbrné jubileum a postupem času
se staly velmi blízkými přítelkyněmi. „Celý život jsem v ní viděla
svoji učitelku. Ke Koseové člověk musel vzhlížet s velikou úctou a láskou.
Nebyla to jen láska, ale i oddanost.“
Koseová ale neměla lehký život.
Studovala sociální vědy na americké univerzitě a na její svatbě s doktorem
Kosem byl za svědka strýc českého exprezidenta Havla. Poté šla z neštěstí
do neštěstí, zemřeli jí rodiče a teta. V roce 1942 byl její manžel zatčen
v Luhačovicích a pravděpodobně zastřelen na brněnském Špilberku. Kromě
toho se jí narodila neslyšící dcera, o kterou se velmi obětavě starala.
Angažovala se v Mezinárodní organizaci neslyšících a hledala u nás pro
svou dceru nějaký ústav, který se snažil své pacienty i nějak zaměstnat.
V pomoci handicapovaným dětem se zapojila i sestra Vlasty Mackové Mirka,
která v roce 1946 založila skautský oddíl neslyšících. Při obnově Junáka
to byla právě paní Koseová, která nabídla Vlastě Mackové místo zahraniční
zpravodajky skautek. Po válce Vlasta Koseová musela být zaměstnaná,
pracovala nejdříve v Žikešově nakladatelství a po znárodnění se dostala do
skupiny, která sepisovala inventář znárodněných zámků, takže až do důchodu
jezdila po zámcích.
Druhá obnova Junáka a
invaze v srpnu 1968
V druhé polovině 60. let u nás
nastalo uvolnění a spolu s tím byl v březnu 1968 podruhé obnoven Junák. „Sestra
Koseová odmítala tu funkci už proto, že byla narozená 1895 a chtěla,
abysme si to zkusily my. Ale chodila nám na všecky náčelnictva hádat se
s Průchou.“ A tak se Vlasta Macková stala na 2 roky náčelní českých
skautek. „Protože jsem byla na schůzi v Kobylisích jmenovaná vedoucí
výchovného odboru, začali jsme hned velice intenzivně pracovat, protože se
lidi k nám do oddílu hrnuli. První naše starost byla posílat měsíčně
programy schůzek, aby se nepromarnil čas a skautky do sebe něco dostaly.“
A ne všechno probíhalo úplně hladce. „Slováci, to byla kapitola sama o
sobě. Oni chtěli všeho polovičku. Tak když jsme dostali dva vagony kolíků
ke stanům, tak jeden vagon šel do Bratislavy.“
Rudolf Plajner, tehdejší
náčelník, slíbil Dubčekovi, že „kdyby mělo vadit, že existujeme, tak,
že prostě sklapneme. A když byli přijati zástupci dětských organizací u
prezidenta Svobody, tak se zeptal pionýrů, jestli to budou dělat zadarmo
jako skauti.“ V srpnu 1968 vstoupila na naše území sovětská vojska a
situace se zase začala obracet k horšímu. Vlastu okupace zastihla den před
jejím odjezdem na lesní školu. „Byli jsme na chatě a do toho přilítl
můj syn, že jsme okupovaný. A to byl fofr tedy. Tak jsme se odpoledne
vypravili k příbuznejm do Svatoňovic, ale to už se sundávaly jména stanic,
aby se zmátl nepřítel.“
Skauting existoval až do roku
1970, kdy byl potřetí zrušen. „Byla jsem vyslána na mládežnickej sraz,
kde se mělo rozhodovat. Byl tam i Svoboda a uložil mi, že mám říct, že
souhlasíme se spojením se Svazem mládeže. A já jsem tam teda vlezla a
řekla jsem: ,Junák souhlasí.‘ A šla jsem si sednout, tak Sum povídá: ,Taky
jsi mohla říct něco víc.‘ No, do konce toho přípravnýho období nás pořád
tantolili, že budou existovat junácký oddíly s titulem junácké oddíly.“
Přesto byl Junák rozpuštěn a
v roce 1970 se Vlasta zúčastnila rozloučení v Roztokách. „Nejdřív se
slibovaly junácké oddíly a pak se slibovalo nevím co.“ Nakonec
