Českotřebovské kalendárium na říjen 2001

Antonín JASANSKÝ ( 12.5. 1902 – 12.10. 1961 ) , truhlářský mistr – 40 let od úmrtí

Narodil se v chalupě č.p. 97 na Parníku v dnešní Ústecké ulici. Vyrůstal ještě s dalšími deseti sourozenci. Po základní škole navštěvoval nedělní pokračovací školu a u otce se vyučil truhlářskému řemeslu. Po smrti otce převzal dvacetiletý Antonín  nejen chalupu s hospodářstvím, ale i truhlářskou živnost a také všechny starosti a závazky. Jednak se musel starat o maminku, nezaopatřené tři sestry, čtrnáctiletého bratra a také tři tovaryše. Protože byl velice pracovitý, cílevědomý a podnikavý, začal v roce 1923 truhlářství rozšiřovat. Přistavěl dílnu a byt, později pilu – vše na dlužnou hypotéku, kterou se podařilo po dvaceti letech splatit. Postupně také vybavoval dílny strojním zařízením. Se svým bratrem, se kterým podnikal, zaměstnávali až dvacet zaměstnanců. Stejně jako jeho otec, který byl několik let starostou Parníka a zakladatelem místní sokolské jednoty, byl i Antonín velice činným občanem. Zastával funkci v obecním zastupitelstvu, v obecní radě, byl místostarostou Sokola, jednatelem hasičského sboru, členem Okrašlovacího spolku a Společenstva truhlářů, nájemcem honitby a mysliveckým hospodářem. Za války působil v protifašistickém odboji ( I. čsl. partizánská brigáda Jana Žižky ). Po válce měl velké zásluhy na odpojení Parníka od České Třebové. Podařilo se mu to ale jen na krátkou dobu.

     Když se po roce 1948 museli drobní truhláři spojit ( Lidové družstvo dřevozpracující se sídlem v České Třebové ), vedl je jeden z nejschopnějších – Antonín. Tehdy veškeré materiálové zásoby i strojní vybavení, které s bratrem vlastnili, odprodali družstvu..Byl to jeho první bolestivější okamžik, ale druhý na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho synovi Radkovi bylo přerušeno studium na uměleckoprůmyslové škole a v říjnu 1951 narukoval jako vojín k technickému praporu PTP a přes dva roky strávil v ostravských dolech.

     Místo vedoucího družstva truhlářů zastával Antonín až do roku 1958. Z funkce odstoupil po prodělané mozkové příhodě na doporučení lékaře. Byl mu však přiznán pouze částečný invalidní důchod. Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil po lednu 1960, kdy došlo k vyvlastnění těžce vybudovaného domu č.p. 97. Krátce na to zemřel na infarkt myokardu. Po tzv. sametové revoluci se vyvlastněný majetek opět vrátil do rodiny jeho třem vnukům, kteří v něm obnovili truhlářské řemeslo.

( Podle Blanky Markové )

 365 let od velkého požáru ve městě

     Vše začalo 30. října 1636 příjezdem lanškrounského a lanšperského hejtmana Hynka Severského z Kuličkova. Jmenovaný se po lovu v okolních lesích ubytoval u knížecího polesného a bývalého městského rychtáře Jana Bartoně. Jeho čeledín, ubytovaný na noc s koňmi v maštali Martina Kormouta, asi ve tři hodiny v noci neopatrným zacházením se světlem zapřičinil požár s nedozírnými následky. Ze 110 domů vesměs dřevěných, které městečko tehdy mělo, padlo jich za oběť 57, radnice, pivovar, masné krámy na náměstí, knížecí mlýn pod branou, kostel, fara, škola a špitál. Ušetřen zůstal pouze Trávník, chalupy za řekou Třebovkou a kostelíček sv. Kateřiny. Po požáru se rozvoj města na dlouhá léta zastavil.

200 let od postavení děkanského kostela sv. Jakuba Většího

Kostel byl postaven ve slohu doznívajícího klasicismu v letech 1794  - 1801. Stalo se tak po požáru starého kostela, který vyhořel 28.července 1793. Zbytky ohořelých zdí byly strženy 22.června 1794 a již 1.července bylo vyměřeno místo a 6.července  na to se začalo s kopáním základů. Základní kámen na stavbu kostela byl položen po levé straně hlavních dveří  14.července 1794. Plány zhotovil architekt knížete Lichtenštejna Josef Hardtmuth z Vídně. Stavební kámen se dovážel ze semanínských lomů. Střecha měla být měděná, položena však byla pouze šindelová a na okrajích byla čtyři stopy lemována měděným pásem. Klenutí bylo dokončeno 16.července 1798 a roku 1801 byla dokončena celá stavba i s výzdobou. Prostavělo se 19 500 rýnských zlatých. Po celou dobu stavby se bohoslužby konaly v dřevěné boudě na náměstí. Velkou událostí, která provázela stavbu, byla návštěva stavebníka, knížete Aloise z Lichtenštejna. Ta se uskutečnila 22.července 1797. Kníže nejprve navštívil vrchnostenský dvůr na Parníku, odkud se v kočáře vydal do středu města. Před rozestavěným kostelem jej vítali měšťané, školní mládež, muzikanti ….

