Českotřebovské
kalendárium – červenec 2001
Miroslav
KAPINOS - muzikant tělem i duší – / 22. 9. 1928 – 21.7. 1996 / -
5 let od úmrtí
Narodil se poblíž řeky Třebovky pod Starým náměstím.Dnes
je v jeho rodném domku čp. 242 prodejna HOBBY BAZAR.Měl ještě jednoho
sourozence, staršího bratra.Pracoval v železničních dílnách a také
v lokomotivním depu, kde byl strojvedoucím a později oblíbeným školařem.
Ve volném čase se plně věnovalhudbě.
Protože ovládal hru na celou řadu dechových i strunných nástrojů, byl
vyhledávaným muzikantem.Hrával v železničářské dechovce, v symfonickém
orchestru Smetana a také v celé řadě tanečních orchestrů.V posledních
měsících života byl vážnou nemocí upoután na lůžku. Když zemřel,
bylo mu bez dvou měsíců 68 let.
Karel
TOMEŠ - všestranně nadaný umělec
/ 28.12. 1912 – 2.7. 1991 / - 10 let od úmrtí
Narodil se v pekárně u Vavřínů v Bezděkově jako
prvorozený syn dekoračního malíře, později vlakvedoucího ČSD Karla Tomše.
A této českotřebovské čtvrti zůstal věrný po celý život.
Od malička chtěl být akademickým malířem. Protože na vyšší vzdělání
nebylo peněz, alespoň se vyučil malířem dekorací v nedalekých Svitavách.
Poučením pro něho bylo i jeho přátelství s několika akademickými
malíři, společné úvahy o krajinářství a také tvorba v jejich blízkosti.
Po vyučení odešel pracovat do Tábora k dekorativnímu malíři
Touskovi a pak ještě k malíři Petraňkovi do Prahy, kde působil do
povinného nástupu na vojenskou službu. Po návratu z vojny nebylo pro něho
v jeho oboru místo. Nezbývalo, než nastoupit do zaměstnání k ČSD.
Prošel „vrchní stavbou“, topírnou, byl malířem písma, věnoval se drážní
propagaci.V roce 1959 nastoupil do funkce vedoucího ZK železničářů, kde
pracoval až do odchodu na zasloužený odpočinek.
Byl všestranně nadaný. Znali jsme jej nejen jako malíře, ale i sochaře,
řezbáře, zpěváka, herce i režiséra. Přitom vše dělal na vysoké, až
profesionální úrovni. Nejhlouběji se vryl do našich srdcí svými obrázky.
Motivy čerpal nejenom v České Třebové a jejím okolí.Víme, že
maloval v jižních a středních Čechách, v hlavním městě Praze,
kam jezdil za dcerou, na milované Vysočině, východním Slovensku a také v Jugoslávii
a bývalém Sovětském svazu.V našem městě je jen málo domácností, ve
kterých by nevisel Tomšův obrázek.
Přestože toho uměl hodně, zdobila jej skromnost. Miloval rodné město,
přírodu, život, měl přátelský vztah ke všem lidem. Jeho nečekaný
odchod zarmoutil všechny, kteří jej znali.
Jan
Skalický
Mojmír Stránský,
rodák z Parníka, žije mezi námi v České Třebové. Potkáváme
ho na ulici a netušíme, že jde o
vzácného člověka, který je vlastně otcem populární a dnes již světoznámé
tříkolky Velorex, která dodnes jezdí po celé Evropě. Poznejme proto dále
osud celé této výroby poněkud podrobněji a popišme i jeho další celoživotní
snažení. Uvádíme vzpomínky blízkého
spolupracovníka Mojmíra Stránského pana Josefa Gregora
Rodný
dům pana Mojmíra Stránského se nachází na Parníku v Husově ulici čp.
34. vyrůstal v křesťansky založené rodině vedle svého staršího
bratra Františka .(*1914), který absolvoval mistrovskou strojnickou školu v Litomyšli.
V roce 1938, (tedy ve svých 14 letech) se Mojmír stal učněm ve firmě
svého bratra MOTO VELO SPORT – opravna jízdních kol spojena s půjčovnou
kol. tato služba byla v uvedené době s povděkem přijímána.
Tehdy právě kolo umožňovalo vydávat se za živobytím. Firmu provozovali
vedle svého rodného domu ve starší zemědělské stodole. Právě v tomto
období vznikla myšlenka postavit trojkolku, která by zaplnila mezeru mezi
motocykly a automobily a která by mohla být používána při odvozu velocipédů
určených na prodej. Vzniklo několik variant trojkolky podle použitého
motoru, podle potřeby ložné plochy a různého stupně zakrytování. Prvotně
byla používaná celtovina. Kostra tříkolek byla svařena z trubek a
ostatní díly byly součástky z vyráběných a provozovaných motocyklů.
Pro sváření se používal vyvíječ acetylénu a kyslíkové lahve, které se
ovšem těžko získávaly. V tomto prostředí se pracovalo až do roku
1945, kdy si bratři Stránských pronajali krámek s dílnou od p. Šimka
naproti pomníku T.G. Masaryka na Parníku. Z tohoto místa již vycházely
dokonalé tříkolky, které bylo možné odzkoušet v prostoru za pomníkem,
který byl prázdný a dostatečně veliký.
