|
-
Před koncem
roku 2013 vydalo Nakladatelství Lidové noviny titul „Východočeská
šlechta, její sídla a teritoria“,
jejímiž autory jsou přátelé, kolegové a žáci profesora Františka Musila
(k jeho životnímu jubileu). Z nějakého nepochopitelného důvodu se na
předvánoční trh (ani dlouho po něm) nedostala, útěchou knihomilům mohla
být již dříve témuž regionu věnovaná kniha „Území východních Čech od
středověku po raný novověk“ (NLN 2011) učitelů a studentů Historického
ústavu Filozofické fakulty Univerzity Hradce Králové pod vedením Ondřeje
Felcmana.
-
Knihy mají být volným pokračováním publikace týkající se
starších dějin východních Čech (Dějiny východních Čech v pravěku a
středověku /do roku 1526/, NLN 2009), otázkou
však je, proč byly v podstatě záhy po jejím vydání sepsány. Podezíravého
čtenáře tak nutně napadne, že se jedná o zažitou praxi
doplňujícího výkladu či o sepsání dodatků k dříve vydané práci (které
budou následně součástí nového doplněného vydání, k němuž pak budou
vydány dodatky…). Ostatně je otázkou, zda při (vydavatelově) ceně
původní syntézy 799 Kč si zájemce o dějiny regionu dokoupí i dílčí
studie za 279, resp. 239 Kč.
-
 Kniha
o území východních Čech se zabývá v tematizovaném souboru kapitol
různými aspekty prostorových proměn východočeské oblasti.
Podle připomenutého hypotetického názoru o nejstarším průběhu
česko-moravské hranice v této části „evropského“ rozvodí dosahovala
původní východní hranice Lanšperska na rozvodí Tiché Orlice a Moravské
Sázavy, což znamenalo, že oblast pozdějšího Lanškrouna patřila zpočátku
k Moravě. Je-li tento předpoklad správný, je pravděpodobné, že k posunu
hranice Lanšperska (a také Čech) na východ do dnešní podoby došlo v době
vrcholné kolonizace. Původní kolonizace z moravské strany tak byla
nakonec překryta důrazněji organizovanou činností prováděnou z Lanšperka,
za níž stál sám král, slovy autora hypotézy Jindřicha Schulze snad
v souvislosti s konfiskací a rozdělením majetku Záviše z Falkenštejna.
(Pro názornost jsem si dovolil použít schema štítecké zemské brány od
Vladimíra Merty s vyznačeným rozvodím Odry, Labe a Dunaje, do níž jsem
doplnil Lanškroun a Třebovici.)
-
Co v této
souvislosti s historií regionu obeznámeného čtenáře nutně napadne?
Že blatný hrad (tvrz) v žabím močálu jihovýchodně od
Žichlínku, později (1378) jménem Krotenful, skutečně mohl být slovy
Miroslava Plačka opěrným bodem Borešovy kolonizace Moravskotřebovska a
pojímat tak v ochranu klášter Korunu u Krasíkova, zmíněný roku 1270, a
nemohl proto být baštou osídlování Lanškrounska proti Moravě. Vzato do
důsledků to znamená, že tehdejší přepady ať už (České) Třebové nebo
Třebovice z moravské strany lidmi pana Ctibora mohly vycházet právě
odtud a nikoliv z pochybnostmi provázeného Cimburka (škoda, že avizovaná
monografie Dalibora Janiše „Páni z Cimburka/Hledání pokojného času“ není
v plánu Nakladatelství Lidové noviny ani na 1. pololetí letošního roku).
-
Běžnému povědomí se rovněž vymyká kauza nezdařeného
pokusu Václava II. zřídit ve východních Čechách zvláštní vévodství se
záměrem směnit ho za Míšeňsko s tamním markrabětem Bedřichem Malým.
Podle dochované smlouvy (1289), která nakonec nevešla v platnost, měly
k vévodství patřit hrady a hrazená města Svojanov, Polička, Lanškroun,
Lanšperk, (Vysoké) Mýto a Skuteč a dále pak několik míst, jejichž
interpretace dodnes není zcela jasná – Orthe (Ústí nad Orlicí?), Sebin
(hrad Zebín u Chocně?) a Wyschonis (hrad Košumberk?). Markrabě měl také
získat patronát nad litomyšlským premonstrátským klášterem, který se
nacházel uvnitř předpokládaného vévodství, k němuž měly náležet i
Hoštejn, Zábřeh a Svitavy. Jak vidno, smlouva vyjmenovává místa vesměs
tehdy patřící Závišovi z Falkenštejna, která pak rozdělila
česko-moravská hranice.