Kostel je vybaven pěti oltáři, vnitřní půdorys má tvar rovnoramenného kříže. Hlavní oltář sochařsky vyzdobil brněnský umělec Ondřej Schweigl  (1735 – 1812) se synem Karlem. Od stejného mistra je i kazatelna. Postranní oltáře zhotovil Jan Pírko, truhlář z Litomyšle, za spolupráce nejmenovaného sochaře ze Svitav. Obrázky pro vnitřní výzdobu namalovali dva Janové – vídeňský malíř Dallinger ( 1741 – 1806 ) a malíř z Kyšperka Umlauf ( 1825 – 1916 ).

Budově kostela se nevyhýbalo neštěstí ani později, když neopatrností klempířů vznikl 28.srpna 1884 oheň, který zničil střechu i věž. Oprava vzniklých škod trvala čtyři roky. Z této doby jsou také přemalby některých kostelních obrazů ( i oltářního obrazu od J. Dallingera ), provedené Janem Umlaufem.

Svoji dnešní podobu dostal kostel v roce 1913, kdy došlo k nevhodné výměně původní báně za novou. Báň navrhla a následně provedla firma Rössler a Kudlík. Z doby, kdy proběhla tato rekonstrukce se zachovaly mnohé dokumenty ( rukopisy, tiskoviny, peníze ), které byly uloženy v zaletovaných schránkách v báni kostelní věže. Obsah schránek bylo možné zjistit při poslední rekonstrukci věže a celého kostela, která proběhla v letech 1989 až 1992. Slavnostní otevření těchto schránek se uskutečnilo na MěÚ 31.července 1991 za účasti p.Vikáře Františka Kettnera a starosty města ing. Zdeňka Langa.

K tomuto významnému výročí se připravuje sborník studií od historiků, historiků umění a muzikologů s názvem Českotřebovská farnost v historii.

