Českotřebovské
kalendárium – únor 2001
Malíř
a grafik Antonín Matzke (16.2. 1916)
Jeho rodným domem v České Třebové byla Hurtova slévárna, která stávala na okraji parku Javorka. Po ukončení měšťanské školy odešel na učitelský ústav. Učil na Parníku, v Přívratě, v Dolní Čermné a nakonec v Litomyšli, kde v roce 1962 nastoupil na Střední pedagogickou školu. Zároveň se přihlásil ke studiu na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v oboru výtvarná výchova. Studium úspěšně ukončil pod vedením skvělého učitele, grafika a malíře Bohdana Laciny. Na SPgŠ působil jako profesor do roku 1976. kromě městských zákoutí Litomyšle maluje proměnlivou krajinu vysočiny, na jeho obrazech poznáváme i náměty z České Třebové a jejího okolí a také květiny. S obrazy Antonína Matzkeho jsme se měli možnost seznámit na výstavách v dřívějším ZK Primona (1978, 1980) a také ve staré radnici na kolektivní výstavě „Třebováci vystavují“, která probíhala v září 1996.
110
let ing. Eduarda Stříbrného (8.2. 1891 – 3. 11. 1974)
Byl synem vrchního revidenta drah v České Třebové. Po absolvování reálky v Olomouci vystudoval Vysokou školu technickou v Praze a stal se odborníkem v oboru parních kotlů. Působil jako zkušební, později vrchní komisař v Chebu, Teplicích a Liberci. Svoji odbornou činnost zakončil po válce ve funkci technického rady Zemského úřadu v Praze.
Zajímal se o historii rodného města, miloval hudbu, divadlo, výtvarné umění, přírodní krásy. Dopisoval si s řadou významných osobností (Aloisem Jiráskem, V.V. Štechem, maxem Švabinským, J. Úprkou, karlem Plickou, Františkem Krejčím, Františkem Formánkem…) psal příležitostné články a povídky. Byl také dobrým vypravěčem a imitátorem. Dovedl napodobit řeč i pohyby některých českotřebovských občanů. Se svým přítelem, senátorem Jiřím Pichlem, syndikem čsl. Novinářů, po léta organizoval v Národním domě na pražských Vinohradech pravidelná sezení třebovské obce našich rodáků, usazených v Praze. Procestoval velkou část Evropy, byl ve Francii, Itálii, Jugoslávii, Švédsku, Norsku, podíval se na Špicberky za severním polárním kruhem i do Alžíru v severní Africe.
Když v roce 1968 ovdověl, vrátil se do svého rodného města České Třebové. V rodině své sestry paní Marie Špeldové a mezi svými přáteli našel svůj druhý domov, který tolik potřeboval. V České Třebové také zemřel a byl pochován. I když zde má svůj pomník, tk dnes jsou již jeho ostatky uloženy na hřbitově v Kralupech nad Vltavou.
Spisovatelka
Josefa Vejrychlová – Dapeciová – 150 let od narození
(19.února
1851 – 9.5.1937)
Narodila
se ve Svitávce u Boskovic na Moravě. Zde také chodila do školy. V 19
letech se provdala za Rudolfa Vejrycha, vozmistra Společnosti rakousko –
uherské státní dráhy. Krátce po svatbě se mladí manželé přestěhovali
do Kolína, potom do Podmokel, Olomouce, České Třebové a Prahy. V Kolíně
se jim narodil syn Karel, v Podmoklech dcera Eliška a syn Rudolf.. další
děti záhy zemřeli.
Josefa Vejrychová byla skromná, romantická, citlivá. Nedostatek školního
vzdělání soustavně doplňovala četbou. Psala pro své potěšení. Soustřeďovala
se na drobné črty, příběhy.podává je tak, jak je slyšela nebo zažila,
držíc se věcné pravdy. Zajímala se o svéráz kraje, lid a jeho mluvu,
mravy a obyčeje. Začala básněmi, prózu tvořila v pozdějších letech
v Kozlově u České Třebové, kam se nakonec přestěhovali. Své literární
práce otiskovala ponejvíce v Lidových novinách, Ženských novinách,
Moravských novinách, Východočeském republikánu a Úsvitu. První vydání
její půvabné knížky „Jak bývalo v Kozlově“ vyšlo v roce
1924, druhé v roce 1953 s ilustracemi maxe Švabinského. V červnu
1931 vydal Spoelk českých bibliofilů v Praze její další knihu „Ze
starých časů“ Náměty k této práci čerpala ponejvíce z rodné
Svitávky.
Zemřela v Kozlově a je pochována na tamním hřbitůvku.
Filosof František Emanuel Welz
- 185 let od narození (2.2. 1816 – 30. 11. 1890)
Narodil
se v Litomyšli v rodině kupce a měšťana Františka Welze. Po skončení
právnických studií ve Vídni působil řadu let jako domácí učitel a
vychovatel v bohatých rodinách. Jako sekretář pražského Národního výboru
se zapojil také do revolučního dění v roce 1848. Po porážce revoluce
odešel do ústraní. Plných 34 let se skrýval v České Třebové v rodině
dr. Františka Rybičky a poslední roky života v nedalekém Kozlově.
Pochován byl v České Třebové u sv. Kateřiny.
