Několik otázek pro houslistku Helenu Zemanovou,

členku souboru For Several Friends, před lednovým koncertem Kruhu přátel hudby Česká Třebová

Jaké jste měla jako dítě sny – chtěla jste být houslistkou?

H. Z. Když jsem byla malá, bylo mi asi tak šest nebo sedm let, přišel k nám domů pán, aby si odkoupil malý akordeon, na který do té doby hrála moje starší sestra. Pamatuji si, že se mě tenkrát naši naposledy zeptali: „Chceš hrát na harmoniku, nebo na housle?“ Jak vidíte, byla jsem k houslím lehce dotlačena, ale nakonec jsem přeci jen dala přednost hudbě před krasojezdectvím. Cirkus byl totiž původně na prvním místě v seznamu snů!

A jaké sny máte nyní?

H. Z. Pokud se ptáte na sny ohledně mého povolání, tak je to udržet si nadšení a nepodlehnout rutině; raději občas zapochybovat a znovu si klást otázky, přestože dané dílo například hraji po padesáté. Neustrnout, nezpohodlnět a udržet si nadšení.

Jste koncertní mistryní v Collegiu 1704. Co všechno tato pozice obnáší?

H. Z. Nejsem jediným koncertním mistrem Collegia 1704, ale je pravda, že tuto roli plním často. Pokud tedy sedím v orchestru na první židli, je potřeba, abych pochopila představu dirigenta o skladbě. Jestliže s touto představou souzním nebo – řekněme – pokud je tato jeho vize jasná a přesvědčivá, je pak už lehké ji interpretovat, hrát zřetelně a jasně. U koncertního mistra je určitě důležitá i řeč těla, která je jakousi oporou pro ostatní hráče. Dirigent ukáže nástup, vy se hýbnete tak, aby všichni poznali, kdy přijde tón a jak bude vypadat. Neznamená to však hýbat se zbytečně okatě pořád, mohlo by to rozbít hudební fráze nebo celkově rušit tok hudby. Další součástí funkce koncertního mistra je samozřejmě komunikovat verbálně s kolegy a dirigentem tak, aby se nakonec vždy všichni sešli a tzv. táhli za jeden provaz.

Proč vzniklo uskupení For Several Friends, když jste všichni členy věhlasného souboru Collegium 1704?

H. Z. Uskupení „For Several Friends“ (doslovný překlad znamená „Pro pár přátel“ a pochází z názvu sbírky Matthewa Lockea, jednoho ze skladatelů, které uslyšíte) vzniklo přirozeně z touhy zabývat se komorní hudbou. Collegium 1704 se soustřeďuje na velká díla, jako jsou oratoria, mše, symfonie a opery. Pro hudebníka v orchestru to samozřejmě znamená být součástí velkého celku, do kterého musí zapadat a jemuž se přirozeně podřizuje. Je to jako být jedním zoubkem dalších x ozubených koleček velkého stroje (ovšem krásného!). Je to rozhodně naplňující pocit, pokud vše tzv. „šlape“, ale i tak každý z nás pak může pocítit touhu vrátit se k malým uskupením a realizovat své vlastní představy. Vyzkoušet si na vlastní kůži, jestli dokáže jednotlivé skladby dobře rozklíčovat a následnou interpretací je předat posluchači. V komorním ansámblu se samozřejmě jasně projeví, jak kdo hraje, co mu jde dobře a co třebas ne tak dobře, takže je to velká motivace k práci nejen na dokonalé souhře s ostatními, ale jistě i na sobě samém! Hlavním pojítkem mezi námi je kamarádství, vzájemná sympatie a také čas, který jsme spolu za ta léta prožili na zkouškách, koncertech, cestách i výletech. V neposlední řadě je pojítkem mezi námi smysl pro humor, dále pak koníčky jako např. zahradničení či fotografie…

Specializujete se hlavně na starou anglickou hudbu (Henry Purcell, Matthew Locke…). Co Vás k ní přivedlo?

H. Z. Bude to znít asi legračně a jinak, než byste očekával, ale na anglickou hudbu nás navnadil kolega Pablo Kornfeld. Neustále chtěl, abychom uskutečnili koncert sestavený z autorů, které uslyšíte právě i vy. Pak sestavil první program, dal nám noty na pult a byli jsme všichni navždy „chyceni“! Už se nám nechtělo tento repertoár opustit, protože je unikátní a ryzí. Ryzí ve smyslu čistoty, bez laciných efektů instrumentální virtuozity, vše je tu podřazeno kompozici, ne nástrojům. Je to hluboká, autentická a nadčasová hudba. Bohužel zřídkakdy hraná!

Celý soubor hraje na dobové nástroje. Můžete nás, ve zkratce, s nimi seznámit? Jaká jsou jejich specifika?

H. Z. Ano, tedy ve zkratce: housle jsou ostruněny střevovými strunami (ovčí neopředená střeva kromě nejhlubší struny G), nemají podbradek, smyčec je kratší a má jiný tvar než smyčec moderní. Viola da gamba má 7 strun, drží se podobně jako barokní violoncello mezi koleny, ale držení smyčce se liší (mám odpovídat ve zkratce, tudíž je potřeba přijít na koncert a držení okouknout!). Cembalo je klávesový nástroj, jakýsi předchůdce klavíru, ale nemá kladívka, nýbrž jazýčky, které trsají o struny. Theorba je velká basová loutna s dlouhým krkem a 14 strunami.

Na co se v podání Vašeho souboru můžeme těšit? Chtěla byste něco vzkázat českotřebovskému publiku?

H. Z. Na českotřebovské publikum se moc těšíme a rádi se s ním podělíme o poklady anglické barokní hudby. Všichni jsou vítáni, není potřeba být znalcem, stačí přijít, zaposlouchat se a nechat se unášet hudbou. Srdečně zveme všechny, bez publika by totiž nebyl žádný koncert!

Děkuji za rozhovor. Jaroslav Plocek