Profesor Karel Holbik - Třebovák v cizině

V našem cyklu článků se snažíme představovat česko- třebovské veřejnosti osobnosti, které mnoho znamenaly pro vývoj našeho města, nebo kteří mnoho dokázali v rámci České republiky nebo i v cizině. Jeden z takových občanů je jistě Profesor Karel Holbik, žijící mnoho desetiletí v USA, kde se dokázal prosadit tak, že jeho osud je popsán v americké encyklopedii Who´s Who in America. Přes svůj věk Karel Holbik v posledních letech často navštěvuje Evropu a nikdy nezapomene při této příležitosti navštívit i své rodné město. Při této návštěvě byl letos přijat 23. května na naší radnici. Zde se vyznal ze své lásky k Českotřebovsku jako ke svému domovu, podepsal se do pamětní knihy města. Jeho slova, ve kterých vyzdvihuje vzdělání, které se mu ve svém rodišti dostalo, jsou hřejivá a byla zaznamenána pro regionální televizi, Český rozhlas i regionální tisk. Pro náš Českotřebovský zpravodaj, který profesor Holbik doma v Bostonu pravidelně čte, nám poslal své vzpomínky nejen na své začátky v České Třebové, ale i další životní cestu, která jej dovedla až na americké univerzity a prestižní pozice v OSN. Jeho text máme také čest doplnit fotografiemi, které nám přibližují Prof. Karla Holbika nejen v současnosti, ale také i před padesáti lety.
Do České Třebové se (po emigrantské amnestii v r. 1973) vracím téměř každoročně fyzicky a ještě častěji duševně. Patřím k těm, co věří, že domov je jenom jeden. Celý život oceňuji krásu českotřebovského lesnatého okolí i to, co jsem si “odnesl” z “reálky” (1932 - 39). Jak je ve Třebové časté, tak pocházím z železničářského prostředí, v němž vysokoškolská tradice nebyla. Tím, že jsem začal studovat na gymnáziu, přijal jsem jiné perspektivy - neželezničářské. Musím ale přiznat, že českotřebovské dopravní středisko na mě vliv mělo. Pozorování vlaků z dnes už neexistujícího Müllerova mostu , projíždějících mezi Berlínem, Prahou, Vídní a Balkánem vzbudilo moji touhu vidět “ten jiný svět”.
Na gymnáziu jsem měl několik vlivných a významných profesorů. Dějepis profesora Vítkovského rozšiřoval náš duševní obzor, řekl bych, že nás kultivoval. Profesor Ransdorf byl přísný a náročný učitel češtiny a francouzštiny. Jeho jedničky byly vzácné a musely se pracně zasloužit. Paní profesorka Špánková učila francouzštinu s elánem a jistě i s láskou. Měla entuziasmus pro Francii. Naproti tomu “matik” profesor Skolil byl tvrdý, ale jinou osobní dimenzi neměl. Gymnázium prohloubilo především zájem o francouzštinu a o jeho další studium. Naštěstí žila ve Třebové jedna Francouzska, která zde (a v Ústí n.O.) dávala v tomto jazyce soukromé hodiny. Po letech mi znalost této řeči umožnila přednášet na francouzských vysokých školách a také v Bruselu, Francouzské Africe a v Tunisu. Francouzština mi také pomohla získat pozvání k účasti na ekonomické konferenci na pařížské Sorboně. Po tom všem ani nepřekvapilo, že jsme si s manželkou, Češkou, vyměnili manželské sliby ve francouzštině v ženevském kostele ve Švýcarsku.
Ani němčinu jsem nezanedbával. Prázdniny jsem trávil v Rakousku a v Sudetech. V r. 1939 jsem udělal univerzitní zkoušku a o prázdninách po septimě, jsem se pustil do angličtiny na Anglickém ústavu v Praze. Výlohy jsem tehdy uhradil z malého stipendia, které v tu dobu poskytla českotřebovská spořitelna mně a ještě jednomu dalšímu gymnazistovi.
Rok 1939 byl nečekaný mezník v mém životě. Nevrátil jsem se do oktávy a ke kamarádům do Třebové a zůstal jsem v Praze u svého bratra. Pobyt v Praze mi umožnil pokračovat v angličtině a přidat k tomu italštinu. Znalost tohoto jazyka a má kniha “Italy in International Cooperation” publikovaná v Italii v r.1959 mi otevřela dveře do celého Apeninského poloostrova a k četným přátelstvím.
