Významný
houslista, pedagog a ředitel pražské konzervatoře Antonín BENNEWITZ ( 26.3.
1833 – 29.5. 1926 ) – 75 let od úmrtí
Pocházel z nedaleké vesničky Přívrat. Studoval na piaristickém gymnáziu v Litomyšli, v hudbě se školil nejprve soukromě a od roku 1846 na pražské konzervatoři. Zde navštěvoval třídu houslí prof. Mořice Mildnera.
Po studiích působil v orchestru Stavovského divadla, roku 1861 byl koncertním mistrem Mozartea v Salcburku a v roce 1863 koncertním virtuosem ve Stuttgartu. Od roku 1866 se soustavně věnoval výchově mladých hudebníků na pražské konzervatoři. Zpočátku vyučoval houslím jako nástupce Mildnerův, roku 1882 byl jmenován ředitelem ústavu. Vychoval celou řadu vynikajících umělců. Jeho žáky byli Otakar Ševčík, František Ondříček, Josef Suk, Oskar Nedbal, Franz Lehár, Karel Hofman ….. Koncem roku 1901 se uchýlil do soukromí. Přesídlil do Doks pod Bezdězem, kde také zemřel. V posledních třech letech si českotřebovští jméno Antonína Bennewitze připomínají každoročním hudebním festivalem s vysokou uměleckou úrovní.
RNDr.
Vladimír HLADÍK, CSc. (9.9. 1921 – 21.5. 1981) – 20 let od úmrtí
Celý svůj život usiloval o pokrok v textilním a vláknařském průmyslu a podílel se zásadně na rozvoji odborného školství této oblasti. Narodil se v Poličce v rodině učitele. Vystudoval reálné gymnázium, Státní průmyslovou školu chemickotextilní ve Dvoře Králové n. L. a Karlovu univerzitu v Praze (obor chemie,fyzika). Zde také pod vedením laureáta Nobelovy ceny profesora Heyrovského v roce 1948 obhájil doktorát přírodních věd. Své znalosti později ještě doplnil dálkovým studiem na Vysoké škole elektrotechnické v Praze.
Po studiích pracoval v n.p. Perla Česká Třebová, Výzkumném ústavu bavlnářském v Ústí n. Orl. a od roku 1965 v Ústavu pro zpracování chemických vláken v České Třebové, kde prošel řadou vedoucích funkcí. V letech 1960 až 1965 byl zaměstnán na Vysoké škole chemickotechnologické v Pardubicích jako vedoucí katedry chemické technologie textilu. Po těchto letech zde působil jako externí odborník. Byl autorem řady publikací, vysokoškolských učebnic i encyklopedických pomůcek pro textiláky a chemiky. Aktivně také přispíval do mnoha odborných časopisů. Zemřel v České Třebové,kde je také pochován.
Jan CHORINUS – Kornout ( 1560 – 1606 ) – 395 let od úmrtí
Syn Martina Kornouta je nejstarší z celé řady významných českotřebovských rodáků.Dlouho ve Třebové nepobyl. Do školy chodil v Slaném a v Žatci, pak studoval v Praze, kde se roku 1584 stal Mistrem svobodného umění a v roce 1592 profesorem klasických jazyků a filozofie na pražské univerzitě. Souběžně spravoval i rozličné akademické úřady.V témž roce ( 1592 ) byl proboštem Karlovy koleje, v roce 1597 děkanem filozofické fakulty a v roce 1606 prorektorem.
Patřil k předním básníkům latinským v Čechách na rozhraní 16. a 17. století. Zemřel po dlouhé těžké nemoci v Praze a pochován byl v kostelíku Božího těla na Novém Městě.