Jan
Skalický
Eduard Vaníček - 75 let
25. února se dožívá kulatého životního jubilea 75 let Eduard Vaníček, bývalý dlouholetý učitel hudby a také ředitel českotřebovské Lidové školy umění. V České Třebové se sice nenarodil, ale žije zde právě 50 let a to je tak dlouhá doba, že se stal skutečným Třebovákem. Po dvouletém působení v armádním uměleckém souboru přišel do České Třebové 15. ledna 1951 na zdejší hudební školu, aby zde už natrvalo zůstal. Během svého působení v našem městě vychoval stovky houslistů, kteří si mimo základů hry na tento nástroj odnesli především také lásku k hudbě. Nemám to přesně spočítáno, ale více než dvacet z jeho žáků dále pokračovalo ve studiu hudby na konzervatořích a AMU a stali se profesionálními hudeb- níky. Od roku 1976 až do odchodu do důchodu byl Eduard Vaníček více než deset let také ředitelem zdejší Lidové školy umění. Díky jeho působení se jako plně organizovaná čtyřoborová škola zařadila mezi nejlepší v kraji. Mimo to jej většina občanů našeho města zná jako vynikajícího umělce - houslistu. Těžko někdo spočítá, kolikrát za celou dobu svého působení v České Třebové vystupoval na koncertním pódiu ať už jako sólista, člen symfonického orchestru Smetana nebo Komorního orchestru Jaroslava Kociana. Kolik to bylo krásných večerů s hlubokými uměleckými prožitky. Kolik také bylo dojemných obřadů při slavnostních aktech jak na třebovské radnici nebo při posledním rozloučení v obřadní síni městského krematoria. Kolik práce a trpělivosti vynaložil pro to, aby v našem městě vyrostla nová generace schopná převzít naše kulturní hodnoty!
Ještě mám v paměti koncert, uspořádaný v Malé scéně před pěti lety 3. května1996 k jeho sedmdesátinám a zdá se mi neuvěřitelné, jak ten čas letí. Gratulanty svému učiteli a kolegovi byli tehdy účastníci tohoto koncertu, kteří před vedli úchvatné výkony. Na jevišti Malé scény se vystřídali J. Nováková - Holasová, bratři Milan a Jiří Řehákovi a litomyšlské trio Musica ARE A. Theimerová, R. Kašpar a Eduard Vaníček ml. Do dalších let přejeme Eduardu Vaníčkovi především hodně zdraví a tolik potřebného životního optimismu.
Milan Mikolecký
Starší generaci občanů našeho města je dobře známé jméno bývalé českotřebovské učitelky paní Marie Siglové, rozené Láskové.Marie Lásková se narodila dne 20. února 1911 v chalupě čp. 325 v Tkalcovské ulici jako mladší ze dvou dcer skladního manipulanta státních drah Josefa Lásky. V našem městě absolvovala obecnou školu dívčí, tehdy umístěnou v budově dnešního městského úřadu na náměstí, a poté nastoupila na dívčí měšťanskou školu v Komenského ulici. Právě zde byla jako třináctiletá dívka vybrána, aby přednesla oslavnou báseň bývalého ředitele školy K. O. Hubálka při slavnostním otevření nového nádraží dne 3. prosince 1924. Po měšťanské škola nastoupila Marie Lásková na čtyřletý učitelský ústav v Litomyšli, kde v roce 1930 odmaturovala a přijala místo učitelky obecné školy dívčí na náměstí v České Třebové. Odtud byla úředně přeřazena do novostavby školní budovy na Farářství, kde musela zastat výuku všech tehdejších předmětů. Docházela také na soukromé vyučovací hodiny matematiky a deskriptivní geometrie k profesorovi zdejší reálky Josefu Skolilovi a k jeho kolegovi prof. Františku Bělskému na hodiny kreslení. Oba profesoři připravovali Marii Láskovou ke zkouškám způsobilosti k vyučování na měšťanských školách.
V roce 1934,
po úspěšném zvládnutí zkoušek, nastoupila Marie Lásková jako učitelka
měšťanské školy dívčí v Komenského ulici, kde vyučovala tělocviku,
přírodopisu, zeměpisu a dějepisu. Roku 1937 se Marie Lásková provdala za
Jana Sigla, učitele a pozdějšího zástupce ředitele měšťanské školy
v Ústí nad Orlicí, kam v témž roce na vlastní žádost
odešla. V Ústí pracovala střídavě jako učitelka měšťanské školy
dívčí i chlapecké. Vedle toho plných pětadvacet let působila jako učitelka
v ústecké nemocnici, kde na několika odděleních vyučovala dětské
pacienty. Toto období dodnes považuje Marie Siglová za nejkrásnější léta
svého života. Odtud odešla v roce 1980 ze zdravotních důvodů do důchodu.
S manželem Janem Siglem přivedla na svět a vychovala dva syny a dceru,
která se stala rovněž učitelkou. Od úmrtí manžela v roce 1989 žije
paní Siglová sama v Ústí n. O., je však často navštěvována členy
své rodiny. Přes menší zdravotní obtíže se paní Siglová živě zajímá
o dění okolo sebe, je horlivou čtenářkou Českotřebovského zpravodaje,
autorkou několika příspěvků do regionálního tisku a vůbec se těší
dobré duševní pohodě. Českotřebovské rodačce paní Marii Siglové přejeme
u příležitosti jejích 90. narozenin hodně zdraví a pohody do dalších let
!
Martin
Šebela