Jan Skalický

Velký požár na náměstí před padesáti lety
Tento požár, který vznikl 17. října 1951, byl největším požárem ve městě po druhé světové válce. Je varovným příkladem, že i v době moderních výkonných stříkaček mohla tehdy lehce vyhořet celá horní polovina náměstí.
Ohnisko požáru bylo na půdě domu čp. 42 (dnes již zbouraného) - majitel Bušek z Lanškrouna). Než uživatelé domu zjistili, že u nich na půdě hoří, rozšířil se oheň již i na vedlejší dům čp. 41 (Frimlovo řeznictví) a než byl proveden poplach, hořel již také další dům čp. 924 p. Lochmana v Nádražní ulici. Silně byly také ohroženy domy čp. 44 a 45 přes ulici, které měly v té době špatné a děravé střechy. Všechny tyto domy mezi sebou neměly řádné požární štíty (zdi), ale jen prkenné bednění. Na půdách bylo plno pavučin a odložené nepotřebné hořlavé předměty. Jiskra, která zalétla z komína do půdy prvního postiženého domu rozhodla, že bylo tento den devět rodin bez domova. Škoda na majetku byla vyčíslena vyšší než dva miliony korun.
Českotřebovstí hasiči byli tehdy kri- tizováni za pozdní zásah, i když pořád vznikl pár desítek metrů od zbrojnice. Na jejich obhajobu uvedu, že denní doba, kdy požár vznikl, byla pro zásah nejhorší. Většina aktivních hasičů byla v práci a když se o požáru dozvěděli, doběhli do zbrojnice, zajeli se stříkač- kou k vodě, natáhli hadice a savice. Než došla voda k požáru, uplynuly 3 hodiny a to bylo již pozdě. Tehdy ne- byla v okrese ani jedna cisterna. První dostala Česká Třebová v roce 1957 a první kropicí vůz na podvozku Liaz, který by se dal k požáru v první fázi použít, koupilo město až v roce 1962. Neexistovali ani žádní profesionální hasiči. Útvar ČSD byl založen v červenci 1956 a detašované pracoviště profesionálů ve třebovské zbrojnici bylo až v roce 1974.
Nejakceschopnějším sborem pro denní dobu byli v době požáru hasiči z parnické textilky. Mohli okamžitě vy- jet a tak zasahovali vždy první, i tohoto nešťastného dne. Na požár mám stále mnoho vzpomínek, neboť jsem se zá- sahu zúčastnil jako hasič:
Bylo překrásné slunečné podzimní ráno, vál jen slabý jihovýchodní vítr. Kolem 8. hodiny se rozezvučely sirény ve všech závodech a závodní rozhlas v Dílnách ČSD hlásil: “Na náměstí je veliký požár, proto povoláváme všech- ny členy hasičských sborů ať se okam- žitě dostaví k horní vrátnici. Tam čekalo auto ČSAD a závodní hasiči připo- jovali stříkačku. Sešlo se nás asi 12 mužů, naskákali jsme na ložnou plochu auta a jeli směrem k požáru. Dojeli jsme až k domu čp. 84 a dále už se na náměstí nedalo projet. Bylo tam hotové peklo - tři domy v plamenech. Odpojili jsme stříkačku, shodili hadice a napojili stříkačku na hydrant. Prvním proudem jsme ochlazovali střechu domu čp. 40 a druhým zasahovali na požár na domě čp. 42. Stříkat jsme začali jako první. Beznadějnou situaci nám ulehčil závodní sbor z Perly, to už ale hořely tři domy. Mezitím přijeli hasiči z Parníka, Lhotky, Dlouhé Třebové, Rybníka a Semanína Když se podařilo požár omezit, byla další pomoc z okolních měst odvolána. Po dvou hodinách vytrvalého úsilí se podařilo požár zlikvidovat.
Bilance: 3lé domy, čtvrtý (čp.40) silně poškozen. Zásahu se zúčastnila také vojenská posádka, která vynášela z hořících domů nábytek, peřiny a šaty na pravou stranu náměstí. Tehdy zasáhly také Lidové milice z Dílen ČSD a a lokomotivního depa, které uložený majetek strážili. Hasiči i další zúčastnění udělali tehdy před padesáti lety velikou záslužnou práci. 