Po zjištění jízdních vlastností a výkonu se hledala možnost sériové
výroby. Trojkolky byly dobře hodnoceny pro své dílenské zpracování,
ochranu cestujících při nepohodě a schopnost jízdy na dlouhé vzdálenosti.
Po navázání kontaktu s družstvem Velorex v roce 1950 bylo
rozhodnuto přemístit výrobu do Solnice. Bylo rozhodnuto vyrábět dvě
obsahové třídy 250 ccm a 350 ccm. Oba bratři sem také v té době přešli
a do Solnice dojížděli. Při jedné takové jízdě však František Stránský
přišel za nevyjasněných okolností o život. V roce 1954 již
produkovalo 80 zaměstnanců VD Velorex 40 tříkolek měsíčně. Trojkolka
byla přednostně prodávána a určena pro invalidy. Výroba postupně rostla.
V roce 1959 již závod v Solnici produkoval každý měsíc 120 tříkolek
.
Mojmír
Stránský se účastnil výroby a připravil inovaci tříkolky, která měla
vyráběný typ vylepšit, modernizovat. Vedení družstva však s úpravou
nesouhlasilo a trvalo na stávající výrobě. To byl důvod pro to, aby se
s družstvem Velorex rozešel a na další výrobě tříkolek se již
nepodílel. Tato výroba pak dál pokračovala až do roku 1971. Z celkového
počtu 15300 vyrobených kusů bylo 7549 ks vyvezeno do zahraničí.
Svoje
vlastní představy pak začal Mojmír Stránský realizovat ve vývojové dílně
ve svém bydlišti. Jeho nový typ měl vzadu dvě kola vedle sebe a laminátovou
karosérii s motorem Jawa 350 ccm. Když tuto stavbu dokončil, hledal
pochopení pro výrobu. Dostal povolení k výrobě ověřovací série 5
ks, kterou začali vyrábět kamarádi s tímto typem sympatizující. V této
době ještě nebylo používání laminátu tak běžné. Proto, aby více
pronikl do tajů této výroby, nechal se zaměstnat v podniku v Karviné
bez nároku na mzdu jen proto, aby se naučil s tímto materiálem pracovat
(v Karviné tehdy byla výroba
laminátových přileb pro horníky a stavební firmy).
Po návratu do Třebové pak zkonstruoval invalidní vozík s použitím
laminátu, který byl mimořádně dobře ovladatelný..
Mojmír
Stránský se zabýval i řešením
dalších důležitých problémů. V roce 1955 zkonstruoval ovládání
automobilu pro invalidy, které účinkovalo na mechanickém principu (žádná
hydraulika) a které bylo použitelné pro všechny typy automobilů, tehdy u nás
provozovaných. Tato přestavba byla patentována a do dnešních dnů je běžně
známá (a ještě používaná) s označením „Stránský“. Svého času
se montovala do vozidel právě v autodílně v Javorce.
Při použití laminátů byla ještě vyvinuta dvoudílná kapotáž na
motocykly, používaná i na tehdejších služebních motocyklech „Veřejné
bezpečnosti“ Třebovský sochař František Formánek naučil Mojmíra Stránského
pracovat při vytváření designu s hliněnými formami. Toho také využil
Mojmír Stránský v podniku Strojtex, kde pracoval v roce 1968-
Zde také podal a realizoval několik
zlepšovacích návrhů. V této
době pak Mojmír Stránský začal se stavbou nové dílny v Benátkách
na vlastním pozemku, kde začal s výrobou vstřikovacího lisu. Tato výroba
se stále zvětšovala a zaměstnávala více a více pracovníků. Tak vznikl základ
dnešního podniku IMS Jiřího Drašnara.
To však nastalo období normalizace. Začaly útoky na jeho osobu, protože
se neslučovalo, aby člověk s jiným přesvědčením vedl podnik se 125
zaměstnanci (tehdy to byla součást komunálních služeb města).
Mojmír
Stránský pak přešel do Ústí nad Orlicí, kde byl zaměstnán ve Výzkumném
ústavu bavlnářském, kde pracoval až do odchodu do důchodu. I zde získaly
obdiv jeho řemeslné schopnosti. Po roce 1984 našel nový zájem a to o
opravu a zprovoznění malé vodní elektrárny v Dolní Lhotě u Blanska.
Tato elektrárna byla tak zdevastovaná, ale podařilo se ji obnovit.
Pro její zprovoznění požil veškerou svoji energii a technickou
schopnost a nyní již pět roků dodává do sítě elektrický proud. Na
elektrárnu přestěhoval svou výrobní dílnu a staví zde nové motorové vozítko
pro přepravu invalidních občanů, které je před dokončením a zajížděním.
Žije s uspokojením,
že jeho práce přináší lidem radost nezapadla
především jeho konstruktérská práce na tříkolkách Velorex. Velorex –
club v Blansku pořádá každý rok setkání vozítek Velorex v Boskovicích,
Každý rok jich sem přijíždí stále více. V roce 1999 jich přijelo
120, v loňském roce již 150 (z toho 7 ze Slovenska a dva z Holandska) a
letos přijelo zatím rekordních 170 Velorexů, z toho sedm vážilo cestu
opět až z Holandska. Na těchto setkáních jsou samozřejmostí i různé
soutěže v ovládání těchto vozidel.
Na setkání je zván i Mojmír Stránský, kde mu je vyslovována vděčnost
za konstrukci trojkolky Velorex.
Josef
Gregor