Hudební
skladatel, aranžér a nakladatel Bohuslav LEOPOLD ( 6.9. 1888 – 12.5. 1956 )
– 45 let od úmrtí
Do našeho města přišel z vesničky Škrdlovic u Havlíčkova Brodu, aby tu navštěvoval měšťanskou školu. Bydlel u svého strýce Františka Sodomky, obchodníka se střižním zbožím na náměstí v domě čp. 17. Lásku k hudbě v něm probudil místní učitel hudby Antonín Kleinpetr a tím určil směr jeho dalšího života. Všude, kam jej osud zavál, ať to byla Praha, Subotica, Budapešť, Krakov či Lvov, všude studoval hru na housle a hudební vědu. Po převratu v roce 1919 přišel do Prahy, aby se stal koncertním mistrem Šakovy filharmonie. Po roce 1920 založil vlastní kapelu, s níž učinkoval v Německu, Francii a Egyptě. Zde byl také členem Českého komorního kvarteta v Alexandrii ( 1922 –23 ). Po návratu do Prahy se zabýval výlučně skladbou, upravováním a aranžováním. Napsal velký počet skladeb koncertních, přednesových, tanečních i zábavných, jež byly téměř všechny vydány tiskem. Jeho skladby a úpravy vydávalo na 40 nakladatelství. V roce 1928 vybudoval nakladatelství Edition Continental, kde vydával vedle svých vlastních skladeb také skladby celé řady našich populárních skladatelů ( V. Vačkář, F.J. Tichý,V. Trojan, A. Aust ….).Mimo to byl inspektorem Ochranného sdružení autorského pro Slovensko.Zemřel v Praze. Jan Skalický
František
PREISLER starší ( 5.5. 1886 – 6.6. 1945 ) –115 let od narození
Narodil se v Poličce v rodině místního kapelníka a ředitele kůru. Prostředí, ve kterém vyrůstal podpořilo talent malého Františka, takže již jako žák měšťanské školy ovládal nejen hru na varhany,ale i klavír, smyčcové a některé dechové nástroje. Měl také za sebou několik úspěšných skladatelských pokusů. Po absolvování pražské konzervatoře krátce působil v Poličce. V roce 1906 se stal ředitelem kůru v Nových Dvorech u Kutné Hory s tím, že po tříleté praxi bude přijat jako ředitel kůru do chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.Osud ale chtěl jinak. Matka dlouhodobě onemocněla a otec si přál, aby František působil blíže k Poličce.
V roce 1906 se uvolnilo místo v České Třebové. Jmenovacím dekretem Zemského úřadu v Praze byl téhož roku František Preisler ustanoven ředitelem kůru a městským kapelníkem v našem městě, kterému již zůstal věrný až do své smrti. Založil zde nejen velký symfonický orchestr, který později přijal jméno Smetana,ale i dechový orchestr. V České Třebové nebylo snad jediné společenské události, na které by nehrál jeden z Preislerových orchestrů. Vedle této činnosti učil zpěvu na místní reálce a také na své soukromé škole, pro kterou napsal řadu cvičení a škol pro hudební nástroje. Byl znám i jako skladatel desítek písní, předeher, skladeb komorních a tanečních, hudby scénické, k tělovýchovným cvičením, několika baletů a jiných skladeb.Zemřel nečekaně, krátce po osvobození naší vlasti. Smrt jej zastihla v plné práci. Pochován je na českotřebovském hřbitově.
Lubomír Hýbl - významné životní jubileum
Jsou lidé o nichž víme, že tu jsou, žijí s námi v dobrém i zlém, zanechávají po sobě nesmaza-telnou stopu v podobě své činnosti a my si vůbec neuvědomujeme, že i u nich působí čas na jejich věk. Zvlášt si tento čas neuvědomujeme, když tito lidé svým elánem a zapálením vykonávají někdy mnohem víc činností, než lidé fyzicky mladší.
K lidem, na kterých se času stále nedaří zanechat svoji vizitku, považuji dlouholetého člena našeho souboru, přítele a kamaráda mnohých milovníků divadelního umění, Luboše Hýbla.
Bylo pro mne překvapením, když jsem se dozvěděl o blížícím se výročí, jež by měl Luboš v květnu oslavit. Nemohl jsem se zbavit svého vnitřního pocitu, že tak vysoká číslovka, se k Lubošovi nějak nehodí. Zřejmě je to tím, že alespoň trochu znám Lubošovu činnost na poli divadelním v poslední době a rozhodně na mne nepůsobí dojmem člověka, který má v rodném listu datum narození 18. května 1936. Je tedy pro mne poctou, že mohu mezi prvními Lubošovi popřát k jeho nadcházejícímu výročí a zároveň se pokusit o malou chronologii jeho činnosti v divadelním souboru, jež shodou náhod nese stejný název HÝBL, jako Lubošovo příjmení, ale název pochází od jména českého spisovatele Jana Hýbla, který se v České Třebové narodil v roce 1786.