budˇoddíly zanikly nebo vstoupily pod jinou organizaci – turistický oddíl,
ochránci přírody, Červený kříž nebo Pionýr. „Vyslýchala jsem
v Podkrkonoší, kde si myslel sousedovic syn, kterej byl teda vedoucí
oddílu, že prokazuje bůhvíjaké hrdinství, když se se svou skupinou
přihlásí do Svazarmu a nepůjde do Pionýra. No, tak to záleželo čistě na
osobním rozhodnutí, kam půjdou.“
Za normalizace se Vlasta scházela
v Reprezentačním domě se skauty na neformálních schůzkách. „Jednou za
mnou přišel na návštěvu jeden zástupce StB a ptal se, kde se scházíme, tak
jsem řekla na pohřbech. No, kde se scházíme jinde??“
Zahraniční návštěvy
V roce 1968 byla obnovena
stipendia pro středoškolské studenty do Dijonu pro dívky a Saint-Germain-en-Laye
pro chlapce. Dcera Vlasty Mackové Vlasta byla vybrána mezi 6 dívkami,
které mohly jet na tuto stáž do Francie. Na starost si ji zde vzala madame
Tibou, která Mackové dceru přijala téměř za svou. „Když pak Tibou
zemřela, měla na rakvi tři růže od svých adoptovaných dětí a jednu od
Vlasty.“
I když u nás od roku 1970
skauting nefungoval, Vlastu navštívilo několik zahraničních přátel. V roce
1973 do Československa zavítala zástupkyně ředitelky naší chaty Our Chalet
ve Švýcarsku, která byla předtím ve Vídni na konferenci. „Byla vysoká,
kostnatá…no říkalo se jí Sigogne, jako francouzsky opice.“ Kromě
prohlídky Prahy se ještě potkala s Vlastou Koseovou.
V roce 1982 se v Londýně konal
sraz účastnic Stříbrného jubilea amerických skautek z roku 1937. Vlasta se
na něj nedostala, ale přijela ji do Prahy navštívit předsedkyně Mary
Louis. „S ní je právě spojená hezká historie. Jezdily jsme tramvají,
vymetaly Prahu, a když jsme byli v Paláci pánů z Kunštátu, tak ona tam
uviděla nějaký lejstro a povídá ,Jéé, hele, v tomhle roce jsme byli
objevený.‘“ Dále v roce 1983 přijela její americká přítelkyně
z tábora Silver Jubilee: „Byla profesorkou matematiky a členkou
Mezinárodní organizace stavitelů bambusových fléten.“ Nebo také syn
její anglické spoludelegátky, který jel přes Prahu.
Poslední obnova Junáka
v roce 1989
Vlasta Macková se účastnila i
poslední obnovy Junáka v roce 1989. Nejprve 2. prosince v sále Městské
knihovny, následující den v muzeu. „Tam už byli i Slováci. Sum mně i
Břicháčkovi dal hotovej projev, kterej máme přečíst, a já jsem běžela za
Břicháčkem a povídám: ,No, prosím tě, přece já nebudu předčítat jako na
pimprlovým divadle to, co mně někdo napíše.‘ Tak jsme za ním šli, Sum měl
dopal a řekl: ,Tak si řekněte, co chcete!‘“
Vlasta opět pomáhala s obnovou a
stala se do roku 1992 náčelní skautek. Snažila se hlavně o zapojení
českého skautingu do světových organizací, zúčastnila se mezinárodní
konference skautek v Singapuru. V té době jí bylo již 70 let, takže při
dalším sněmu nekandidovala a přenechala místo náčelní mladším. Stala se
čestnou náčelní Junáka, je nositelkou Řádu stříbrného trojlístku a dalších
ocenění a členkou Svojsíkova oddílu.
Pro projekt Skautské
století zpracovala Ivana Moravcová podle rozhovorů Lukáše Havla.
Použité zdroje
Historie českého Junáka.
[online]. [cit. 2012-03-30]. Dostupné z: http://dakota.skautkostelec.cz/skautska_stezka/junak/historie_junaka.htm
ŠANTORA, Roman, Václav NOSEK,
Slavomír JANOV a Václav DOSTÁL. Skautské století: Dobrodružný příběh 100
let českého skautingu. Praha. Mladá Fronta, 2012.
|