Do Třebové jsem jezdil na víkendy z Prahy (a později z Baťových závodů ve Zlíně, kde jsem byl zaměstnán) tak dlouho, pokud tam moje matka bydlela. Moji přátelé ze studentských let v České Třebové ovšem zůstali…
Cizí jazyky se staly mojí existenční základnou a také koníčkem. K nim se přidalo později právo (JUDr. Na UK v r. 1947) a národní hospodářství již ve Spojených státech (Ph.D. v roce 1955). Jakousi druhořadou základnou se staly mé zkušenosti ze Zlína (1941 - 45). Přiznám, že jsem se tam dostal na přímluvu svého strýce, ředitele jedné akciové společnosti v Praze. To byl první poznatek dnes už ověřené praxe, že někdy v životě nerozhoduje to co člověk zná, ale koho zná. A v Americe mně jako imigrantovi pomohlo ovšem to první. To budiž přiznáno ke cti Američanů a Spojených států. (America is a good country with good people).
U Baťů jsem se stal sekretářem velmi vlivného a kompetentního spolupracovníka pana Batrly, který zastupoval Baťu v USA. Nebýt jeho, neměl bych touhu poznat Ameriku. Amerika mu dala “švih”, což muselo imponovat i Baťovým ředitelům. Bylo neštěstím, že s ním komunisti po roce 1948 zatočili a zemřel ve věku 54 let. Měl jsem životní štěstí, že jsem s komunistickou lůzou neměl co dělat. To stejné nelze však říci o mém bratrovi. (Za moji svévolnou emigraci ho soudruzi “přesadili” z ministerstva financí do správy ČSD a cestovní pas dostal až po 18 letech po odvolání k prezidentské kanceláři….)
Do USA jsem odjel po promoci na UK v prosinci 1947. Studium na právnické fakultě mi umožnilo seznámit se s profesorem národního hospodářství dr. Karlem Englišem Ukončil jsem své studium na UK, když profesor Engliš byl rektorem UK Po únoru 1948 ho komunisti zbavili profesury i penze a vypověděli ho z Prahy…. Cestu do Ameriky jsem podnikl jednak ze zvědavosti na zemi, která osvobodila Evropu od fašismu a zla, které ho provázelo. Komunistický puč v ČSR mě zaskočil a já jsem si uvědomil, že půjčené peníze brzo dojdou. (Splatil jsem je). Akademická dráha byla nejnadějnější, i když tak dobře, jako rodilý Američan jsem angličtinu neznal. Začal jsem objevovat Ameriku “jaká je”. A je-li i pro mne. Zdá se, že byla Asimilační proces trvá tak 2 - 3 roky a je-li souběžný se studiem, jako byl u mne (MBA a Ph.D.) a s univerzitním prostředím, je pohodlně zajímavý, byť skromný. Obě univerzity, kde jsem studoval i učil, ke mně byly štědré. Spojené státy nemají některé sociální vymoženosti (bezplatné školství, lázně apod.), za které např. České země vděčí Masarykově republice a socialismu. Americká demokracie realizuje zásadu “já pán, ty pán” a je, zdá se mi, zodpovědná za volné, neformální způsoby a jednání. Jako Evropan jsem si na to musel zvyknout. Takové chování vyžaduje toleranci a vzájemný respekt mezi lidmi, individuálně a kolektivně. V USA mě dojímá a vyhovuje důvěra v osobním a vzájemném jednání. Přes všechny možné výjimky jsou poctivost, spolehlivost a fair play očekávány a běžně se dostaví.
Svědčí o tom i moje vlastní zkušenost v tom, když mi byla v akademickém roce 1963/4 nabídnuta pozice rezidenčního ekonomického poradce na Námořní akademii v Newportu (RI). Samozřejmě, někdo mě tam musel doporučit. Z mého resumé bylo ale zřejmé, že jsem Čech, tj. původem ze země, která v tu dobu byla v USA na “černé listině”. Ale byl jsem americkým občanem a tak splnil nezbytný požadavek. Věřili mě. Nikdo se neptal ani na to, dopisuji-li si s bratrem v Praze. Byl to nezapomenutelný rok - i pro své námořní prostředí.
Když jsem po své poslední ekonomické přednášce sestoupil z pódia a směřoval přes posluchárnu k východu, přes 150 důstojníků vstalo ze svých sedadel a provázelo mne potleskem. Pro Čecháčka velké překvapení! Jezdil jsem pak do Newportu na akademii po deset let.
Publikační činnost mne přivedla na čtyři roky ke Spojeným národům (OSN) v New Yorku. Nabídli mi místo vedoucího finančního oddělení. Přijal jsem to, už proto, že uplatnění u OSN není snadné a mnoho lidí po něm touží. Při cestě (letadlem) kolem světa moji pozornost upoutaly nejen asijské monumenty ale také, a zvláště, Baťova prodejna obuvi na ostrovech Fidži v Tichém oceáně. Tomáš Baťa to myslel vážně, když se rozhodl vyrábět boty pro “miliony” bosých lidi.
Pokud jsem byl na bostonské univerzitě, přednášel jsem také mnoho roků na harvardské univerzitě. Tímto “pohostinským vystupováním” se moje aktivní akademická práce v roce 1998 skončila. Bylo to vše zajímavé, ale také pracné. Ale už Staročeši říkali, že bez práce nejsou koláče… Karel Holbik