Jaroslav Dědourek

Umělecký kovář František Bečka oslaví v říjnu padesátku
František Bečka sice bydlí v Ústí nad Orlicí, ale je také Třebovákem. Narodil se tu u nás v učitelské rodině v Chorinově ulici a na své dětství v České Třebové dodnes vzpomíná. Do České Třebové se taky každodenně vrací do své umělecké kovárny na Lhotce…
Ve svém živlu byl František v údržbářské dílně v ústecké Perle u výhně, kovařina lomcovala celým jeho tělem, byl to takový jeho pekelný koutek, jenom jiskry od něho sršely. Nikdy se netajil tím, že právě umělecké kovařině by se chtěl v budoucnu věnovat. Nebyl však bláhovým snílkem a nečekal, až mu vysněná kovárna spadne do klína.
V roce 1985 si zakoupil chaloupku či spíše ruinu na Lhotce, nedaleko zastávky Na Špici. Od té doby měl o volný čas postaráno. Zchátralé hospodářské stavení pozvolna přetvářel k obrazu svému. Vysnil si totiž, že kromě obytné části zde vybuduje kovářský a sochařský ateliér, vše pochopitelně v gotickém stylu. Pískovcové dveřní a okenní oblouky vyrábí z betonu. Z chléva vznikla pozvolna kovárna, stodola se proměnila v sochařský ateliér. Z okolních kováren, závodů i sběrných surovin posháněl František Bečka staré vyřazené stroje, stoleté nefunkční dědoušky… . Nefunkční stroje však nemohl František vidět, a proto se vždy s vášnivým rozechvěním vrhal do nových oprav. Návštěvníci mohou obdivovat vrnící soustruhy, vrtačky i brusky, v provozu jsou signovačky, ohýbačky i torzírovací stroj. Každý zprovozněný muzejní kousek má samozřejmě i patřičně naleštěný štítek výrobce…
“Dost bylo Perly”, řekl si František a v roce 1991 si vyšlápl na “volnou dráhu”. Získat živnostenský list nebylo pro šikovného řemeslníka velkým problémem. Složitější již bylo prosadit se v umělecké kovařině mezi odborníky. 
Díla uměleckého kováře Františka Bečky reprezentují Českou republiku i za hranicemi. Repliky zbraní, sochy i jiné kovářskotepecké skvosty zdobí muzea v Levoči a Košicích. Národní muzeum v Praze si u ústeckého umělce, gotického fandy, objednalo několik replik středověkých mečů. Štíty, brnění, historické zbraně, to jsou nejčastější zakázky nejrůznějších skupin historického šermu z celé republiky. Pro zámecká okna v Žamberku vykoval mříže, pro kostel v Knapovci restauroval Krista ve zlatě a vykoval lampy. Kostel sv. Gotharda v Černovíře opatřil novou okenní mříží, špičku kostela ozdobil novým pozlaceným křížem, nový kříž vyrobil i pro kostel v Libchavách. Velice pracné bylo i zábradlí na schodech před sopotnickým kostelem sv. Zikmunda, zde koval i bránu. Unikátního tepaného Ježíše Krista můžeme shlédnout na Křížové cestě k Andrlově chlumu nad Ústím nad Orlicí. 
Ústecký region je jeho pracemi poset…Hřbitovní brána v Jamném nad Orlicí, koval zábradlí pro náměstí v Jablonném nad Orlicí, hřbitov v Semaníně má dvě nové brány z kladiva Františka Bečky, na sloupech podloubí ústeckého náměstí jsou uchyceny kované koše na růže a na plácku před Hernychovou vilou tryská po velkou část roku voděnka z “Lipové fontány”. 
I středověká kovárna na Lhotce , Františkův umělecký ateliér, má okna zabezpečena kovanými mřížemi, opatrnosti zkrátka nikdy nezbývá… Z jedné strany je chráněna prudkou strání - skály - stromy - Ježíšové, sem chodí kovář nasávat potřebnou inspiraci. Potřebuje-li si od kovářského náčiní odpočinout, stačí vyjít na zahradu se sochařským nádobíčkem a přetvářet pískovcové kvádry v sochy i kašnové chrliče vody. V rohu u plotu má náhrobek i jeho věrný psík, černá Kačenka , která do kovárny páníčka pravidelně doprovázela. František pěstuje na zahrádce i vinnou révu. Zatím co vychutnávám její lahodný červený produkt, umělecký kovář vypráví: “V kovárně ztrácím pojem o času. Přicházím brzy ráno a mnohdy ještě nevím, na čem budu ten den pracovat. To přichází samo, absolutní volnost. Často odcházím z kovárny po půlnoci, trávím zde některé soboty i neděle. Být pánem svého času je zkrátka pohodička”, směje se.
František Bečka má za sebou mnohé společné i samostatné výstavy v Žamberku, litomyšlské galerii, na zámku Skalka vystavoval o velikonocích 1997. Špatné vzpomínky má na výstavu v České Třebové, kde mu nějaký nenechavec odcizil “Ďáblův spár”. Velký úspěch sklidil při výstavě “Tradičních uměleckých řemesel Orlicka a Pardubicka, pořádané Městským muzeem v Lanškrouně v únoru a březnu 1999. V Lanškrouně vystavoval František Bečka kromě jiného i mohutný lustr, jeho tovaryš Martin zapaloval při vernisáži svíce ve fraku a cylindru, což budilo u návštěvníků zaslouženou pozornost. Tato výstava byla následně převezena do polského Klodska a až do 22. května si ji mohli návštěvníci vychutnat v Muzeu Země Klodské. Františkův lustr si bohužel prohlédnout nemohli, díky špatnému uchycení spadl hned při instalaci výstavy na zem a byl řádně pošramocen. Naštěstí pod ním nikdo nestál.
Každý “Ústecký salón” je obohacen nějakými kovanými plastikami, svůj vánoční betlém vystavoval na výstavách Oftisu. Betlémů tam bylo opravdu mnoho, z nejrůznějších materiálů, kovaný však jen od Františka Bečky. Velký zájem byl též o výstavu v českotřebovské čajovně. Vernisáž byla v 4. prosince 1999. František Bečka sem přizval další kamarády. Obrazy s ním vystavovali Boža Jirgle a Standa Horský. Františka Bečku však zná řada lidí i jako kontrabasistu a zpěváka výrazného basu country westernové skupiny Ponny Expres. 
“S kovem si rád pohraju, ta práce mi opravdu dělá velkou radost”, usmívá se František. “Snad nejvíce si cením Krista v životní velikosti, vytvořil jsem ho z železa a mědi. Byla to velice náročná práce. Rád se nechávám inspirovat i svými kolegy. Již deset let se zúčastňuji kovářského svátku ”Hefaiston", koná se poslední srpnový víkend na hradě Helfštýně. Odjíždím odtud vždy pěkně odpočatý plný nových nápadů, to se již nemohu dočkat, až je budu ve své kovárně realizovat…".
Milan Richter