-
Mne ale napadlo něco jiného. Jestliže je Ústí správně
jmenováno už v první listině zbraslavského kláštera v roce 1292, je tak
trochu nelogické ztotožňovat s tímto místem lokalitu „Orthe“ ze smlouvy
z roku 1289. Nikomu svůj názor nevnucuji, ale co třeba místo domnělého
Ústí (RBM II, č. 1467, s. 631: …Orthe, Muta…) číst Pravé nebo Správné
(dnes Vysoké) Mýto na rozdíl od už opuštěného Starého Mýta, když víme,
že tehdejší písaři používali nejen interpunkci (čárka mezi Orthe a Muta,
ale i velká písmena nebo spojování předložek se jménem) vcelku
libovolně, dle vlastního „pravopisu“. Takže bychom si nemuseli lámat
hlavu a mařit čas hledáním hradu v Ústí nad Orlicí, které konec konců
nebylo ani městem hrazeným.
-
-
Kniha
„Východočeská šlechta, její
sídla a teritoria“ (ved. autor. kolektivu Zdeněk Beran) se nakonec na
knižní trh dostala až začátkem února letošního roku (2014).
Po jejím přečtení ale
rád konstatuji, že se opravdu nejedná o nějaký alternativní výklad
starších dějin východních Čech. Slovy vydavatele jí jde o to přinést
inspiraci, položit otázky, nastínit nové perspektivy a nová témata
jakožto impuls pro budoucí výzkum, a to v tematickém rámci východočeské
oblasti, zdejší šlechty, její činnosti, sídel a panství. Ve čtyřech
oddílech se zabývá majetkovými a správními aktivitami šlechty v regionu,
dále přináší dílčí sondy do života a činnosti významných východočeských
šlechtických rodů a osobností, do jejich vztahu k posvátnu a nakonec
mapuje jejich stavební aktivity na příkladu některých šlechtických
sídel.
-
Z
významných východočeských šlechtických rodů tak nebylo možné opomenout
pány ze Švábenic. David Papajík (autor monografie Švábenicové/Velcí
kolonizátoři a jejich následovníci, NLN Praha 2009) ve své studii
rozebírá vazby šlechtického rodu pánů ze Švábenic na oblast východních
Čech. Podle svého přesvědčení se mu jednoznačně podařilo vyloučit, že by
páni ze Švábenic pocházeli z východních Čech, jak se traduje v odborné
literatuře, natož aby se psali po zaniklé vsi Švábenice u Litomyšle. Ve
skutečnosti se psali po Švábenicích na Vyškovsku a do východních Čech na
Úpsko (Trutnovsko) se dostali v polovině 13. století provést kolonizaci
tamního kraje. Tu král Václav II. před rokem 1301 považoval za
ukončenou, a proto území od tehdy Vítka ze Švábenic převzal patrně za
majetkovou kompenzaci územím s centrem na tvrzi v (Českých) Heřmanicích.
Novým centrem se ale měl stát hrad Orlík (1311 Saldenstein na ostrohu
západně od samoty Orlík, přímo nad přírodním bludištěm a pomníkem J. A.
Komenského v Brandýse nad Orlicí), domněnku však komplikuje fakt, že
Vítek se po Orlíku nikdy nepsal. Jako pouhá hypotéza se rovněž jeví
možnost, že dalším opevněným sídlem Vítkova panství byla tvrz Hrádek (Katrštejn)
nad meandrem potoka Husí krk pod Řetůvkou.
-
 Problematikou
hradů východočeské šlechty se zabývá Miroslav Plaček ve stati s názvem
K problematice východočeských hradů šlechty přišlé z Moravy. Podle něho
osídlování a kultivaci zdejší krajiny prováděly zejména dva rody – páni
ze Švábenic a páni z Drnoholce. Na rozdíl od Davida Papajíka ale
moravský původ pánů ze Švábenic nepovažuje za nepochybný s poukazem na
neukončenou teritorializaci šlechty, kdy jednotlivé osoby tehdejší
nobility často putovaly mezi úřednickými posty provinciální správy a
domicil přijali až po „usazení“.
-
V případě pánů ze Švábenic
nepovažuje za podstatné, jakým způsobem nové území od krále získali.
Vítek prostě musel vzít zavděk (Českými) Heřmanicemi s tamější tvrzí a u
Brandýsa nad Orlicí držel či postavil hrad Orlík, ve shodě s Františkem
Musilem ho však za zakladatele hradu pokládá (je otázkou, zda byl
doveden do konečné podoby, kterou se Miroslav Plaček pokouší
rekonstruovat), a to s velkou pravděpodobností jediného ve východních
Čechách, který byl zděný na maltu. Život na hradu netrval dlouho, neboť
se o něj a jeho příslušenství po Vítkově smrti (po r. 1311) podělil
klášter Zderaz a četní věřitelé (mj. Sezema z Brandýsa). Ovšem v případě
Hrádku zvaného Katrštejn jako pohraničního opevnění Vítkova ne příliš
velkého dominia o něm není přesvědčen, neboť šlechta, a zejména
zadlužená, objekty podobné funkce nebudovala.