Jak se mi podařilo zjistit, první zmínka o Lubošově působení v divadelním souboru, se objevuje v Schillerově hře Don Carlos, kterou v roce 1956 režíroval B. Routek. Od této doby se objevují v neúplných pamětnických záznamech názvy dalších her, ve kterých Luboš účinkoval :
Např. v Tylově Pražském flamendru (1956 režie M. Blodíková); ve hře G.B. Shawa Čokoládový hrdina (1957 režie O.Bittl) si zahrál roli Savanova; don Filip ve hře Zbožná Marta (1958 režie J. Hosnedl); Vítězslav Nezval - Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1960 režie K. Tomeš) - zde si zahrál roli Athéňana; Topol - Jejich den (1961 režie J. Hosnedl); Nušič - Paní ministrová (režie O. Bittl); De Filippe - Filumena Marturano (1965 režie M. Dočkal); A. Christie - Past na myši (1966 režie A. Gregar) - v této hře byl obsazen do role seržanta Trottra; Právo na hřích (1968 režie M. Dočkal); přímo zápornou postavu zloducha Bradforda zahrál ve hře J. Patricka - Opala (1969 režie M. Dočkal); A. Cason - Stromy umírají vstoje (1972 režie M. Dočkal); Co je ti Hermínko? (1973 režie J. Hosnedl); K. Čapek - Matka (1975 režie A.Gregar); Křeslo pro vraha (1979 režie J. Hosnedl); J. K. Tyl - Paní Marjánka, matka pluku (1980 režie K. Tomeš); Jiří Hubač - Generálka (1990 režie A. a L. Hýblovi), kde zahrál skvělého Napoleona; A. Jirásek - Lucerna (1999 režie J. Jireš); J. Bouček - Noc pastýřů (1999 režie J. Jireš) - zde zahrál nádhernou postavu faráře Zachara, který byl zápornou postavou proti Janu Jakubu Rybovi
Toto byl pouhý výčet her a zřejmě není celý. Nemůže proto nahradit popis jednotlivých postav, které Luboš za ta léta dokázal zahrát s citem sobě vlastním. Rovněž nemůže popsat zřejmě největší Lubošovu přednost, a to jeho čistou dikci a celkové skvělé řečnické umění. Toto jeho umění se také projevilo a jemu jistě pomohlo v jeho práci v polovině 90 let, kdy byl zvolen po ing. Zdeňku Langovi starostou České Třebové.
Přesto výčet her, ve kterých Luboš účinkoval, neobsahuje jeho veškerou činnost na poli divadelním. Po zhruba 15-ti letém působení u souboru se pouští do režírování divadelních her a jak je možno vyčíst z historických análů, rovněž jich nebylo málo. Zde bych rovněž pouze chronologicky seřadil mně známá fakta názvů her a roku jejich uvedení:
W. Hildesheimer - Dobývání princezny Turandot (1969); G. B. Shaw - Pekelník (1974); J. B. Priestley - Poklad (1976) za tuto hru získal na krajské přehlídce v Týniště nad Orlicí cenu za nejlepší režii; V. Hugo - Ruy Blas (1979); William Shakespeare - Jak se vám líbí (1988); Jiří Hubač - Generálka (1990); William Shakespeare - Večer Tříkrálový aneb Cokoli chcete (2000).
Je známým faktem, a v tom se jen opakuji, že divadlo je Lubošovým největším koníčkem a láskou, kterému obětoval tolik času a zájmu, že bychom tomu ani nemohli věřit, kdyby se tento čas sečetl dohromady. A zřejmě to je jeden z důvodů, že vlastní čas nemůže na Lubošovi zanechat své stopy. Čas nemůže Luboše dohonit. Čas nám pouze připomene, že je Lubošovi již 65 let. Nic jiného se vlastně nemění. S chutí a zápalem se pouští do nových projektů. My, mladší kolegové v divadle, se můžeme z jeho umění učit. Ostatní, včetně široké divácké obce, mohou stále oceňovat jeho herecké kreace. Věřím, že čas Luboše nedohoní. Věřím, že k výše uvedeným seznamům her, které režíroval, i postav, které ztvárnil, přibude další dlouhý nový seznam.
Na závěr si dovolím použít Lubošova slova, která napsal u příležitosti stého výročí souboru, z nichž vyplývá jeho vztah k divadlu.
“Co roků činnosti souboru. Co her, co inscenací, co lidských osudů. Kolik lásky, dřiny, vítězství, proher, zklamání. A přece se divadlo bude ubírat svou cestou dál a dál, až budou zapomenuti i všichni jeho dnešní tvůrci. Kéž by i pak bylo vyslyšeno naše dnešní přání, aby divadlo přinášelo lidem radost, pohodu, poučení a pomáhalo jim lépe vidět na nepřehledné cesty života.”
Milý Luboši, k tomu, abys i nadále naplňoval svoji myšlenku, aby divadlo přinášelo lidem radost, pohodu, poučení a pomáhalo jim lépe vidět na nepřehledné cesty života, k tomu, aby přibyly nové seznamy tebou režírovaných her i divadelních postav, které ztělesníš, k tomu, aby tě čas opravdu nedohonil, přeji za sebe i za celý divadelní soubor HÝBL hlavně hodně zdraví, další spoustu nápadů a osobní spokojenost.
Ing. Zdeněk Zikán, předseda divadelního souboru HÝBL