-
Ani situaci pánů z Drnholce
původem z Moravy nepovažuje za jednoznačnou s poukazem na už řečené u
pánů ze Švábenic. Když se v roce 1249 markrabě Přemysl se zřejmým
souhlasem otce (?), krále Václava I., rozhodl přepustit jihomoravský
Mikulov Lichtenštejnům, jeho držitele Viléma a Heřmana z Drnholce patrně
odškodnil (opět se souhlasem otce?) rozsáhlým kolonizačním územím
v Čechách na řekách Orlici a Kněžně.
-
Dílo pánů z Drnholce ve
východních Čechách bylo úctyhodné, třebaže v Poorlicku působili krátce,
dokonce se zdá, že udělení Lanšperska nebylo (podobně jako Švábenicům na
Úpsku) dědičné a na rozdíl od Rychnovska je v důsledku královy vůle
museli opustit. Přesto za relativně krátkou dobu stačili
založit město Ústí (nad Orlicí, Wilhelmswerde), v němž měl Heřman jakési
sídlo, neboť se psal „de Osteh“ (což je s Ústím obecně ztotožňováno).
Oproti F. Musilovi se ale domnívá, že to nebyl hrad ani charakteru
stavebního provizoria, ale jen nějaký dvorec, který bylo snadné ponechat
osudu. A pokud jde o samotný hrad Lanšperk, při neznalosti jeho
stavebníka ho název svádí k zeměpanské fundaci, stejně jako v případě
potomního Lanškrouna. Naopak v přisuzování zmizelého Krotenfulu pánům z Drnholce
mu jakákoliv jistota chybí.
-
Posledním z hradů v regionu, o
němž se Miroslav Plaček zmiňuje, je Brandýs nad Orlicí, na němž ale
urozenci z Moravy „přišli k hotovému“. Jeho zakladatelem může
být pokolení ze saského Brandisu u Lipska, které do svého lenního okruhu
přivedl biskup Bruno ze Schauenburku, první zmínka o hradu je v osobě
Sezemy z Brandýsa, který v roce 1298 ručí za dluh Vítka ze Švábenic.
-
-
Co říci závěrem?
Nedělám si iluze, že někdo bude brát na názory laika zřetel, ale pokud
bych mohl položit otázku, jistě tušíte jakou – kam se tedy poděli páni
z Heřmanic (roku 1226 Svatoslav z Heřmanic
svědčící na listině Přemysla Otakara I., v roce 1263 Oldřich z Heřmanic,
svědek na listině krále Přemysla Otakara II.)
před příchodem Vítka ze Švábenic z Úpska a jak to bylo s jejich odkazy (rychtářů
Petra z Heřmanic dědy, jeho syna Ulmana a vnuka Lipolta
podle listiny z roku 1335)
v Třebové v té době?
-
Jako inspirace snad mající
perspektivu a smysl, jen se tomu někdo chtít věnovat.
-
Tento článek je jen dalším z pokusů připomenout (stále
nedokončenou) diskusi k počátkům České Třebové, nikoliv recenzí
nadepsaných publikací! A jak už zmíněno, do „úplnosti“ chybí Páni z Cimburka
a snad se můžeme těšit na Sborník Městského muzea v Č. Třebové ze
semináře k počátkům města (2013).
-
-
Další použitá literatura
- Musil František: Několik
poznámek k dějinám hradu Krotenfulu u Žichlínka. In: Lanškroun-sko
1/2003 (Vlastivědný sborník Městského muzea Lanškroun), str. 4-6, jm. 5
-
Plaček Miroslav: Opěrné body Borešovy kolonizace Moravskotřebovska. In:
Dissertationes historicae 7/2002, str. 301-311, jm. 302
-
Renčín Miloslav: Nové knihy k dějinám regionu (iČTZ 99/2010, 4.4.2010)
-
Renčín Miloslav: …a
pronásledovali lupiče až k jejich hradu (K 730. výročí první
zmínky o České Třebové). In:
Českotřebovský
zpravodaj 10/2008, str. 64-67
-
Renčín Miloslav:
Ad historie Ústí nad Orlicí. In: Nové letopisy města Ústí nad
Orlicí a jeho okolí č. 1/2012, OFTIS Ústí nad Orlicí 2012, str. 4-5
- Schulz Jindřich: Vývoj
česko-moravské hranice na nejhořejším povodí Moravy a Moravské Sázavy do
2. poloviny 14. století. In: Severní Morava 16/1968 (Vlastivědný
sborník), str. 20-25
- Miloslav Renčín
|